Kytice | Bohuslav Martinů
na motivy lidové písně

Jez, Evičko, jez to jabko,
jak ti bude po něm sladko.
Eva vzala, okusila,
s Adamem se rozdělila.
Jez, Adame, jez to jabko
jak ti bude po něm sladko.

Trháme jablka a hrušky
a mžouráme do podzimního slunce.
Ruce vztahujeme k nebesům.
Vzpomínky na ztracený ráj,
na život sladkosti.

Ve zlatém listí a zelené trávě.
Sladká šťáva stéká po vousech
a čas se zastavil.

 

Za našima humny
lidová píseň 

Za našima humny, ej, za našima humny
orech malovaný, orech malovaný,
gdože ho maloval, ej, gdože ho maloval,
barvy nelutoval, barvy nelutoval.

Maloval ho malér, ej, maloval ho malér,
ze samého neba, ze samého neba
a on mu dal barev, ej, a on mu dal barev
korej bylo treba, korej bylo treba.

Od klekání do klekání.
Mezi Mariemi.
Těšitelkou a Klokotskou.
Útěcha a radost.

Celý den vkleče, blízko zemi
pod prastarým ořešákem
jak slepci hmatáme a čteme
řeč ořechů
v hřejivých paprscích podzimního slunce.
S vděčností, radostí a pokorou.

Pak v posledním světle dne
v silném větru
až na potřetí zapálím svíčku.
Za Marii i Dášu.
S díky!
Plamínek se třepotá.
Nezhasne, svítí v tmách.
S nadějí!

 

 

 

I. Kyrie

Když jsem chystal své dvě přímluvy za kmotřence, kde jsem jim vyprošoval i radost z bohatosti a pestrosti světa, vůbec jsem netušil, jak krásný a opravdu pestrý to bude den.

 

II. Gloria

Voda.

Jako oceán obklopuje svět a omývá všechny kontinenty, propojuje vysoké hory s úrodnými nížinami. Prýští z hlubin země, do nich se i zanořuje. Padá jako déšť z nebe. Ve slunci tvoří pestrou duhu, znamení Boží smlouvy se stvořením. Z vody se rodí život a voda člověka prostupuje.

Stejně tak liturgie křtu. Omývá, je znamením smlouvy a prostupuje celé společenství.

Pokračovat ve čtení „Křest“

„Udělal snad tohle normální člověk?”

„Normální? Co je podle vás normální? Že se po ulici prohánějí tanky nebo že vás ve městě na chodníku můžou zastřelit?”

…

„Bereme za normální věci, který jsme si ani před půl rokem nedokázali představit.”

Pokračovat ve čtení „Srpen“

Tenhle obrázek je neskutečný kýč, ale…

Strýc míval kdysi pole.  Říkalo se tam U Obrázku. Jenže já to znal až z totáče. Když jsme šli nebo jeli kolem,  bylo to doprovázeno vždy povzdechem: „Todle bejvalo naše pole. U vobrázku.“ Pořád jsem přemýšlel, jaký obrázek. Nakonec jsem dospěl k závěru, že je to kvůli tvaru toho pole. Obdélník obklopený lesy. Jasně, je to prostě pravidelný rám obrazu. Každý rok se mění. Panečku, ti předci to měli vykoumaný.

No a pak, někdy koncem devadesátých let, se tam obrázek vrátil. A já jsem pochopil.

Na to si vždycky vzpomenu u tohohle obrázku. Na kopci za Hlavatcema.

Tak jsem měl dneska velkej plán. Je pěkně, svátek má Bernard, tož zajedu do Sokolovny v Sudoměřicích. Cestou jsem vymyslel, jak si dám zase  šumavu a pivo a udělám takový vinšování: toast2bernard. K tomu ta fotka šumavský topinky s kopicí sýra a orosená sklenice Bernarda. Jakože vtipný a nápaditý. Uznejte. Od člověka, který každý rok bojuje s pochopením loga Karlovarskýho festivalu, kterej luští logo hotelu Miura v Beskydech a jiné záludnosti designu, je to výkon.

Jenže chyba lávky. Pondělí den zavírací, umrlcííí na regreacííí.  Chvilku myslím na to zajet až do Bechyně, jenže nevím, jestli tam někde Bernarda mají a taky se teď už stmívá trochu dřív, tak aby mi nezhasli. Nerad jezdím s blikačkama. No, tak si holt dám pauzu na golfu v oboře. Pauzu si tam dát můžu, to je tak všechno. Protože pondělí. Na recepci sice sedí chlapík, ale prý: „Jako v muzeu! Šťastnou cestu.“

Bože, to maj fakt všechny hospody na Blatech v pondělí zavřeno? Nemaj! Zachraňuje Debrník. Umrlcííí se tu rekreujou ve středu.

Tož, na zdraví, pane Bernard!