Kozí notes

Násilí, sex, vraždy, trest, smrt…

Zdá se to jako ideální program na začátek roztouženého adventu, že?

Lady Macbeth Mcenského újezdu.

Další z „nepěkných“ oper, kde sbory nerámují velkolepé barevné scény, a kde hlavní hrdinové/hrdinky neumírají s nádhernými áriemi na rtech po dobu deseti minut. “Šmik, fik a hotovo!” řekl by Bulgakovův Azazelo. 

Ve třicátých letech dvacátého století vzniká nejen Bulgakovův Mistr a Markétka, ale i Šostakovičova opera Lady Macbeth Mcenského újezdu. 

“Šmik, fik a hotovo!” Opera, která řeže jako břitva, duní jako lebka rozbíjená kladivem a na velkých hudebních plochách zní vzdechy rozkoše a sex se neděje se souhlasem. Syrová a smyslná. Příběh o ženě a jejím šíleném osudu, o touze a hledání smyslu života. Příběh, který nekončí nadějí, ale zalknutím se ve hlubokých temných vodách, příběh, kde zničené životy rozfoukává vítr v širou step. Versty a versty prázdnoty a beznaděje. 

Vždy fascinovaně hledím a poslouchám. Proměna, která vlastně proměnou není. Katěrina z vězení kupeckého dvorce, prostoru vymezeného zdmi statku, uniká do zdánlivé volné a svobodné širé stepi. Vězením je jí obojí, chladné svírající zdi bohatého dvorce i nekonečná pustá step. Krutost a nedostatek lásky je společný oběma a zoufalé ženy dělají zoufalé věci…

„Vy chlapi jste hodně namyšlení.
To jen vy jste silní, stateční
a spolkli jste snad všechnu moudrost?
A o tom, jak ženská někdy živí celou rodinu, nevíš?
A co ženské, které svého času
ve válce s nepřítelem bojovaly?
Někdy také ženské pro své muže
a milé obětovaly své životy,
ale to pro tebe nic neznamená.
Proto ti pořádně naložím, abys věděl, čeho je ženská schopna.“

Pokračovat ve čtení „Šostakovič ve Státní opeře.“

„Wie schön ist die Prinzessin Salome heute Nacht.“

Salome není pěkná opera. Ani nemá být. Vášeň, dekadence, perverze.

Krev a Měsíc.

Je říjnový úplněk, Halloween za rohem. Zdá se to ideální kombinace pro tohle představení. Nebojte, nerozkopávejte mi hned dýně, nezapomínám, že ústřední postavou je i Jan Křtitel. Stejně jako Salome vášnivý. Jeho vášeň je ovšem vášní prorockou, vášní pro Boha. V tom přitažlivém a znepokojivém víření kolem sebe krouží dotírající Salome a Jan. Oba krásní, smyslní. Symbolicky třikrát se přiblíží v elektrizující atmosféře. Tělo, vlasy, ústa. „Chci líbat tvá ústa! “

Jak to skončí, víme.

Krev a Měsíc.

Pokračovat ve čtení „Salome v Brně“

Patetická, upocená a přeplácaná. 

Taková je nejnovější inscenace Dvořákovy zřídka uváděné opery Armida v Národním divadle v Praze. 

České operní domy se z nepochopitelných důvodů rozhodly vrátit tuto operu na jeviště. Nic nedbaje toho, že Armidu provází nedobrá pověst už od počátku. Na vině není ani tak Dvořákova hudba, která naopak umně vytváří orientální kouzlo a hraje si s lyrikou, ale spíše příběh a nesrozumitelné libreto Jaroslava Vrchlického. 

Po katastrofě v Plzni jsem myslel, že už téhle opeře nedám šanci. Před pár dny mi ale volala kamarádka celá rozhořčená z nové pražské inscenace. Důvodem byla scéna znásilnění, která je prý v tomhle nastudování dost naturalisticky zobrazena. Diskutovali jsme, nakolik to je, nebo není oprávněné a jak to může být zraňující. Bavit jsme se mohli ale jen obecně, pražskou Armidu jsem neviděl. A mělo u toho zůstat. 

Jenže téma vzbudilo zájem. A pak, dělá to brněnský tým hvězdného režiséra Heřmana. Třeba prolomí smutný osud téhle Dvořákovy opery a najde způsob, jak se vypořádat se všemi těmi nevýhodami, které Armida dostala do vínku. 

Inu, ani brněnský tým smůlu neprolomil. 

Pokračovat ve čtení „Armida v Praze.“