Dálnice je mnohdy přednost, řekněme oblíbeným jazykem projektových SWOT analýz – příležitost. Záleží na nás, jak tu příležitost uchopíme a zda ji někdo neuchopí za nás.
Bohužel v Soběslavi ji uchopili za nás, podobně jako v nedalekém Ševětíně. Uchopili ji investoři, budovatelé skladišť a překladišť, logistických areálů, které jsou vzletně označované jako parky. Ono, když něco nazvete park nebo galerie, tak to hned vypadá líp než překladiště/skladiště nebo nákupák.
Včera jsem u kamaráda Štefana zachytil na instagramu nádhernou fotku. Zrušená miska s osením. Však je po Velikonocích.
Nene, Velikonoční čas trvá až do Letnic. A vlastně ani to ne, Velikonoce jsou s námi stále v každé neděli. Z ruštiny si pamatuju už jen dětinské říkačky, ale taky slovo pro neděli – воскресе́нье (vzkříšení). Ta zrušená miska s osením ukazuje prostý obraz každodenního vzkříšení v obyčejných věcech.
Napadla mne zcela jasná podoba s monstrancí.
Jakkoli mám velmi rezervovaný postoj k uctívání proměněné hostie, jsou monstrance budící úžas a pokoru. Jednou z takových je monstrance ze Želivského kláštera. Je to pár dní, co jsme si připomínali výročí přepadení klášterů v rámci tzv. Akce K v dubnu roku 1950. V Želivském klášteře, kterým byl jedním z míst internace řeholníků, vznikla monstrance z plechovek a skla. Z odpadů, které měli věznění řeholníci k dispozici v kuchyni, vznikla díky zručnosti lidských rukou, díky lásce, víře a naději nebývale krásná monstrance. Byla k vidění v rámci výstavy Vrchovina, Krabatina, Mrchovina – solitéři Vysočiny v Humpolecké 8smičce a také v samotném klášteře v Želivě. V 8smičce byla působivě instalována v temnotě, jen dnem od sklenice procházelo světlo. Lunula, srpek měsíce, kam bývá umisťována proměněná hostie, byla prázdná. Vlastně nebyla… byla plná Světla.
Druhá taková monstrance vznikla náhodou u Štefana, když vyklopil misku s osením. Živá, propletená, vystřelující zelené paprsky. Monstrance ukazující Vzkříšeného ještě ne v chlebu, ale v zrnu. V zrnu, které se nám dává.
“Což dost na tom na tom není, že v jejich dlaních zrno čeká na spasení a květ z něho unese celou oblohu.” zpívá přece Kristus v Legendě z dýmu bramborové nati od Bohuslava Martinů.
Pro únorové dny, snad symbolicky, připravili zcela novou operu o Stalinově pomníku na Letné. Monument. Sešlo se k tomu tvůrčí duo zkušených mistrů. Marko Ivanovič a David Radok. A povstal z toho mimořádný kus, který stál za vidění, už pro tu odvahu pustit se do něčeho takového.
Již po několikáté zaznělo toto slovní spojení na jednání zastupitelstva a z nepochopitelného důvodu již poněkolikáté bez diskuze zapadlo do ztracena. Nebyla zodpovězena ani otázka z pléna veřejnosti, byť samozřejmě nevymahatelná, proč více než polovina zastupitelů hlasovala proti.
Participace, tedy podílení se, je vyjádření ochoty a touhy po spolupráci ze strany vedení města, je to podaná ruka. Naše město je komunita (odtud je i slovo komunální, např. politik) tedy společenství, participovat pak znamená podílet se. Ze zkušeností víme, že je zcela zásadní a prospěšné, aby občané měli zájem o dění v obci, protože jen tak vyroste zdravá obec, která je živá a rozvíjí svůj potenciál. Opravdu kvalitní komunální politik hledá nástroje, jak co nejlépe zapojit občany do správy obce. Participace je jednou z možností.
Krčmář zabil svini | předvčírem na síni. Nadělal jitrnic dosti | masa vepřovýho pro hostí…
—- starodávná masopustní písnička
Za všechny fotografie díky Vláďovi.
“Chci naší malé barbuše vysvětlit, co je to masopust, a nějak nevím, jak na to. Kdy a kde zase budete, že bych ji přivezla a nechala to na profících.” Napsala mi večer po taškařici v Josefově kamarádka.
Týdenní pracovní i sociálněsíťový detox v nádherné krajině. Spíme ve stanu nebo přepásáni Mléčnou dráhou. Za čtyři dny potkáme 4 lidi, poutníky. Pastýři v horách se nepočítají, ti do krajiny patří, jsou součástí scenérie. My, poutníci, do ní sice patříme taky, ale jenom otiskem, stopami, které necháme v krajině, a které na mnoha místech stejně brzo pohltí trnitá frygana, suťové pole, valouny v korytě potoka, který ožije s podzimem, zubaté škrapové pole mezi cypřiši, obří listy staletých platanů u horských pramenů. V kapličkách po cestě zapalujeme medem vonící svíčky před zlatem věčnosti a třetí den začínáme poznávat rozličnou chuť vody. Jinak chutná ta z kouzelné studánky u pramene Tromarisa, jinak fitrovaná dešťová voda z okapu chaty Kalergi, s výhledem na Gigilos (1974 m n.m.) a Volakias (2116 m n.m.), jinak voda ze starobylého pramene v sutinách města Lisos.
Radniční noviny. Některé se tak přímo jmenují, jiné se přejmenovaly, aby souvislost s “radnicí” nebyla tak do očí bijící. Mohou tak svádět k tomu, že je někdo vnímá jako lokální žurnalistiku, jako objektivní nezávislé zpravodajství o místním dění. Je tomu ale tak? Pokračovat ve čtení „Nezávislý audit nebo kampaň?“
Barokní jam session u Šimona a Judy, která obsahovala všechno, co mám rád: starou muziku (už je to skoro 300 let), folklór a jazzové prvky. Že si folklór rozumí z jazzem píšu pořád. Že folklór inspiroval už před staletími, je nasnadě. Pokračovat ve čtení „Gypsy baroque“
“Základním plánovacím dokumentem obce, zakotveným v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích ve znění pozdějších předpisů, je program rozvoje obce. Jde o hlavní nástroj řízení rozvoje obce. Program rozvoje obce formuluje představy o budoucnosti obce a navrhuje způsoby, jak těchto představ dosáhnout.”
citace z Programu rozvoje města Soběslav na období 2020-2023
“Strategické plánování přináší systematický, dlouhodobý a komplexní přístup, založený na konsensu místních představitelů, občanů a dalších v místě působících subjektů, vycházející ze sdílené představy o společné budoucnosti.
Vlastní proces tvorby strategického plánu, v rámci kterého dochází ke shodě komunity na budoucím směřování a vývoji, je přitom významnější, nežli jeho přímý výstup – strategický plán, dokumentující výsledek tohoto procesu.”
trochu jiný pohled na strategické plánování – zdroj: Město Prachatice
Děcka, když jsem loni na podzim byl v Rudolfinu, ano v Rudolfinu, na poctě horňácké hudební tradici, byl to zážitek převeliký.
„Teče voda teče, přes Velický majír, kde si mňa zanechał, starodávný frajír. “
Stále se vracím k fotce s pančitelkou Annou Šajdlerovou, kterou jsme si střihli ve foyer. Oba společensky a slavnostně oblečení, ona v kroji, já v obleku. “A s takovou starou bábou se chcete fotit?” ptala se se smíchem.
Netušil jsem, že ta krásná spolupráce Horňácké muziky Petra Mičky a Lesní zvěře bude pokračovat. Z koreňů byl ponajprv strom(*), pak najednou les plný hlasů a Lesní zvěře, a nakonec i takové plody, jako album Hrubá Hudba.
