Ze šestého patra jsou to jedny schody, stačí odemknout mříž. Na horní terasu se sice nesmí, ale jsme v bývalém východním Německu, takže tohle drobné porušení zákazu je v normě.
Sorela. Zdobné sloupoví v “dělnickém stylu”. Krásná terasa na střeše.
Střed města. Výhled na osvětlený kostel sv. Jana. Po ztichlých ulicích občas projede auto. Na protější straně novostavba obchodního centra, o kousek dál renovované paneláky ze sedmdesátých let. Radnice, ze které po válce zbylo jen průčelí. Ostatně i obří kostel sv. Jana naproti přes park dostal svou druhou věž teprve nedávno. Měl ale štěstí, jiné kostely už připomínají jen jména, modely v ulicích, zbytky portálů, obrazy.
Jsme v centru Děvína, tak se říkalo Magdeburgu. Mocnému a hrdému městu s pannou na štítě. Hrad mocný a přepevný! “Ein feste Burg ist unser Gott”, znělo možná i v Magdeburgu právě v kostele svatého Jana, když tu kázal Martin Luther.
Mocný přepevný hrad přesto podvakráte skončil v troskách. Nejdříve při běsnění švédských vojsk za třicetileté války. Tehdejší masakr vešel do dějin jako Magdeburská svatba. Hrdá magdeburská panna byla brutálně znásilněna katolickými vojáky a celá “svatba” se utopila v krvi desítek tisíc obyvatel. Podruhé se město proměnilo v hromadu sutin při náletu za druhé světové války.
A přesto teď stojíme na terase a hledíme na večerní Magdeburg. Je zase jiný, beze změn je snad jen katedrála, ta jediná víceméně bez úhony přežila. Hrad přepevný. Jen vysypaná mozaiková okna nahradilo čiré sklo. Zvenčí hrad, uvnitř světlo, volnost a naděje. Ne nadarmo se sem utíkali ukrýt obyvatelé při běsnění vojsk.
Stojíme na terase a já se snažím foťákem zachytit blikající světla spící metropole. A dole, ve ztichlém parku znějí trylky.
Magdeburg, město v jehož srdci tluče slavík.
