Tak nějak bych mohl rádoby vtipně začít dojmologii na tu Věc.
Věc Makropulos.
Tato skvělá Janáčkova opera je nedílnou součástí neméně skvělého Festivalu Janáček snad každé dva roky a pokaždé v jiné produkci. Letos Brno dovezlo dva roky starou produkci z berlínské Státní opery (Staatsoper Unter den Linden).
Těšil jsem se na tuto „mou operu z nejmilejších” převelice i proto, že jsem viděl právě před dvěma roky (v únoru 2022) tuhle produkci přímo v Berlíně a byl jsem uchvácen. Tehdy jsem jen na facebooku vykřikl: „TO BYL JANÁČEK! Sir Simon Rattle v Berlíně potvrdil, že Janáčkovi rozumí. Věc Makropulos Unter den Linden. Bravi tutti.”
Co se stane, když muž je najednou žena. A jak se to proměňuje během čtyř století. Od Alžběty I. po královnu Viktorii. Je zajímavé, i když nepřekvapivé, že dvě velké ženy anglické historie rámují tenhle zvláštní příběh o proměně, a přesto stále o jednom. O člověku.
Dvorek kavárny Zrnko. Téměř prázdninový parný den. Sedí se kolem stolečků, takže mizí obvykle formální charakter podobných akcí a rozdělení na posluchače a hosta. V tomto případě hostku. Dlouholetou kmenovou redaktorku Respektu, Silvii Lauder.
Dorazila s předstihem, vlaky prý mívají zpoždění a ona je ráda připravená, tak jela dřív. V publiku obvyklí podezřelí, ale zase i noví posluchači/ čtenáři.
V pasti pohlaví
Tématem jsou ženy. Tedy alespoň podle podtitulu dalšího autorského čtení z cyklu Vino et verbum – Být ženou v Česku není jednoduché – pořádaného spolkem Soběslávka. O tom, ale nejen o tom, je nová kniha V pasti pohlaví, se kterou Silvie úspěšně pronikla nejen na pulty knihkupectví, ale i do českých domácností. Nezbývá než doufat, že čtenářstvo najde odvahu k troše imaginace, jak vyzývá Silvie slovy Timothyho Snydera v závěru této knižní nelichotivé sondy do hlubin nerovnoprávnosti.
Na Dvořákovy Moravské dvojzpěvy mám krásnou vzpomínku ještě z mého posluchačského pravěku z Vysoké u Příbramě. Tam byl kontakt pěvkyň s publikem maximálně intenzivní. Už si nepamatuju, kdo tehdy zpíval. Bylo krásné si ten pocit oživit v novotou vonícím sále Fakulty uměni Ostravské univerzity v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka.
Přehnaně realistická, ale velmi promyšlená a dokonale fungující scéna nového berlínského nastudování Rusalky v první polovině večera (záměrně nepíšu o jednáních, protože s těmi nakládá režie volně) nenechává příliš prostoru divákově představivosti. Ano, k dokonalosti výjevů tu občas opět chybí, aby postavy odcházely správnými dveřmi. Na tuhle režijní nedůslednost jsem háklivý, u dokonale detailu věrných scén dvojnásob. Nicméně jinak je to filmový výjev bez chyb.
Sledujeme nájemní dům kdesi v Berlíně. Podle výhledu z terasy ve střešním apartmánu by znalec této metropole jistě určil i přesnou čtvrť, kde se děj odehrává. Na nebi občas proletí holub, plynule zde ubývá denního světla. Filmová režie a promyšleně vystavěná scéna umožňují vyprávět děj opery zcela plynule bez přerušení pro nějaké scénické přestavby. Snad i proto není dodrženo členění na dějství tak, jak je Kvapil s Dvořákem plánovali. Představení by se klidně mohlo odehrát i bez přestávky, kdyby…
Jednou se pak zamiloval do jedné ženy v údolí Sorek. Jmenovala se Dalila. Přišli za ní filištínští vládci a žádali ji: „Sveď ho a zjisti, v čem je ta jeho veliká síla a jak bychom ho mohli přemoci, spoutat a zkrotit. Každý z nás ti dá jedenáct set šekelů stříbra.“
Soudců 16: 4-5
A když byli v nejlepším, řekli: „Zavolejte Samsona, ať je zábava!“ Zavolali tedy Samsona z vězení, aby je bavil. Když ho postavili mezi sloupy, Samson požádal chlapce, který ho vedl za ruku: „Nech mě sáhnout na sloupy, které drží tenhle chrám. Chci se o ně opřít.“ Chrám byl plný mužů i žen. Byli tam i všichni filištínští vládci. I na střeše bylo kolem tří tisíc mužů a žen, kteří chtěli vidět tu zábavu se Samsonem.
Tehdy Samson volal k Hospodinu: „Hospodine, Pane můj, rozpomeň se na mě! Ještě jednou mi prosím dej sílu, Bože! Ať se Filištínům najednou pomstím za obě své oči!“ Pak nahmatal oba prostřední sloupy, které držely chrám, a opřel se o ně, pravicí o jeden a levicí o druhý. „Ať zemřu i s těmi Filištíny“ zvolal Samson a zatlačil vší silou, takže se chrám zřítil na vládce i na všechen lid uvnitř. Tak jich zabil při své smrti více než za svého života.
Potom tam přišli jeho bratři a celá jeho rodina, aby si ho vzali. Odnesli ho a pohřbili mezi Coreou a Eštaolem v hrobě jeho otce Manoacha. Soudil Izrael dvacet let.
Soudců, 16:25-31
Derniéra, uf to je dobře.
Samson a Dalila. Snad všeobecně známý biblický příběh o tom, jak bídní Filištíni válku vést nebyli líní a… nastrčili Dalilu, aby svedla silného izraelského válečníka Samsona.
Dalila sice uspěje, Samson jí podlehne, ale jeho zápal pro Boha je nakonec silnější. A vůbec, chrám je jen jeden, milý bože Dagone, takže škubneme sloupy a pohřbíme všechny ty tvé bídné Filištíny i s Dalilou a Samsonem.
Příběh je to krásný, plný svodů, vášně, podvodu a zrady. Mužný Samson, svůdná a krásná Dalila. Paže lesknoucí se potem a olejem, rafinovaný parfém a ladné ženské křivky. Roztoužená srdce.
Po nepříliš povedených hudebních číslech vánočního času jsem si v novém roce spravil chuť.
Mesiáš.
Pravý lék na všechny zpackané hudební produkce. (Tedy pokud je ovšem provedený dobře.) Vůbec se nedivím, že kolovaly zvěsti o tom, že tohle oratorium přece ten Händel nemohl napsat sám jen tak a ještě k tomu za necelý měsíc! Nene, to samy Prozřetelnost a Moudrost vedly jeho myšlenky a vytvořily dílo hodné oslavy Hospodina.
Mesiáš zdaleka není jen nejznámější “Aleluja”, které snad aspoň v některé z úprav slyšel a zná každý. Mesiáš je Händelovo geniální hudební dílo na Charlesem Jennensem mistrně uspořádané biblické texty. Takový posilující hudební bujón evangelijního poselství – kdo má uši slyš, je tu dobrá zpráva pro všechen lid.
Za jednu dojmologii budějcké světové premiéry jsem to už schytal a stejně si nedám pokoj.
Vánoční koncert opery Jihočeského divadla naprosto zapadá do tradičních a milých akcí, kterými je prošpikována adventní doba. Přestože v našich končinách většinou vítězí zpívání koled a Rybovka, k nejhranějším kusům vánoční (ale i velikonoční) muziky patří po zásluze Händelův Mesiáš. Proto patří jihočeské opeře díky za to, že po tomhle krásném a důstojném oratoriu sáhla, byť, přiměřeně svým možnostem, jen ve velestručném výtahu.
Kotva na vlněném svetru, pod nímž buší srdce malého chlapce rozechvělé strachem. Kotva vyšitá s láskou a vírou v lepší budoucnost.
Kdo obejme ztrápenou duši? Kdo zahřeje opuštěné srdce? Kdo podá pomocnou ruku, když hrozí, že se loď roztříští o skaliska? Kdo podá ruku v rozběsněném davu “spravedlivých” srdcí z kamene?
Učitelka, tetička, starý námořník.
Ale dav je horší než vlnobití a bouře. Takzvané vysoké standardy. Aby se nám tu prostě tak nějak dobře žilo.
“Peter Grimes. Peter Grimes. Peter Grimes.” Děsivá ozvěna.
Crimes, crimes, crimes… Vinen, vinen, vinen!
Město má jasno. Vysoké standardy tak nějak prostě dobrého života. Bez nápadů, bez opravdového života.
Lano se vysmekne. Naděje proklouzne mezi prsty. Nezbývá než potopit loď. Slané vody vysuší všechen žal.
Opět skvělý Peter Grimes v Janáčkově opeře . Naposled. Příště zase za sedmdesát let.
