Tbilisi, přiblížení prvé. Jak začít? Vyplivla nás maršrutka po 8 hodinách šílené cesty, tak jsem byl rád, že stojím nohama na zemi. Rychle jsme se ubytovali v hotelu u nádraží a hurá do města. No, první dojem teda trochu rozčarování. Možná to ukazuje ty šíleně rozevřené nůžky celé Gruzie. Pokračovat ve čtení „List šestý: Tbilisi poprvé“
List sedmý: Mtskheta
List osmý: Mkinvartsveri – Kazbeg
List devátý: Čauki
Včera jsem končil environmentálním káráním aniž jsem tušil, že dnes začnu smeťákem. Jak radostný pocit jsem dnes zažil, když jsem uviděl u horské bystřiny smeťák, se vypovědět nedá. Smetiště značí, že za další zatáčkou musí být vesnice, tedy konečná dnešního náročného a dobrodružného loučení s Kavkazem. Čauky! To může být pozdrav, ale taky je to krásná hora, kolem které jsme dnes lezli. Mělo by se to asi psát Čaukhi. Důležité je to „kh“. Prý jsou to takové místní Dolomity. Pokračovat ve čtení „List devátý: Čauki“
List desátý: David Gareji
Ráno jsme snídali ještě s výhledem na Mkinvartsveri a odpoledne už jsme úplně jinde, taky na hranici, tentokrát ovšem s Ázerbájdžánem. Kavkaz uchvacuje mohutností a zasněženými vrcholy, jih Gruzie rozlehlostí. Kam oko dohlédne podivuhodná stepní a polopouštní krajina s bizarními skalními útvary a výchozy. Pokračovat ve čtení „List desátý: David Gareji“
List jedenáctý: Signaghi
Ve vinařském kraji je třeba zvolnit. Až negruzínská atmosféra v jednom z nejmenších měst země, Signaghi. Svatá Nino, gruzínská apoštolka, věděla, kde spočinout po divech s cedrovým sloupem. Pokračovat ve čtení „List jedenáctý: Signaghi“
List dvanáctý: Alaverdi
Alaverdi. Krásná opevněná, uvnitř ovšem dost poškozená katedrála uprostřed vinohradů, opět s horami v pozadí. Místo staleté vinařské tradice. Představoval jsem si něco jako klášterní sklepy v Rakousích, ochutnávky a tak. Namísto toho vás odkážou na kavárnu přes silnici. Tam na pultě stojí 4 láhve. Ochutnávky nedělají. Cena láhve je od 400 korun do 960 korun. Chápu, proč jsou láhve zaprášené, ale přístup k prezentaci a využívání bohatství této země, a země je to skutečně bohatá, nechápu.
List třináctý: Telavi
List čtrnáctý: Tbilisi podruhé
Opět Tbilisi. Půl dne v maršrutce, obzvlášť rozhrkané. Jedeme, jako všechny maršruty, delší cestou, protože to znamená víc obsloužených vesnic. Nádraží v Tbilisi, to je Asie, jak má být. Když se ptáme policisty, kde je vlez do metra, zeptá se, který z těch tří máme na mysli. Je nám to fuk, jdeme tím obuvnickým. Podchod se tu anglicky překládá jako „retail zone“. To značí, že se až k turniketům prodíráte obchodníky. Boty, boty, boty, chačapuri, boty, boty, koření, boty, boty…nekonečné. V centru se nahřejeme v sirných lázních. Obsluha je znuděná, což je téměř standard. Objednáni jsme na šestou. Prý, přijďte dřív. Hm…tak jsme přišli a čekáme do 18.20, než návštěvníci před námi laskavě dokouří (ano, kouří se tu i v lázních) a opustí lázeň. Čas v zemi, kde čekáte půl dne na maršrutku, plyne úplně jinak. Pak se jdeme cournout po městě. Tentokrát bydlíme u prezidentského paláce. Je to nafouknutý Bílý dům s pětimetrovým plotem kolem. Uprostřed má prosklené obří vejce. Od řeky vypadá zajímavě. Zblízka ho kvůli oplocení nemáte téměř šanci vidět. Nedaleko paláce je v podobně velkolepém duchu vystavěna nová katedrála, taky za hradbou. Ve srovnání se starými kostely je to tak trochu Disneyland. Obě tyto stavby ovšem nejsou v žádné luxusní čtvrti. Ne, ne. Kolem je sice pár nových hotelů a opravených domů, ale zbytek vypadá, jako kdyby tu bylo zemětřesení nebo skončila válka. Domy se rozpadají. Často půl domu stojí a půl už se sesunulo k zemi. Bydlí se téměř ve všech. Hned za prezidentským palácem, zakryt stěnou s textilií, aby nerušil výhled z prezidentského vejce, je dům, ruina, ve sklepních oknech se svítí. I to je tvář Gruzie. Země kontrastů.
List patnáctý: Loučení
V dálce v mracích Kavkaz, pod námi Černé moře pod bílým mořem mraků. Loučíme se s Gruzií. Čím mě oslovila? Nádherné, turisticky zatím neobjevené, hory, výborná kuchyně (zpravidla ovšem s příšernou obsluhou), skvělá vína i koňaky. Houževnatí a trochu ospalí lidé. Milí. Byť legendy o neskutečné srdečnosti jsou spíše legendy. Snad v odlehlých vesnicích v horách. Jiný svět klášterů a kostelů. Země s obrovským potenciálem, která by ráda byla zemí evropského střihu, ale možná tak trochu neví, jak na to, a taky s sebou vleče různé šrámy z minulosti a vzhledem ke své geografické poloze to taky nemá jednoduché. Velká pestrost a obrovské kontrasty a to nejen přírodní, ale hlavně sociální.