zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Struny v harmonii, toť obraz lidské duše. Jejich zvučení, to jsou city, tu něžné a jemné, tu prudké. Cílem života je struny ladit, nikoli strhat, jak by snad řekl autor Loutny české Adam Václav Michna.
A proč o tom píšu? Protože jsem včera (20.11.2018) zažil krásné ladění strun a ladění hlasu a má duše se tetelila blahem. Večer plný emocí. Večer s hudbou raného baroka. Pokračovat ve čtení „Struny v harmonii“
Jak marný a pomíjivý je čas lidských radostí,
jako mlha, když se objeví na blatech
a záhy se rozpustí v záři slunce.
Jako listí, když zvadne
a jen barevný koberec pod stromy připomíná radosti léta.
volně na témata Michaela Francka a K.V. Holana Rovenského o pomíjivosti.
Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak Bůh miloval,
že poslal vám ho s nebe.
Hrozné, když Bůh neourodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.
Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
a píseň v nebi zrozená
i ve smrt život vlívá.
Kdo v zlaté struny zahrát zná
Vítězslav Hálek | Bedřich Smetana | Večerní písně
“Ten národ ještě nezhynul, dokud mu věštec zpívá.” Smetanovo krásné zhudebnění Hálkových veršů by tak sedělo k novorenesančnímu Rudolfinu. Slavná velebená Čechie, sto let republiky, trikolóry všude… Pokračovat ve čtení „Teče voda, teče | Horňácký večer | 27.10.2018“
Regula Mühlemann a La Folia Barockorchester | Frauenkirche Dresden
Večer sestavený z árií barokních oper věnovaných femme fatale – Kleopatře – v podání nádherného a zvučného sopránu Reguly Mühlemann v doprovodu mladého a svěžího orchestru, toť skvělý hudební zážitek ze saské metropole na Labi. Pokračovat ve čtení „Mariánské léto ve dvou obrazech hudebních a dvou mezihrách krajinných“
Hudba je Boží dar. Má úžasnou vlastnost. Spojuje. Napříč časy i místy. Ne nadarmo se v krásné Smetanově písni na slova Vítězslava Hálka zpívá, že nejstrašnější kletbou jest, když Bůh odejme lidem zpěv. Na rozdíl od sportu, jehož spojování má své limity v soupeření, které přináší, je hudba všeobjímající, může spojit i velmi rozdílné a hojí bolesti. Pokračovat ve čtení „Hanacco americano“
Loni touhle dobou jsem navštívil židovský hřbitov v Tučapech. To je obec, kterou máme ze Soběslavi přes kopec. Hned za branou hřbitova je náhrobek se jmény Leopold, Ida, Valy a Jan. Náhrobek je symbolický. Všichni zahynuli v Osvětimi.
Jedno jméno chybí. Pokračovat ve čtení „Návrat Karla Ančerla“
Tři čtvrtě na deset.
„Rychlík číslo 945 linky… přijede na třetí nástupiště, služebně …“
Cestující se pomalu trousí. Už to není ten denní shon.
Obchody jsou zavřené. Kafe si dáte leda z automatu.
Skupina Asiatů s kufry čeká na výtah. Pokračovat ve čtení „Klavír“
Přiznám se, že nevím, zda se při výběru motta Noci kostelů používá nějaký promyšlený klíč, nebo zda jedinou indicií je výskyt slova „noc“ v biblickém textu.
Snědá jsem, a jsem líbezná, dcery jeruzalémské, tak jako stany Kedarských, jak baldachýny Šalomounovy. Nehleďte na mne, že snědá jsem, to slunce se do mne opřelo!
—Píseň písní
Kostel sv. Šimona a Judy v přítmí. Na pódiu u svatostánku nepočetný ansámbl. Večer bude patřit zejména dvěma hlasům. Budou v černé a budou líbezné.
Budou se proplétat, pohrávat si s melodiemi. Hana Blažíková a cink.
Hanka vládne nádherným nadpozemsky křehkým hlasem a duši spící v cinku rozezvučí Bruce Dickey. A posluchačům to vezme dech.
Breathtaking.
Koncert v rámci řady FOK a předloni vydané album. Pokračovat ve čtení „Breathtaking | Kostel sv. Šimona a Judy v Praze | 17.4.2018“
Saul. První král Izraele. Toužený, doslova vymodlený. Nakonec pokořený a zavržený. A přesto oplakávaný.
Netušil jsem, že ten Händelův Na Vídeňce dopadne podobně. Těšil jsem se naň a nakonec jsem jej zavrhl a přesto, měl své silné momenty. Pokračovat ve čtení „Beznadějný Saul“