zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Opustili jsme zelený ostrov.
Jarní Floreanu jsme nechali za sebou,
jako mořské želvy zrána opouštějí pláž.
Ostré skály Ďáblovy koruny zůstaly za námi.
Je tu jen širý oceán.
Širý a božský
stejně jako poušť, hory
nebo hluboké zelené pralesy.
Není tu signál,
a přesto tu signály lze zachytit.
Poslední cesta vzhůru do kopců.
Tentokrát potkáme jen značky
‚Pozor želvy‘
žádný obr se nesune po silnici.
Mrzne.
Naplnil jsem krmítko.
Houpe se pod tíhou drobných tělíček.
A já při ptačím koncertu sním o tom,
že přiletí
galapážské pěnkavy.
(foto: pixabay.com)
Tak by se dal popsat společný koncert souborů Tiburtina Ensemble a Capella de la Torre. V hlavní roli dech, který rozechvívá tu hlasivky, tu dechový nástroj, vždy ale duši.
A to vše v režii žen.
Špičkovou Capellu de la Torre vede Katharina Bäuml. Dvě šalmaje, dva pozouny, dulcian a varhany. K tomu osm nádherných ženských hlasů z Tiburtiny. Večerem se jako stuha vine mešní ordinárium poskládané z díla Tomáse Luise de Victoria a mariánských hymnů gregoriánského chorálu. Tiburtina, jak je jejím dobrým zvykem, se posouvá po prostoru a dává vyniknout kráse zvuku. Zpěv stoupá ke klenbě jako kadidlová vůně. Však i řízení Barbory Kabátkové opisuje ladné křivky kadidlového dýmu.
Ne nadarmo je tvořivý duch Boží rodu ženského.
Žena, matka.
Zní Magnificat.
V tento večer obzvláště příznačné, protože před oltářem zpívá osm žen, ale tluče devět srdcí.
Večer končí pokorným a krásným hudebním vyznáním víry Francisca de la Torre, kdy oba soubory pomalu opouštějí chrám a tóny doznívají v tichu.
Díky za tu krásu!
Tiburtina Ensemble a Capella de la Torre | Vidi speciosam | 22.1.2019 | kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Král Artuš od britského Orfea Henryho Purcella je skvostná opera. Nebo řekněme přesněji semi-opera. Končí sedmnácté století a opera je velmi mladá, jsou to zatím hudební čísla propojená mluveným slovem, které je tu a tam podbarveno hudbou. Na početných nahrávkách se zpravidla potkáte pouze s tou hudební složkou, která je, dlužno říct, vynikající.
(doporučuju teď úplně novou nahrávku od Vox Luminis vydanou Alpha Classics) Pokračovat ve čtení „Král Artuš dobyl Vídeňku!“
Letos nepojedu na masopust do Roztok. Budu za velkou vodou. Když mi to došlo, byl jsem z toho rozmrzelý. A asi nejenom já.
Loni jsem touhle dobou pečlivě skládal růžičky, sháněl prostěradlo a kraječky, řezal rákosí u rybníka ve Frahelži. To vše kvůli masopustní taškařici. Pamatujete ještě růžičkové klobouky?
O tom všem jsem psal na Notesu. No a tehdy mi taky napsala jedna čtenářka, Soňa, že ji to zaujalo. Chystají prý u nich v Tišnově nějakou masopustní hru a chtěli by něco tradičního, co třeba růžičkové klobouky? Pochopila, že složit růžičku není jen tak. Prý jestli bych nedal pár rad. I dal jsem, s radostí. Pokračovat ve čtení „Podívej, kvete růže…“
Slavnost Zjevení Páně, Tři králové, je druhým vrcholem Vánoc.
Kolem 6. ledna, kam tenhle svátek řadí kalendáře, se pořádají už několik let Tříkrálové sbírky. Neplatí, že by koledníci museli chodit přímo šestého ledna, celá pochůzka se organizuje v nejvhodnější čas, zkrátka tak, aby koledníci mohli. U nás v Soběslavi to bývá vždy sobota dopoledne… Pokračovat ve čtení „Tři králové otevírají dveře“
Před Vánoci jsme si s přáteli povídali o náladách, které v nás vyvolávají vánoční písně. Zvažovaly se písně španělské a písně české/německé. Myslím teď písně staršího data vzniku. Oproti těm španělským jsou prý ty naše příliš málo veselé. Je to asi pravda, nejsou tanečně veselé, ale troufám si říct, že jsou přesto nadějné a radostné. Pokračovat ve čtení „Radost v písni“
Tichá noc, svatá noc.
Sklo přesýpacích hodin prasklo
zrnka dosud padající spořádaně
se rozkutálela po podlaze.
V kolik hodin?
Nesmyslná otázka.
Čas se rozpadl mezi 36 a 37,5.
Směšně malý interval
pro měření.
Období sucha a období dešťů.
Holoubci ulétli z pohádky
a sbírají zrnka.
Rozsypaný chaos se mění v řád,
smysl a radost.
Kouzlo tiché noci.
Je jako každá jiná
a přesto není.
Je svatá.
“Kde koruna? an jsi král?, kde berla královská / proč jsi ji sobě odňal / ó moudrost anjelská.”
“Jeho bylo nebe dvůr, anjelé čeládka, chlév jest nyní jeho kůr, dvořané hovádka.”
Fridrich Bridel, O duše má rozmilá, 17. st.
“V ouzký jest příbytek šel pro slouhu padlého…”
Útržky ze starých vánočních písní,
kde ještě necinkají rolničky a nevoní vánočka.
Je tam ale ukrytý poklad víry.
Bůh se stává člověkem,
z lásky.
Daruje se.
A nám připomíná, že Vánoce mohou být..
O skromnosti. Vánoce tu nejsou jen pro mne, ale pro druhé. Bůh se daroval člověku, aby ukázal, že člověk tu není sám pro sebe a že není ztracen.
O dávání toho nejcennějšího tedy sebe sama.
Jak? V setkání, v darování svého omezeného času vezdejšího. Chronos, který se neúprosně sype v hodinách a minutách a který nelze vrátit a o kterém nevíme, kolik nám ho bylo dáno, ale s jistotou víme, že jednou zrnka písku dojdou. Zatímco po většinu života se snažíme každé zrnko zastavit, o Vánocích se nám připomíná, že zrnko zastavit nemůžeme, ale můžeme ho věnovat. Dát našemu bytí smysl.
O nedostatku a ne-moci, protože lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Bůh nepřichází v oblaku slávy a moci, není hrdinný vojevůdce, je to bezbranné dítě, které vztahuje ruce a touží po lidském doteku. Vánoce jsou zvláště pro potřebné a ne-mocné, lidi na okraji a lidi vyloučené. Za ploty našich způsobných životů čekají spousty těch, kteří jsou na štědrovečerní hostinu také pozváni a u stolu je vždy dost místa. (srov. Matouš 9, 11-12; Lukáš 14, 21-23).
O nepřipravenosti. “Jsme připraveni!” a fotografie stromečku nebo napečeného cukroví. Obvyklý obrázek na sociálních sítích v tento čas. Co by tomu řekli pastýři, Marie? Byli takto připraveni? Podle mého ne. Byli však otevřeni neplánovanému, nečekanému. A na počátku nebyli žádní hrdinové. Báli se. Ale nakonec řekli své fiat – staň se mi dle tvého slova! Kéž jsou tedy naše Vánoce o otevřenosti nečekanému a o ochotě ke spolupráci a dialogu.
O putování. Otevřenost nečekanému nám otevírá nové cesty a příležitosti. Zachariáš, pastýři, Marie, k těm všem přistoupil anděl a řekl: Nebojte se! Mějme i my na paměti ta slova. Svět je dynamický, proměňuje se a my jsme pozváni k účasti na tomto díle s ujištěním: Nebojte se, vydejte se na cestu.
O tělesnosti. Sestupme z výšin nadhvězdných. Bůh se vtěluje, stává se jedním z nás. Bere na sebe naše trápení a bolesti a člověčenství posvěcuje. Dotýká se našich ran, ale sdílí s námi i radosti. Marie i Marta mají v našem životě své místo. Tělesnost tedy není třeba si ošklivit a stavět ji někam do pozadí. Sejít se u stolu nad dobrým jídlem a pitím, sdílet se, i to je poselství Vánoc.
O společenství. Možná víc o společenství než o rodině. Rodina totiž svazuje naše uvažování omezujícím směrem. Vánoce nám dávají příležitost k úvaze, co je to rodina. Jsou to ti nejbližší, biologická škatulka nebo společenství vztahů v nichž je nám dobře?
O vzpomínání, protože vztahy jdou napříč časem. Vánoce jsou tak příležitostí, kdy se naše okamžité tady a teď otevírá, není to chronos tikajících hodin, ale kairos správného okamžiku. Ti, kteří s námi byli, ti kteří se s námi někdy dělili o svá zrnka písku, ti mají své místo právě teď a tady u našeho stolu.
A řadě neposlední,
Vánoce jsou o radosti!
Kéž jsou vaše Vánoce radostné a požehnané!
