Barocktage 2019 | Staatsoper Berlin

To je ten, který v mnohých mnohé vytrpěl,
to on byl v Ábelovi zabit…

— Melitón ze Sard | O Pasše

Od Adama až po Mojžíše tedy vládla smrt, a to i nad těmi, kdo nezhřešili stejným proviněním jako Adam. Adam byl předobrazem Toho, který měl teprve přijít.

—Římanům, 5:14

Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť než Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého, a přestože zemřel, díky ní dosud mluví.
—Židům, 11:4

Zlo je cena svobody.
—Rüdiger Safranski

 

Berlínská státní opera (Staatsoper unter den Linden) nemohla ke Dni smutku (Volkstrauertag), kterým si Němci připomínají všechny oběti válek a bezpráví, vybrat lepší titul než Il primo omicidio od Alessandra Scarlattiho. Pokračovat ve čtení „Barocktage 2019 | Staatsoper Berlin“

Pocta Robertu Holdstockovi

útržek z deníku, 18.10.2019

Před rokem jsem se toulal po stejném místě, aniž bych tušil, že chodím po okraji Ryhopského lesa. Dnes, když jsem už obracel kroky zpět k autu, blesklo se cosi dole v potoce. Tisíce zrcátek mě přitahovaly svým třpytem a tak jsem vykročil kolem Koljušáku.
***
„Co kdybych ti řekl, že nám les zabránil vejít. Uvěřil bys mi?“
„Zabránil nám proniknout hlouběji tím, že nás vyděsil, tím, že tam vede tak málo cest a půda je samý balvan a vřes… Špatně se tím chodí. To jsi chtěl říct? Nebo jsi myslel něco tajemněšího?“
„Neřekl bych tajemnějšího,“ namítl Christian, ale chvíli zůstal zticha, natáhl ruku, utrhl list z mladého dubového stromku, rozetřel jej mezi palcem a ukazováčkem a pak si jej stiskl v dlani. Celou tu dobu upíral pohled do hloubi lesa.


(Robert Holdstock | Les mytág)

Martinská rána

Sněží!
na sociálních sítích
voní pečená husa.

Snídáš
a drobečky padají na talíř
s motivy louky a včel.

Za oknem prší
a jen bříza má ještě zlaté listí.
A v ústech chuť jahod,

ozvěna léta.

Rána

Jsou rána,
kdy vstáváš do tmy
mezi psem a vlkem.

Jsou rána,
kdy potkáš myslivce a fotografy
když se noří z mlhy.

Jsou rána,
kdy obzor září požárem
a údolí jsou skryta.

Jsou rána,
kdy staré aleje jsou plné bažantů
ospalých jako ty.

Jsou rána,
kdy listí na stromech v sadu
spočteš na prstech jedné ruky.

Jsou rána,
kdy stojíš v trávě mokré rosou,
která studí,
a mžouráš do slunce.

Jsou rána,
podzimní rána.

Nebe nad Krétou

Na prahu Polyfemovy jeskyně
oči hledají dávné hrdiny.
Venuše nad obzorem?
Snad.
Orion?
Ve skalách cinkají zvonky kozích stád
a nad hlavou pár hvězd.

Na prahu Polyfemovy jeskyně
nechce se spát.
Kde je Velký vůz?
Tamhle!
Je tu nebe jiné?
Vítr šumí ve větvích rohovníků
a nad hlavou desítky hvězd.

Na prahu Polyfemovy jeskyně
oči přivykly šeru.
Mihnul se netopýr.
Světlo baterky vyplašilo ptáka v temnotě.
Lelek kozodoj?
Snad.

A nad hlavou tisíce hvězd.
A místo stanu plášť z Mléčné dráhy.

Rusalka | Theater an der Wien

“Kde jste kouzla letních nocí nad kalichy leknínů…”

Na prahu podzimu, kdy letní slunce ještě zvládne ohřát vzduch na krásných dvacet stupňů, odpolední a večerní světlo má zvláštní zlatou hebkost, ale noc už kouše zimou v předzvěsti chladných měsíců plískanic, to je ten pravý čas vypravit se do mého oblíbeného Divadla na Vídeňce (Theater an der Wien) na Rusalku.

Úvodem musím přiznat, že jsem se provedením Rusalky, ač patří k mým nejoblíbenějším operám, spíše vyhýbal. Hlavně asi z obavy, že mě nastudování zklame, protože bude příliš pohádkové a málo uvěřitelné. Rusalka totiž u mnoha lidí stále vyvolává ty poetické představy – krásné šaty, měsíček nad jezerem…  – a to až do té míry, že dramatická linka příběhu se v přemíře pohádkovosti utopí. Pokračovat ve čtení „Rusalka | Theater an der Wien“

K Vambeřicím podruhé…

Jak jsem už na Notesu psal, do Vambeřic se putovalo z různých míst.

Kousek od Police nad Metují je Suchý Důl, místo údajných mariánských zjevení z přelomu 19. a 20. století. Tehdejší sláva Suchého Dolu prý dokonce načas zastřela tu Vambeřickou a vrchnost i církev, tehdy ruku v ruce, zasahovaly proti poutníkům. Zda zjevení, která měla Kristýna Ringlová byla opravdová či nikoli, se nedozvíme, a asi to ani není cílem. Zázraky se totiž nedokazují. Jsou jakýmsi prolomením se věčnosti do našeho času a upomínají na nesamozřejmost a nepostihnutelnost světa, ve kterém žijeme. Myslím, že Kristýnin život krásně vystihl Petr Linhart v písni Kristýno! v otázce: Jaké to asi je žít se zjevením?

Ale zpátky do minulosti a k poutníkům vambeřickým. Ještě před zjeveními Kristýny Ringlové chodili Suchým Dolem poutníčci i do Vambeřic a to je kousek cesty, který zatím chyběl do mozaiky poutních stezek.

Osamělý kříž nad Slavným.

Pokračovat ve čtení „K Vambeřicím podruhé…“

Pouť do Vambeřic

„To bylo to místo zázraků, kam mnozí ze zvědavosti pro podívanou zdaleka putují, kam tisíce jiných vede pevná víra s nadějí, že matka Boží uzdraví neduh těla nebo duše, utěší zarmoucené srdce, povznese sklíčenou mysl.”

Alois Jirásek, U nás – díl III.  – Osetek, kap. XLVII

 

„Babička, ukazujíc přes Hejšovinu, říkala dětem: “ Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách strávila jsem několik šťastných let.”

Božena Němcová, Babička

Pokračovat ve čtení „Pouť do Vambeřic“

Na Křížkách

V kraji pramenů,
v horách děravých starými štolami,
v kraji zjizveném odsunem,
kde města mají náhrobky.
Na hadcích pod Kalvárií,
která rudne vřesovcem zjara
a vřesem po létě
a voní, voní
mateřídouškou.