Kozí notes

útržek z deníku, 18.10.2019

Před rokem jsem se toulal po stejném místě, aniž bych tušil, že chodím po okraji Ryhopského lesa. Dnes, když jsem už obracel kroky zpět k autu, blesklo se cosi dole v potoce. Tisíce zrcátek mě přitahovaly svým třpytem a tak jsem vykročil kolem Koljušáku.
***
„Co kdybych ti řekl, že nám les zabránil vejít. Uvěřil bys mi?“
„Zabránil nám proniknout hlouběji tím, že nás vyděsil, tím, že tam vede tak málo cest a půda je samý balvan a vřes… Špatně se tím chodí. To jsi chtěl říct? Nebo jsi myslel něco tajemněšího?“
„Neřekl bych tajemnějšího,“ namítl Christian, ale chvíli zůstal zticha, natáhl ruku, utrhl list z mladého dubového stromku, rozetřel jej mezi palcem a ukazováčkem a pak si jej stiskl v dlani. Celou tu dobu upíral pohled do hloubi lesa.

(Robert Holdstock | Les mytág)

Jak jsem už na Notesu psal, do Vambeřic se putovalo z různých míst.

Kousek od Police nad Metují je Suchý Důl, místo údajných mariánských zjevení z přelomu 19. a 20. století. Tehdejší sláva Suchého Dolu prý dokonce načas zastřela tu Vambeřickou a vrchnost i církev, tehdy ruku v ruce, zasahovaly proti poutníkům. Zda zjevení, která měla Kristýna Ringlová byla opravdová či nikoli, se nedozvíme, a asi to ani není cílem. Zázraky se totiž nedokazují. Jsou jakýmsi prolomením se věčnosti do našeho času a upomínají na nesamozřejmost a nepostihnutelnost světa, ve kterém žijeme. Myslím, že Kristýnin život krásně vystihl Petr Linhart v písni Kristýno! v otázce: Jaké to asi je žít se zjevením?

Ale zpátky do minulosti a k poutníkům vambeřickým. Ještě před zjeveními Kristýny Ringlové chodili Suchým Dolem poutníčci i do Vambeřic a to je kousek cesty, který zatím chyběl do mozaiky poutních stezek.

Pokračovat ve čtení „K Vambeřicím podruhé…“

V kraji pramenů,
v horách děravých starými štolami,
v kraji zjizveném odsunem,
kde města mají náhrobky.
Na hadcích pod Kalvárií,
která rudne vřesovcem zjara
a vřesem po létě
a voní, voní
mateřídouškou.