Rozlehlost. To je Petrohrad. Všechno se zdá blízko a pak jdete a jdete a jdete. Kilometry. I v Ermitáži. A přitom jste stále v centru. Město zdaleka nemá lesk, který jsem čekal, snad jen v noci, když je vše nasvíceno, se blyští jako Fabergeho vejce či carské zlato, nebo když slunce ozáří kupole chrámů a špici Admirality. Jinak je spíš šedé, plné prachu, který cítíte při každém polknutí. Taky plné docela šedých lidí a špinavých velkých aut, často drahých. Jen stále nevycházím z údivu, že ho postavili na zelené louce, nebo teda spíš v bažině u Něvy.
Car Saltán v Mariinském divadle
Krátká zmínka o návštěvě v Mariinském divadle v Petrohradu. Když už mu šéfuje Valerij Gergiev a dávají Rimského-Korsakova, tak jsme museli vyrazit. Oj, to bylo krásně pohádkově ruské. Tohle Rusko všichni dobře znáte z Krásy nesmírné nebo z Peříčka Finista Jasného sokola. Puškinova pohádka o Caru Saltánovi dala základ krásné opeře o pěti jednáních. Že ji neznáte? Ale kdež, co „let čmeláka“? No vida, to přece carevič proměněný ve včelu letí přes moře za svým otcem Saltánem. A teď si všechny ty pohádkové atributy zasaďte do kostýmů a kulis podle Bilibina. Kouzelné! A výtečně zazpívané. Ruská klasika. A aby to bylo dokonalé, publikum bylo taky klasické. Nevychované, trochu ošumělé (ostatně, my taky neměli zrovna velkou večerní), ale holčičky v šatičkách s mašlemi a květy ve vlasech. Co na tom, že lezou po židlích (v divadle nejsou sedadla, ale zdobené židle) a ruší. O pauze si můžete dát chlebíček za vpravdě „lidovou“ cenu 350 rublů. Za dva chlebíčky už máte lístek na galerii.
Moskva
Moskva, sídlištní kaše pro deset miliónů lidí. Jestli rozlehlost platí pro Petrohrad, tady nemám slov. Nicméně to vůbec nepůsobí jako město. Je to skrumáž gigantických staveb bez ladu a skladu protkaná mnohaproudými dálnicemi, které utichnou jen když policie zastaví dopravu kvůli koloně papalášů jedoucí do Kremlu nebo z Kremlu. Mezi stavbami probleskují zlaté cibule chrámů. Pokračovat ve čtení „Moskva“
Moskevské metro
Veleslavné moskevské metro. Palác pracujícího lidu. Já vám pořád nevím, co si o tom mám myslet. Bylo to monumentální, je to však už zašlé, i když udržované. Vzdálenosti mezi stanicemi jsou velké, odhadem bych řekl aspoň 4x větší než v Praze. Rozhodně zapomeňte na hendikepované, matky s kočárky, starší lidi. Všude jsou schody. Jasně, jsou tu eskalátory, ale mezi tím jsou schodiště, u vlezů pak těžké dveře. Ostatně bezbariérové nejsou ani ulice, naopak, na některé obrubníky se leze obtížně i zdravému. Ono i s přechody je to bída, a přebíhejte osmiproudou dálnici, kde sviští mercedesy. V čem bychom se poučit mohli? Snad v tom, že v metru je signál a dokonce bezplatná WiFi.