V neděli je všude zavřeno. Ve Willemstadu mají smůlu i turisté. Jen pár suvenýrových obchůdků funguje, ale většina je zavřena. I restaurace. Dokonce i naše oblíbená hranolkárna. Neděle je čas na kostel a na piknik na pláži. Vezmete partu nebo rodinu a vyrazíte na městskou pláž. Grilovat v 27°C ve stínu je tedy pro silné povahy. Místní jsou zvyklí. Já se griluju i bez grilu a moje loupající se hlava připomíná výřez glóbu s mapou Karibiku, která se mění podle toho jak si olupuju pergameny spálené kůže. Pokračovat ve čtení „Neděle ve Willemstadu“
Soutěž: Karibské a selské baroko
I zachtělo se mi spáchat něco žertovného, tedy jsem vyhlásil na facebooku a instagramu soutěž.
Inspirací mi byla jedna fotografie, která obíhala po sociálních sítích a měla ukázat, jak funguje dezinformace. Tahle „fake“ fotografie ukazovala jakési nábřeží, snad kdesi ve Francii, plné stanů s tím, že titulek uváděl, že se jedná o Prahu a uprchlíky. V komentářích (vím, základní poučka zní: nečti diskuze, nebo se z toho zblázníš) mě pak zaujalo množství lidí, kteří se pohoršovali se slovy, že tomu může uvěřit jen blbec, protože Náplavka vypadá jinak.
Tedy, Náplavka skutečně vypadá jinak, a ještě projde rekonstrukcí, ale je skutečně neznalost jednoho pražského místa známkou blbosti? Pokračovat ve čtení „Soutěž: Karibské a selské baroko“
Tedy, Náplavka skutečně vypadá jinak, a ještě projde rekonstrukcí, ale je skutečně neznalost jednoho pražského místa známkou blbosti? Pokračovat ve čtení „Soutěž: Karibské a selské baroko“
Kutná Hora
Kutná Hora
po dlouhé době…
Na základě krátké pochůzky jsem zklamán. Někdejší stříbro je tu již jen co jméno, poslední sláva tu skutečně skončila dávno. Záchvěvem byl ještě tak GASK a opravy památek, ale jinak se ve městě totálně zastavil čas (proto volím u nepočetných fotografií černobílé ladění). Přitom Kutná Hora je opravdová perla. Pokračovat ve čtení „Kutná Hora“
Skotsko – list první
Edinburgh dobrý, hlavně pokud potřebujete holiče. Je to město s největší koncentrací holičství a barber shopů, co jsem viděl.
Nádhera je ale víc na sever. Přežil jsem první den ježdění vlevo s automatem. Přežilo auto i spolujezdci. Zvykám si, že levá noha nesmí na nic šlapat, páč jinak je to přískok a ne jízda. Pravda, ty silnice by mohly být nepatrně širší, ale chápu, že přes vřesoviště na Vysočině byl každý centimetr, rozuměj palec, náročný a pak, museli by posunout ty kilometry, rozuměj míle, kamenných zídek a plotů a přesázet živé ploty, a úzké klenuté kamenné mosty by pak vypadaly ještě užší. Pokračovat ve čtení „Skotsko – list první“
Skotsko – list druhý
Poslední den za volantem vpravo. Dneska už jsem si dovolil jako třídenní řidič i předjíždět ty jednodenní.
Skotsko je poslední dny opravdu letní i na naše poměry. Nebe už není jen dramaticky šedé, zabydlelo se taky ovcemi. Nebeští berani se zrcadlí v jezerech. I věčně chmurný Ben Navis odložil mračný šál. Některé vrcholy však zůstávají v mlze, místy jsou vidět sněhová pole. A to jsme ještě před půl hodinou chodili v rozkvetlých zahradách u hradu Blair. Voní tu vřes a … med, citrus, vanilka, říkají v Dalwhinnie. Nezaměnitelné komíny bílých budov destilerky proti šedavému nebi. Beránky zahnal šedivý oblak nad vedlejší kopec. Nás pozvala vůně na ochutnávku skotského zlata. Řidič dostane do kalíšku na cestu. Take away whisky.
Skotsko – list třetí
Trocha úzkoprofilového skotského zboží aneb profesionální deformace.
Co je pro našince ve Skotsku nezvyk jsou kostely. A nemyslím teď jejich často gotický nebo novogotický zevnějšek. Myslím obsah, to proč tu kostely jsou. A mám radost z rozdělené církve. Nechápu ji totiž jako rozdělenou, ale jako pestrou. Sjednocenou kolem Krista, různorodou v projevech, otevřenou a pohostinnou. Zachytil jsem tu zejména Church of Scotland, Scottish Episcopal Church a Presbyterian Church. Nakolik jsem pochopil, jsou ve společenství anglikánské církve. V Edinburghu dva silné momenty… Otázky a odpovědi o církvi. A v katedrále sv. Jiljí (Presbytarian Church) scéna v kapli. Pokračovat ve čtení „Skotsko – list třetí“
Gozo
Gozo. Teplo a sluníčko. Po českém jaru nezvyklé, ale snadno se tomu přizpůsobuje. Malý ostrov a tolik krásy. Je méně zalidněný než sousední Malta, ale to vůbec nevadí. Na každém kopci stojí zdaleka viditelný kostel o rozměrech sv. Mikuláše na Malé Straně. Kolem je městečko. Kostely se navzájem pozorují už několik století. Baroko tesané v pískovci. Pokračovat ve čtení „Gozo“
Gozo – den druhý
Għawdex (jméno ostrova Gozo v maltštině), den druhý.
U snídaně pravila o maltské kuchyni naše italská sousedka: „To víte, nic moc, měli tu dlouho Brity.“ Britové tu na první pohled nechali hlavně odpadkové koše, poštovní schránky a telefonní budky. Pokračovat ve čtení „Gozo – den druhý“
Malta
Dnes to bylo hlavně o lodích a moři. Dodávám však, že taky o autobusech, dopravní zácpě a muzeu, které, jak uvidíte, je velmi důležité. Vrhli jsme se po stopách sv. Pavla. Přepluli jsme na Maltu, která je výrazně rušnější než Gozo a výrazně ucpanější. Kdyby dnes Pavel ztroskotal v St. Paul’s Bay, věru by se podivil. Pokračovat ve čtení „Malta“
Petrohrad
Rozlehlost. To je Petrohrad. Všechno se zdá blízko a pak jdete a jdete a jdete. Kilometry. I v Ermitáži. A přitom jste stále v centru. Město zdaleka nemá lesk, který jsem čekal, snad jen v noci, když je vše nasvíceno, se blyští jako Fabergeho vejce či carské zlato, nebo když slunce ozáří kupole chrámů a špici Admirality. Jinak je spíš šedé, plné prachu, který cítíte při každém polknutí. Taky plné docela šedých lidí a špinavých velkých aut, často drahých. Jen stále nevycházím z údivu, že ho postavili na zelené louce, nebo teda spíš v bažině u Něvy.