Rubrika: Kultura

Hledání afikomanu. Co všechno se neukrývá v genech. Jak najít cestu ke smíření a k vlastní identitě.

To vše rozebírá ve výborné hře Ptáčci v Národním divadle moravskoslezském libanonský dramatik Wadji Mouawad.

Je to hodně silné mnohovrstevnaté drama plné dlouhých náročných monologů a rozhodně to není jen o zemi zaslíbené.

V Ostravě se režisérsky poprvé a úspěšně představuje rodačka z Havířova Aminata Keita a rozhodně to stojí za vidění.

Do obvykle jednoznačně pro-izraelského vidění světa u nás vnáší tahle hra docela vítr. Vítr, který vmete písek do očí a pěší sráží k zemi, ale také umí chladit rány. V publiku Dvořákova divadla mě tak příjemně překvapilo bohaté zastoupení mnoha generací diváků, tedy nejen těch obvyklých letitých skupinových předplatitelů. Mladý realizační tým NDM přináší, zdá se, své plody.

Žena balancující na hraně v dekadentním hotelu. Jediné, co svítí ve tmě, jsou rudé nápisy „EXIT“.

 Ano, východisko z téhle situace je…

„Z toho se tvoje srdce nikdy nevzpamatuje!“

Téměř 2,5 tisíce let starý příběh/mýtus stále uchvacuje. Nastudování Národního divadla moravskoslezského pak sílu příběhu ještě násobí a umocňuje. Tohle představení vás sevře hned na počátku a bude vás ždímat a ždímat až na konci nebudete moct zastavit proud slz.

Vždycky jsem si myslel, že opravdu dojmout mě dokáže jen opera, bo to je vrcholná syntéza žánrů. Ne, dokáže to i činohra. Stará, prastará hra v novém mladém a svěžím nastudování Jakuba Šmída a v novém svěžím překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy. Zdá se, že muži ženám rozumějí, přestože, viděno očima přísných posuzovatelů – inscenační tým není vyvážený a tvoří jej vesměs mladí muži.

Ovšem na scéně je tomu jinak. V roli Médey exceluje Petra Kocmanová a sbor korintských žen. A není to jen o činoherectví, také se tu zpívá. A dobře se tu zpívá. Česky, řecky i gruzínsky a mění se i žánry. Vůbec hudební složka z dílny Davida Hlaváče je v tomhle představení skvělá.

Slezské divadlo v Opavě bylo pro mne dosud terra incognita. Naštěstí máme Festival hudebního divadla. Je to přehlídka pro Prahu, která umožňuje na jednom místě vidět průřez hudebnědivadelními počiny na scénách Československa. Zapojují se i scény ze Slovenska (zatím tam pořád nějaké mají). No není to skvělé? Je!

A protože Janáčka (zejména jeho svaté operní trojice Elina-Jenůfa-Káťa) není nikdy dost, byla volba jasná. Opava a Káťa Kabanová.

Huga Haase zná díky meziválečným filmům pro pamětníky snad každý. S jeho starším bratrem Pavlem už bude mít většina lidí problém. Ostatně, podle nedávno zveřejněného průzkumu Češi (bohužel) bojují i se znalostí Bohuslava Martinů nebo Leoše Janáčka. A přece… Nejnadanější žák Leoše Janáčka – Pavel Haas –  zanechal výraznou hudební stopu, a to jak ve filmu (šlágr To nevadí z Fričova filmu Život je pes), tak v opeře. Neměl  bohužel tolik štěstí jako bratr Hugo, který před nacistickým běsněním uprchl přes Francii do USA. Pavlův životní příběh skončil po vystoupení z osvětimského transportu 18. října 1944. 

Velká očekávání, velká zklamání. 

Problém současného brněnského nastudování Dvořákovy Rusalky není ve škrtech, k nimž inscenátoři sáhli, ale v nudě, kterou zaplavili jeviště.

„Tys hledal vášeň, vím to vím…“ 

Ano, hledal jsem vášeň. Nesmrtelný příběh lásky. Vášeň, lásku a zoufalství, necitelnou vodní moc. Nic z toho se Brně nekoná, navzdory mnoha dobrým nápadům. Nastudování je nudné, ploché, bohužel včetně hudební složky. 

Rusalku, navzdory původnímu záměru, nepovažuju za pohádku. Pokud tedy pohádkou nemyslíme něco, co bylo určeno pro dospělé a napsali to Němci. Nicméně, Rusalka má mít kouzlo. Kouzlo je kategorie neutrální. Nemyslím pozlátko a víru, že vše dobře dopadne, myslím kouzlo, a to i v hudbě. V brněnské Rusalce kouzlo není. Jsou to nesrozumitelné dějiny šílenství. Lhostejné. Když nakonec za Rusalkou zaklapne poslední okno, je mi to jedno. Příběh, který mne kdysi přivedl k zásadnímu životnímu kroku, je v Brně lhostejným výjevem. Asi jsem Kropucha, ale osud Rusalky i Prince mi by tohoto večera  ukradený a už jsem čekal na konec.

Tak nějak bych mohl rádoby vtipně začít dojmologii na tu Věc.

Věc Makropulos. 

Tato skvělá Janáčkova opera je nedílnou součástí neméně skvělého Festivalu Janáček snad každé dva roky a pokaždé v jiné produkci. Letos Brno dovezlo dva roky starou produkci z berlínské Státní opery (Staatsoper Unter den Linden). 

Těšil jsem se na tuto „mou operu z nejmilejších” převelice i proto, že jsem viděl právě před dvěma roky (v únoru 2022) tuhle produkci přímo v Berlíně a byl jsem uchvácen. Tehdy jsem jen na facebooku vykřikl: „TO BYL JANÁČEK! Sir Simon Rattle v Berlíně potvrdil, že Janáčkovi rozumí. Věc Makropulos Unter den Linden. Bravi tutti.” 

Co se stane, když muž je najednou žena. A jak se to proměňuje během čtyř století. Od Alžběty I. po královnu Viktorii. Je zajímavé, i když nepřekvapivé, že dvě velké ženy anglické historie rámují tenhle zvláštní příběh o proměně, a přesto stále o jednom. O člověku.

Přehnaně realistická, ale velmi promyšlená a dokonale fungující scéna nového berlínského nastudování Rusalky v první polovině večera (záměrně nepíšu o jednáních, protože s těmi nakládá režie volně) nenechává příliš prostoru divákově představivosti. Ano, k dokonalosti výjevů tu občas opět chybí, aby postavy odcházely správnými dveřmi. Na tuhle režijní nedůslednost jsem háklivý, u dokonale detailu věrných scén dvojnásob. Nicméně jinak je to filmový výjev bez chyb.

Sledujeme nájemní dům kdesi v Berlíně. Podle výhledu z terasy ve střešním apartmánu by znalec této metropole jistě určil i přesnou čtvrť, kde se děj odehrává. Na nebi občas proletí holub, plynule zde ubývá denního světla. Filmová režie a promyšleně vystavěná scéna umožňují vyprávět děj opery zcela plynule bez přerušení pro nějaké scénické přestavby. Snad i proto není dodrženo členění na dějství tak, jak je Kvapil s Dvořákem plánovali. Představení by se klidně mohlo odehrát i bez přestávky, kdyby…