zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Inu, vydal jsem se do věhlasné opery ve Frankfurtu shlédnout něco věhlasně českého. Smetanův Dalibor. Že svět hraje Janáčka, to už je fakt, že ovšem objevuje Smetanu, je záležitost posledních let. Ne nepochopitelně se Smetanovi věnují německá divadla. V Mnichově i Drážďanech je k vidění Prodaná nevěsta, Frankfurt sáhl po Daliborovi.
Pokračovat ve čtení „Jak Grüne Soße (Frankfurter Grie Soß) zvítězila nad Smetanou“
Po roztančeném masopustu jsme vtančili do postního času, kdy hudba není už tak taneční. Přichází čas na povzdech: Aááh, Bach! Všude jsou to samé pašije. Přiznávám se, že pašije nemám rád. Ten styl “on řekl…oni odvětili…” mi opravdu nic neříká, snažil jsem se už mnohokrát, ale zkrátka nic. Text evangelia se líp čte a vypráví, pokud ovšem příběh není trochu para… tedy převyprávěn. Pokračovat ve čtení „Jakub Jan Ryba | Stabat mater“
Bledule (Jaro v podhůří)
Na horách taje,
sníh plní údolí řek.
Bledule kvetou.
Křivatce
Hvězda betlémská.
V loňském listí září
žlutý křivatec.
Jaterníky
Jarní modř nebes
mezi duby lapená.
Podléšky kvetou.
Sakury
Růžové jaro
vytrysklo z pupenů.
Sakury kvetou.
Sasanky
Klíče studánek,
bílé družičky jara,
sasanky hajní.
Ladoňky
Je Sibiř modrá,
jako záhon ladoněk,
když zjara kvetou?
Sedmikráska
Sedmero krás máš,
bílá krajko trávníků,
skromná chudobko.
Petrklíče
V trávě září
plátky zlata. Podívej!
Klíče od ráje.
Magnólie
Skvostný šácholan,
něžný parfém ve vánku.
Přivoň si! Jaro!
Zima ještě kouše do tváří a leze za nehty.
Jdeme po blátě a sněhu
mokrou loukou plnou stružek a louží,
kolem prastarých jabloní a hrušní,
kolem starých studánek,
kolem zlomených křížů
a kamenných prahů ve spadaném listí.
Dovádivý masopust skončil,
čela zmazaná popelem,
loňské listí,
loňská tráva.
Es ist vollbracht!
Kde je však, smrti, tvé vítězství?
Vždyť křehká zelená kopí probodávají staré listí topolů a javorů,
jívy pučí,
lísky se ozdobily zlatými šperky,
olše rudými granáty
a v loukách zvoní tisíce bílých zvonů
na znamení vítězství života.
Čiň pokání a věř evangeliu!
Popeleční středa není o ztrápených výrazech.
Je o pokleknutí před něčím, co nás přesahuje,
je o sehnutí se k něčemu křehkému,
je o nadechnutí k novému životu.
Je o jaru,
kdy v chrámu bez listí
klekneme na bahnitý břeh
a žasneme
nad kapkami rosy na bílých zvoncích bledulí.
Prolog
Byltě jeden člověk, bylo mu jakkolvěk… po anglicku Everyman.
Příběh o každém z nás, o marnostech světa, setkání se Smrtí, dobrých skutcích a Boží milosti. Mnohokrát zpracovaný, mnohokrát slyšený a viděný a přesto stále nový, živý, inspirativní.
Masopust není jen bláznivá taškařice. Je barevný, veselý, růžičkový… Růžičky koření v zemi. Derou se za sluncem i za vodou, hledají oporu a když se jim daří, kvetou do krásy, voní, mají však také trny, které zraňují, a také vadnou.
Život lidský jako kvítek sprchává. Rovně jak upadne stromu list, když zvadne, tak se děje s námi, smrt stojí za námi. Opustí nás Síla, Rozum i Krása. Zůstanou Skutky, Poznání a důvěra v Boží milost.
Ale teď už poslyšte celý ten příběh. Pokračovat ve čtení „Everyman“
Leží v dramatické horské krajině Ekvádoru ve výšce téměř 3000 metrů. Díky tomu je druhým nejvýše položeným hlavním městem na Zemi. K tomu ještě leží na rovníku. To jsou takové ty poznatky z encyklopedií. Pokračovat ve čtení „Quito“
Včera civilizace, dnes jedeme do zelena. Nejdřív se ale musíme dostat na severní nádraží, což při hustotě dopravy v ranní špičce zabere přes půl hodiny. Terminál je téměř na kraji města. Jezdí tam místní duobus. Trolejbus, co občas jede na naftu. Pokračovat ve čtení „Mindo“
Oheň a led. Tenhle titulek jsem použil už kdysi při psaní o Islandu. Představit si led tam na dálném severu je tak nějak samozřejmé, tady jsme ale na rovníku. No jo, jenže naše výletování se ani na rovníku neobejde bez péřovek, čepic, rukavic a teplých spodků.
„Kam jedeme?“
„Na rovník!“
„Hmmm, to abych si vzal teplé prádlo.“
Ráno si užijeme docela pekelnou dopravní zácpu v Quitu. hustý provoz je odvrácenou tváří téhle metropole. Smog, že by se dal krájet. Dopravní policista musí být pěkně rizikové povolání, inhalovat v tom hustém provozu všechny ty dobroty z výukových plynů ne zrovna nejnovějšího vozového parku. Nicméně i takové situaci si dovedou zdejší strážníci provozu zachovat chladnou hlavu. Je hustý provoz do centra, operativně změníme směr dopravy v jednom pruhu z centra a hned se ten špunt pohne.
Ale teď už frčíme po Panamericaně vstříc Cotopaxi, ikonickému stratovulkánu, který je vidět snad na všech pohlednicích z Quita. My ale nejsme na pohlednici a vlastností hor je, že se cudně skrývají v závoji mraků.
Cotopaxi značí v kičuánštině měsíční chřtán. Někdo říká, že je to proto, že kráter má tvar měsíce, jinde vám zase řeknou, že sopka jakoby měsíc pohlcovala. Dnes naopak sopku pohltily mraky. Počasí se mění každou chvílí. Nejdřív po šílené cestě vyskáčeme…me…me…jau…praštil jsem se do hlavy… vrr…hrr…škyt… zavařil se motor… na odstavnou plochu na škváře a popelu. Absolvujeme procházku kolem jezírka Limpiopungo a pak ještě horší cestou doskáčeme o pár set metrů výš. To abychom mohli při dalším výstupu absolvovat mrazový dešťový a sněhový peeling obličeje (podle hesla: když za sněhem, tak do tropů), zátěžový test organismu na výškovou nemoc, zkoušku nepromokavosti a větruodolnosti outdoorového oblečení a obuvi, ale hlavně mohli vnímat neskutečnou krásu přírody.
Stejně jako včera v zeleném živlu, i zde, v království ohně a ledu, si člověk plně uvědomuje vlastní nepatrnost. Tady mu navíc ještě díky nadmořské výšce buší srdce a sotva popadá dech.
Krajina je nádherná, v dolní části vulkánu je parámo. Vítr, chlad, vysoká nadmořská výška, extrémní podmínky zformovaly extrémní nádheru. Stříbřité travnaté porosty protkané drahokamy všech barev.
Cestou dolů chvíli přestane pršet a celou tu nádheru ještě zaklene duha.