zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Uhel v ruce umělce, úlomky padají na podlahu. Uhlem zamazaná bosá chodidla, uhlem zamazané dlaně i tváře. Uhlem vytvořená maska, uhlem malovaný rubáš…
Jak působivé a nečekané překročení z masopustní radosti do popelce. Jak působivé překročení z městského života Francie do Château Petrkov nr. 13.
Jednou se pak zamiloval do jedné ženy v údolí Sorek. Jmenovala se Dalila. Přišli za ní filištínští vládci a žádali ji: „Sveď ho a zjisti, v čem je ta jeho veliká síla a jak bychom ho mohli přemoci, spoutat a zkrotit. Každý z nás ti dá jedenáct set šekelů stříbra.“
Soudců 16: 4-5
A když byli v nejlepším, řekli: „Zavolejte Samsona, ať je zábava!“ Zavolali tedy Samsona z vězení, aby je bavil. Když ho postavili mezi sloupy, Samson požádal chlapce, který ho vedl za ruku: „Nech mě sáhnout na sloupy, které drží tenhle chrám. Chci se o ně opřít.“ Chrám byl plný mužů i žen. Byli tam i všichni filištínští vládci. I na střeše bylo kolem tří tisíc mužů a žen, kteří chtěli vidět tu zábavu se Samsonem.
Tehdy Samson volal k Hospodinu: „Hospodine, Pane můj, rozpomeň se na mě! Ještě jednou mi prosím dej sílu, Bože! Ať se Filištínům najednou pomstím za obě své oči!“ Pak nahmatal oba prostřední sloupy, které držely chrám, a opřel se o ně, pravicí o jeden a levicí o druhý. „Ať zemřu i s těmi Filištíny“ zvolal Samson a zatlačil vší silou, takže se chrám zřítil na vládce i na všechen lid uvnitř. Tak jich zabil při své smrti více než za svého života.
Potom tam přišli jeho bratři a celá jeho rodina, aby si ho vzali. Odnesli ho a pohřbili mezi Coreou a Eštaolem v hrobě jeho otce Manoacha. Soudil Izrael dvacet let.
Soudců, 16:25-31
Derniéra, uf to je dobře.
Samson a Dalila. Snad všeobecně známý biblický příběh o tom, jak bídní Filištíni válku vést nebyli líní a… nastrčili Dalilu, aby svedla silného izraelského válečníka Samsona.
Dalila sice uspěje, Samson jí podlehne, ale jeho zápal pro Boha je nakonec silnější. A vůbec, chrám je jen jeden, milý bože Dagone, takže škubneme sloupy a pohřbíme všechny ty tvé bídné Filištíny i s Dalilou a Samsonem.
Příběh je to krásný, plný svodů, vášně, podvodu a zrady. Mužný Samson, svůdná a krásná Dalila. Paže lesknoucí se potem a olejem, rafinovaný parfém a ladné ženské křivky. Roztoužená srdce.
Od 12.5.2020, kdy krajský úřad zveřejnil oznámení o záměru vystavět nad Soběslaví megalomanské haly logistického centra, uplynulo necelého 3,5 roku a na vývěsce se můžeme dočíst, že developer v procesu EIA uspěl.
Vyšel z něj vítězně se souhlasným stanoviskem a 36 podmínkami, které mu krajský úřad uložil splnit. Bohužel ani jedna z nich není tak závažná, aby ji developer nezvládl, některé jsou pak vyloženě směšné. Namátkou vyberu třeba plachtování vozů v průběhu stavby nebo čištění techniky, seřízení strojů a dodržování pracovních přestávek. V podstatě povinnosti, které vyplývají z jiných právních předpisů nebo norem.
Krajský úřad připustil, že prakticky všechny oblasti životního prostředí (ovzduší, půda, biologická rozmanitost, krajina…) budou realizací záměru trvale dotčeny. Konstatoval však, že nanejvýš středně. A občanům města uložil také jednu podmínku ve stylu Zmikunda z Oprásků: „Se s tim smiř!”
Pokračovat ve čtení „Developer má souhlasné stanovisko EIA.“Po nepříliš povedených hudebních číslech vánočního času jsem si v novém roce spravil chuť.
Mesiáš.
Pravý lék na všechny zpackané hudební produkce. (Tedy pokud je ovšem provedený dobře.) Vůbec se nedivím, že kolovaly zvěsti o tom, že tohle oratorium přece ten Händel nemohl napsat sám jen tak a ještě k tomu za necelý měsíc! Nene, to samy Prozřetelnost a Moudrost vedly jeho myšlenky a vytvořily dílo hodné oslavy Hospodina.
Mesiáš zdaleka není jen nejznámější “Aleluja”, které snad aspoň v některé z úprav slyšel a zná každý. Mesiáš je Händelovo geniální hudební dílo na Charlesem Jennensem mistrně uspořádané biblické texty. Takový posilující hudební bujón evangelijního poselství – kdo má uši slyš, je tu dobrá zpráva pro všechen lid.
Vážené zastupitelky, vážení zastupitelé
chci vás tímto otevřeným dopisem vyzvat k upuštění od pořádání novoročního ohňostroje v Soběslavi.
Od vizuálně působivé krásy ohňostrojů ustupují nejen v mnoha zemích Evropy, ale i v České republice. Poslední zpráva o zrušení novoročního ohňostroje je z Olomouce.
Není divu, rozumných důvodů je mnoho.
Stačí připomenout stále živou ránu po tragických událostech na Filozofické fakultě v Praze. Z piety k obětem násilí a s ohledem k pozůstalým a blízkým obětí, tragédie se dotkla i mnoha obyvatel Soběslavi, se jeví jako přinejmenším velmi necitlivé slavit přelom roku ohňostrojem. V tom duchu ostatně vyzval k upuštění od novoročních ohňostrojů starosty a starostky obcí a měst i ministr vnitra Vít Rakušan.
Dalším, trvalejším důvodem je pak ohled na životní prostředí. Ohňostroje jsou obrovskou zátěží pro ovzduší a velkým traumatem pro zvířata, nejen ta domácí. Ostatně proto jsou ohňostroje zakázány zákonem v národních parcích a Ministerstvo životního prostředí zcela zodpovědně navrhuje zakázat je i v dalších chráněných územích. Resort životního prostředí také vyzývá obce k realizaci jiných forem oslav než je zábavní pyrotechnika a to včetně městských ohňostrojů. Velmi varující je také zpráva o negativních dopadech ohňostrojů vydaná Akademií věd České republiky.
V dnešní době jsou k dispozici mnohé jiné formy slavení v podobě netradičního osvětlení, videoprojekcí, videomappingu nebo jistě mnohem přínosnějšího sousedského setkávání třeba s hudbou nebo jiným kulturním programem. Myslím, že oblíbený a chvályhodný charitativní soběslavský „Novoroční punč“ se snadno, a přesto vesele, obejde bez pyrotechniky.
Věřím, že Soběslav se připojí k městům a obcím, které umějí lépe investovat obecní prostředky, dodržují pietu a berou také ohled na životní prostředí. Soběslav se svým bohatým spolkovým životem zvládne zábavu i bez pyrotechniky.
#Slavimvklidu
S pozdravem a přáním dobrého nového roku bez rachejtlí a ohňostrojů
Zdeněk Kozlíček
Za jednu dojmologii budějcké světové premiéry jsem to už schytal a stejně si nedám pokoj.
Vánoční koncert opery Jihočeského divadla naprosto zapadá do tradičních a milých akcí, kterými je prošpikována adventní doba. Přestože v našich končinách většinou vítězí zpívání koled a Rybovka, k nejhranějším kusům vánoční (ale i velikonoční) muziky patří po zásluze Händelův Mesiáš. Proto patří jihočeské opeře díky za to, že po tomhle krásném a důstojném oratoriu sáhla, byť, přiměřeně svým možnostem, jen ve velestručném výtahu.
Kotva. Pevný bod lodi na rozbouřeném moři života.
Kotva poutající loď k domovskému přístavu.
Kotva na vlněném svetru, pod nímž buší srdce malého chlapce rozechvělé strachem. Kotva vyšitá s láskou a vírou v lepší budoucnost.
Kdo obejme ztrápenou duši? Kdo zahřeje opuštěné srdce? Kdo podá pomocnou ruku, když hrozí, že se loď roztříští o skaliska? Kdo podá ruku v rozběsněném davu “spravedlivých” srdcí z kamene?
Učitelka, tetička, starý námořník.
Ale dav je horší než vlnobití a bouře. Takzvané vysoké standardy. Aby se nám tu prostě tak nějak dobře žilo.
“Peter Grimes. Peter Grimes. Peter Grimes.” Děsivá ozvěna.
Crimes, crimes, crimes… Vinen, vinen, vinen!
Město má jasno. Vysoké standardy tak nějak prostě dobrého života. Bez nápadů, bez opravdového života.
Lano se vysmekne. Naděje proklouzne mezi prsty. Nezbývá než potopit loď. Slané vody vysuší všechen žal.
Opět skvělý Peter Grimes v Janáčkově opeře . Naposled. Příště zase za sedmdesát let.
Za kulturou do nejkrásnějšího kraje, kde mají nejkrásnější náměstí (cituji jihočeského hejtmana) na světovou premiéru opery (cituji šéfa českobudějovické opery). Ano, českobudějovičtí mají stále pocit naprosté výlučnosti, to se nezměnilo. Také se nezměnilo nejvíc ošuntělé divadlo, které znám, a které ukazuje, jak macešsky se České Budějovice chovají ke svému opernímu domu. Jo, holt evropské město kultury. Zatímco v jiných městech bývá budova opery takovým tím noblesním kulturním stánkem, v Budějcích se do kulturáku, kde opera hraje, stále chodí zadním vchodem od školní jídelny a čísla na prastarých sedadlech už nejdou přečíst skoro ani s lupou a baterkou.
Ale k věci. Spontánní odpolední rozhodnutí vedlo k návštěvě oné světové premiéry opery, kterou si Jihočeské divadlo zadalo u dua Jan Jirásek (hudba) a Tomáš Jarkovský (libreto). Jan Jirásek je oceňovaný autor filmové hudby (dvakrát Český lev), Tomáš Jarkovský šéfuje královehradeckému divadlu DRAK.
KOMENSKÝ.
To je odpověď o čem, resp. o kom, nová opera je. Ovšem, svým způsobem to tak úplně neplatí.
Násilí, sex, vraždy, trest, smrt…
Zdá se to jako ideální program na začátek roztouženého adventu, že?
Lady Macbeth Mcenského újezdu.
Další z „nepěkných“ oper, kde sbory nerámují velkolepé barevné scény, a kde hlavní hrdinové/hrdinky neumírají s nádhernými áriemi na rtech po dobu deseti minut. “Šmik, fik a hotovo!” řekl by Bulgakovův Azazelo.
Ve třicátých letech dvacátého století vzniká nejen Bulgakovův Mistr a Markétka, ale i Šostakovičova opera Lady Macbeth Mcenského újezdu.
“Šmik, fik a hotovo!” Opera, která řeže jako břitva, duní jako lebka rozbíjená kladivem a na velkých hudebních plochách zní vzdechy rozkoše a sex se neděje se souhlasem. Syrová a smyslná. Příběh o ženě a jejím šíleném osudu, o touze a hledání smyslu života. Příběh, který nekončí nadějí, ale zalknutím se ve hlubokých temných vodách, příběh, kde zničené životy rozfoukává vítr v širou step. Versty a versty prázdnoty a beznaděje.
Vždy fascinovaně hledím a poslouchám. Proměna, která vlastně proměnou není. Katěrina z vězení kupeckého dvorce, prostoru vymezeného zdmi statku, uniká do zdánlivé volné a svobodné širé stepi. Vězením je jí obojí, chladné svírající zdi bohatého dvorce i nekonečná pustá step. Krutost a nedostatek lásky je společný oběma a zoufalé ženy dělají zoufalé věci…
„Vy chlapi jste hodně namyšlení.
To jen vy jste silní, stateční
a spolkli jste snad všechnu moudrost?
A o tom, jak ženská někdy živí celou rodinu, nevíš?
A co ženské, které svého času
ve válce s nepřítelem bojovaly?
Někdy také ženské pro své muže
a milé obětovaly své životy,
ale to pro tebe nic neznamená.
Proto ti pořádně naložím, abys věděl, čeho je ženská schopna.“
Včerejší (31.10.2023) koncert Collegia 1704 k 25. výročí Česko-německého fondu budoucnosti byl trochu zvláštní. Nebýt zrovna v Praze, tak bych řekl, že nestálo za to, jet na něj jen kvůli němu samému. Ale vlastně to není tak docela pravda. Koncerty a výroční oslavu je třeba skloubit, takže výsledek je trochu od každého. Může to být kočkopes, ale může to být také příjemný a v něčem objevný večer. V Pražské křižovatce se včera konala ta druhá možnost.
