Vlčí máky

Vášnivá krásko
vířící v divokém tanci v polích
v žáru slunce.

Snivá krásko
svádící pocestné ulehnout k tobě
na travnaté lože.

Nešťastná krásko
se srdcem krvácejícím pro padlé hrdiny
na bojištích světa.

Vlčí máku!

Na prahu léta

Markéto,
bílá sestro trav,
družičko smolniček, kohoutků a pryskyřníků.

Kopretino,
bílá zřítelnice luk,
perlo v zeleném moři,
pověz mi, jaké bude léto.

 

Magdeburg

Ze šestého patra jsou to jedny schody, stačí odemknout mříž. Na horní terasu se sice nesmí, ale jsme v bývalém východním Německu, takže tohle drobné porušení zákazu je v normě.

Sorela. Zdobné sloupoví v “dělnickém stylu”. Krásná terasa na střeše.

Střed města. Výhled na osvětlený kostel sv. Jana. Po ztichlých ulicích občas projede auto. Na protější straně novostavba obchodního centra, o kousek dál renovované paneláky ze sedmdesátých let. Radnice, ze které po válce zbylo jen průčelí. Ostatně i obří kostel sv. Jana naproti přes park dostal svou druhou věž teprve nedávno. Měl ale štěstí, jiné kostely už připomínají jen jména, modely v ulicích, zbytky portálů, obrazy.

Jsme v centru Děvína, tak se říkalo Magdeburgu. Mocnému a hrdému městu s pannou na štítě. Hrad mocný a přepevný! “Ein feste Burg ist unser Gott”, znělo možná i v Magdeburgu právě v kostele svatého Jana, když tu kázal Martin Luther.

Mocný přepevný hrad přesto podvakráte skončil v troskách. Nejdříve při běsnění švédských vojsk za třicetileté války. Tehdejší masakr vešel do dějin jako Magdeburská svatba. Hrdá magdeburská panna byla brutálně znásilněna katolickými vojáky a celá “svatba” se utopila v krvi desítek tisíc obyvatel. Podruhé se město proměnilo v hromadu sutin při náletu za druhé světové války.

A přesto teď stojíme na terase a hledíme na večerní Magdeburg. Je zase jiný, beze změn je snad jen katedrála, ta jediná víceméně bez úhony přežila. Hrad přepevný. Jen vysypaná mozaiková okna nahradilo čiré sklo. Zvenčí hrad, uvnitř světlo, volnost a naděje. Ne nadarmo se sem utíkali ukrýt obyvatelé při běsnění vojsk.

Stojíme na terase a já se snažím foťákem zachytit blikající světla spící metropole. A dole, ve ztichlém parku znějí trylky.

Magdeburg, město v jehož srdci tluče slavík.

 

Otevřený dopis radním města Soběslavi ve věci hlasování o návrhu akce GraffitEko

Město Soběslav, k rukám radních

V Soběslavi dne 27. 5. 2019

 

VĚC: Otevřený dopis radním města Soběslavi ve věci hlasování o návrhu akce GraffitEko

Vážená paní radní, vážení pánové radní!

Obracím se na Vás tímto otevřeným dopisem ve věci akce GraffitEko, o které jste hlasovali na svém zasedání 14. 5. 2019.

Na základě informace z  Usnesení RM 14/2019, které bylo na internetových stránkách města Soběslavi publikováno o den později, jsem se dozvěděl, že akce GraffitEko nebyla odsouhlasena (usnesení č. 14/141/2019). Další informaci k tomuto usnesení jsem obdržel od tajemníka města pana Ing. R. Brylla na schůzi Komise životního prostředí a odpadového hospodářství (dále jen Komise ŽP a OH), jejímž jsem předsedou. Informace se týkala výsledku hlasování o akci. Hlasování bylo v poměru 3 hlasy pro, 3 hlasy proti, jeden člen Rady města (dále jen RM) se hlasování zdržel. K jednotlivým hlasům jsem však nedostal jména. Ta budou k dispozici až po zveřejnění zápisu z jednání RM, proto se na Vás nemohu obrátit jmenovitě.

K celé akci již bylo řečeno i napsáno mnohé. Máme za sebou ostatně již dva realizované ročníky a nadšení škol pro akci trvá, přesto však mi dovolte zopakovat pár informací. Pokračovat ve čtení „Otevřený dopis radním města Soběslavi ve věci hlasování o návrhu akce GraffitEko“

Velikonoce v Kladsku a Kladském pomezí

Každé Velikonoce jsou mimořádné, ty letošní byly ve znamení putování po kraji, který byl pro mne dosud místem s označením “hic sunt leones”.

Kostel sv. Jana Křtitele, Slavoňov.

Velikonoční vigilie v nádherném dřevěném kostele sv. Jana Křtitele ve Slavoňově. Velikonoční radost mi tu tedy poněkud zastřelo naprosto vyprázděné kázání v duchu “nastavování procesů”, kterým kdysi neblaze proslula jedna česká ministryně kultury, a pak skutečnost, že večeře Páně nebyla úplná. V kostele, který byl původně utrakvistický, to zvláště zamrzí.

Pokračovat ve čtení „Velikonoce v Kladsku a Kladském pomezí“

Jak Grüne Soße (Frankfurter Grie Soß) zvítězila nad Smetanou

Inu, vydal jsem se do věhlasné opery ve Frankfurtu shlédnout něco věhlasně českého. Smetanův Dalibor. Že svět hraje Janáčka, to už je fakt, že ovšem objevuje Smetanu, je záležitost posledních let. Ne nepochopitelně se Smetanovi věnují německá divadla. V Mnichově i Drážďanech je k vidění Prodaná nevěsta, Frankfurt sáhl po Daliborovi.

Pokračovat ve čtení „Jak Grüne Soße (Frankfurter Grie Soß) zvítězila nad Smetanou“

Jakub Jan Ryba | Stabat mater

Po roztančeném masopustu jsme vtančili do postního času, kdy hudba není už tak taneční. Přichází čas na povzdech: Aááh, Bach! Všude jsou to samé pašije. Přiznávám se, že pašije nemám rád. Ten styl “on řekl…oni odvětili…” mi opravdu nic neříká, snažil jsem se už mnohokrát, ale zkrátka nic. Text evangelia se líp čte a vypráví, pokud ovšem příběh není trochu para… tedy převyprávěn. Pokračovat ve čtení „Jakub Jan Ryba | Stabat mater“