Ó jak radostné je psát o něčem tak výtečném, jako je brněnská operní dvojinscenace Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas. Brno pro mne opět potvrzuje, že je první a nejprogresivnější operní scénou v naší kotlině, která hluboko za sebou zanechává celou zlatou Prahu. To, že režisér a umělecký šéf opery Jiří Heřman sáhnul po Martinů zřídka hraném kuse z pradávné Mezopotámie, který navíc nebyl nikdy uveden scénicky, a propojil jej s krátkou barokní operou Purcellovou, nebyla vůbec sázka na jistotu, ale odvážný skok do zatuchlých českých vod. Díky tomu se ovšem z vln vynořila bájná Atlantida, o které v Čechách jen tu a tam slýcháme, a na kterou jezdíme za hranice. Přestože oba kusy dělí staletí (Dido a Aeneas je z počátku 18 století, oproti tomu Gilgameš měl premiéru až roku 1958), jejich nadčasové poselství v Brně zní harmonicky a naléhavě právě do dnešní doby a pro všechny. Smysl života, smrtelnost člověka, pomíjivost vztahů. Pokračovat ve čtení „Gilgameš a Dido v ND Brno“
Dido a Aeneas v Rudolfinu
„Cecília, varhanice, hrej, spoj sobě panen více!“, tak vzývá svatou patronku hudby Michna. A i Václav Luks ví, že přízeň svaté Cecílie není k zahození, takže ódu na ni zařadil do první poloviny purcellovského večera v Rudolfinu. A že Cecílie bděla nad jeho průběhem a plesala, jsem si téměř jist. Konečně někdo přišel s nápadem dělat koncertní provedení barokních oper a konečně jsem zase slyšel naživo malebnou anglickou barokní muziku. Jak jsem už zmínil, nejdříve se pělo a hrálo ku poctě svaté Cecílie, v druhé půli jsme pak prožili znovu tragický příběh velké lásky královny Dido k hrdinnému Aeneovi. Vřelé horoucí city se utopí v moři hlubokého smutku. Pokračovat ve čtení „Dido a Aeneas v Rudolfinu“