Před Vánoci jsme si s přáteli povídali o náladách, které v nás vyvolávají vánoční písně. Zvažovaly se písně španělské a písně české/německé. Myslím teď písně staršího data vzniku. Oproti těm španělským jsou prý ty naše příliš málo veselé. Je to asi pravda, nejsou tanečně veselé, ale troufám si říct, že jsou přesto nadějné a radostné. Pokračovat ve čtení „Radost v písni“
Tichá noc, svatá noc.
Tichá noc, svatá noc.
Sklo přesýpacích hodin prasklo
zrnka dosud padající spořádaně
se rozkutálela po podlaze.
V kolik hodin?
Nesmyslná otázka.
Čas se rozpadl mezi 36 a 37,5.
Směšně malý interval
pro měření.
Období sucha a období dešťů.
Holoubci ulétli z pohádky
a sbírají zrnka.
Rozsypaný chaos se mění v řád,
smysl a radost.
Kouzlo tiché noci.
Je jako každá jiná
a přesto není.
Je svatá.
O Vánocích
“Kde koruna? an jsi král?, kde berla královská / proč jsi ji sobě odňal / ó moudrost anjelská.”
“Jeho bylo nebe dvůr, anjelé čeládka, chlév jest nyní jeho kůr, dvořané hovádka.”
Fridrich Bridel, O duše má rozmilá, 17. st.
“V ouzký jest příbytek šel pro slouhu padlého…”
Útržky ze starých vánočních písní,
kde ještě necinkají rolničky a nevoní vánočka.
Je tam ale ukrytý poklad víry.
Bůh se stává člověkem,
z lásky.
Daruje se.
A nám připomíná, že Vánoce mohou být..
O skromnosti. Vánoce tu nejsou jen pro mne, ale pro druhé. Bůh se daroval člověku, aby ukázal, že člověk tu není sám pro sebe a že není ztracen.
O dávání toho nejcennějšího tedy sebe sama.
Jak? V setkání, v darování svého omezeného času vezdejšího. Chronos, který se neúprosně sype v hodinách a minutách a který nelze vrátit a o kterém nevíme, kolik nám ho bylo dáno, ale s jistotou víme, že jednou zrnka písku dojdou. Zatímco po většinu života se snažíme každé zrnko zastavit, o Vánocích se nám připomíná, že zrnko zastavit nemůžeme, ale můžeme ho věnovat. Dát našemu bytí smysl.
O nedostatku a ne-moci, protože lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Bůh nepřichází v oblaku slávy a moci, není hrdinný vojevůdce, je to bezbranné dítě, které vztahuje ruce a touží po lidském doteku. Vánoce jsou zvláště pro potřebné a ne-mocné, lidi na okraji a lidi vyloučené. Za ploty našich způsobných životů čekají spousty těch, kteří jsou na štědrovečerní hostinu také pozváni a u stolu je vždy dost místa. (srov. Matouš 9, 11-12; Lukáš 14, 21-23).
O nepřipravenosti. “Jsme připraveni!” a fotografie stromečku nebo napečeného cukroví. Obvyklý obrázek na sociálních sítích v tento čas. Co by tomu řekli pastýři, Marie? Byli takto připraveni? Podle mého ne. Byli však otevřeni neplánovanému, nečekanému. A na počátku nebyli žádní hrdinové. Báli se. Ale nakonec řekli své fiat – staň se mi dle tvého slova! Kéž jsou tedy naše Vánoce o otevřenosti nečekanému a o ochotě ke spolupráci a dialogu.
O putování. Otevřenost nečekanému nám otevírá nové cesty a příležitosti. Zachariáš, pastýři, Marie, k těm všem přistoupil anděl a řekl: Nebojte se! Mějme i my na paměti ta slova. Svět je dynamický, proměňuje se a my jsme pozváni k účasti na tomto díle s ujištěním: Nebojte se, vydejte se na cestu.
O tělesnosti. Sestupme z výšin nadhvězdných. Bůh se vtěluje, stává se jedním z nás. Bere na sebe naše trápení a bolesti a člověčenství posvěcuje. Dotýká se našich ran, ale sdílí s námi i radosti. Marie i Marta mají v našem životě své místo. Tělesnost tedy není třeba si ošklivit a stavět ji někam do pozadí. Sejít se u stolu nad dobrým jídlem a pitím, sdílet se, i to je poselství Vánoc.
O společenství. Možná víc o společenství než o rodině. Rodina totiž svazuje naše uvažování omezujícím směrem. Vánoce nám dávají příležitost k úvaze, co je to rodina. Jsou to ti nejbližší, biologická škatulka nebo společenství vztahů v nichž je nám dobře?
O vzpomínání, protože vztahy jdou napříč časem. Vánoce jsou tak příležitostí, kdy se naše okamžité tady a teď otevírá, není to chronos tikajících hodin, ale kairos správného okamžiku. Ti, kteří s námi byli, ti kteří se s námi někdy dělili o svá zrnka písku, ti mají své místo právě teď a tady u našeho stolu.
A řadě neposlední,
Vánoce jsou o radosti!
Kéž jsou vaše Vánoce radostné a požehnané!
Spanilé z archy holubičky
Děti. Něžní andílci z barokních oltářů a rámů. Zvláště teď, v adventním čase máme sklony se nad dětmi dojímat. Však i barokní vánoční písně, byť nejsou plné sladkých rodinných klišé dnešního času, se při pohledu na Ježíška v jeslích rozněžní. I v profukujícím chlévě v nuzných podmínkách najdou prostor pro růžové tvářičky, něžná očička. Spanilé z archy holubičky, vítej vinšované holoubátko. Tradice a apokryfy se snaží malého Ježíše, o kterém evangelium vlastně mlčí, líčit jako dítě, které nepláče a proměňuje hliněné ptáčky v cvrlikající zpěváčky.
Jenže děti nejsou zdaleka vždy takové. Znal to třeba náš Karel Jaromír Erben. “Hrej si, tu máš kohouta!” Žádné cvrlikání, když se hračka promění v oživlého opeřence, se však nekoná. Bum, bác, letí do kouta.
Z hliněného ptáčka by nejspíš zbyly jen střepy. Místo sladkého zpěvu pláč a křik. Ano, jsou chvíle, kdy byste taky s chutí zavolali: “Pojď si proň…”, nebo napřáhli ruku k pohlavku. Jenže ono to většinou nepomůže. Naopak.
Myslím na Hoegovu knížku Až nadejde čas. Na děti, které zkrátka nepasují do našich škatulek. Máte chuť je vypnout, zavřít někam do zvukotěsné místnosti nebo od nich někam utéct. Převychovat je, změnit. Hned! Ale když nepodlehnete těmhle zkratkám, a obdivuju rodiče, kteří to zvládají, přijde ten okamžik…
Sedíte na pohovce a ten upír najednou přiběhne, vrhne se na vás, obejme vás a řekne: “Du bist mein Freund!” A v tom chlívu a zmatku najednou svítí hvězda před kterou všechny temnoty prchají. Nadechnete se a víte, že můžete zase dál. Je to vlastně víc než nádech, je to chvíle, kdy se hliněný ptáček rozezpívá a letí do světa.
Křížový vrch
Poutníci vyprošují požehnání kraji.
Cesty – znamení kříže.
V kraji skal a kamenů
v kraji zvlněném jako moře.
Tam, kde se moře rozestupuje,
vedou stezky
plné kalvárií a Johánků,
kamenů nárožních. Pokračovat ve čtení „Křížový vrch“
Mikulášské ráno
Zpod peřiny vykoukne noha.
“Proč máš tak velké nohy, babičko?”
Nechce se ven…
z té závěje peří
z pohádky
z tepla objetí.
Za oknem se rozhrne záclona deště
a do světnice vstoupí slunce.
Jako slepec ohmatává stůl,
lavici, židle,
přejede opatrně po otlučeném hrnku se včerejším čajem,
chytí se ve sklenici džusu,
pohladí pomeranče a mandarinky na stole
léto schované v oranžové slupce
v bílé síťce. Pokračovat ve čtení „Mikulášské ráno“
U nás
Besser bau nicht all zu feste, wir sind nur kurze Erdengaste.
— nápis na štítu chalupy ve Skalce
Vracím se opět tam, kde se Čechy zakusují do Polska,
do míst, kde dřív žili spíš Němci,
do míst zmizelých vesnic,
do Sudet. Pokračovat ve čtení „U nás“
Podzimní dny
Den je zachmuřený.
Navzdory nádherným fotografiím svítání na instagramu
nad Blaty slunko nevysvitlo.
Jen závojem šedých mraků nakukovalo
na krajinu prázdných rybníků s bílými volavkami,
co číhají na ryby
plácající se v mělkých bahnitých tůňkách.
Zbytky po výlovu.
Šlápoty v měkkém bahně a zlatu osik.
Värttinä a Zrní
Jak marný a pomíjivý je čas lidských radostí,
jako mlha, když se objeví na blatech
a záhy se rozpustí v záři slunce.
Jako listí, když zvadne
a jen barevný koberec pod stromy připomíná radosti léta.
volně na témata Michaela Francka a K.V. Holana Rovenského o pomíjivosti.
Libná | Liebenau
Podzim zlatí stromy a barevným listím protkává koberce zelené a žluté trávy. Hnědá hlína na polích a šedavé kostřavy na pastvině. Mraky jsou dramatické. Zatímco ráno bylo šedivo, teď slunce ostrými paprsky nastříhalo ten závoj a obšilo díry zlatou a stříbrnou nití.
Každý mrak má stříbrný okraj, říká jedno přísloví. Má dodávat naději.Tady v líbezném údolí, které se táhne k hřebeni na hranici s Polskem, je té naděje zvlášť zapotřebí. Pokračovat ve čtení „Libná | Liebenau“