zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Roads go ever ever on,
Over rock and under tree,
By caves where never sun has shone,
By streams that never find the sea;
Over snow by winter sown,
And through the merry flowers of June,
Over grass and over stone,
And under mountains in the moon.
Roads go ever ever on
Under cloud and under star,
Yet feet that wandering have gone
Turn at last to home afar.
Eyes that fire and sword have seen
And horror in the halls of stone
Look at last on meadows green
And trees and hills they long have known.
Budu se opakovat, ale poslední dny výletů a cest jsou chudinky. Dostane se na ně vždy až s odstupem. Většinou začínají balícím stresem, pak pokračují podivnou nostalgií, kdy má člověk pocit, že něco nesmírně zásadního ztrácí, a končí různými podivnými úprky na letiště nebo nádraží, to když se zjistí, že poslední „must see“ je dál než jste mysleli, nebo že autobus jaksi nejezdí podle jízdního řádu. Respektive, jízdní řád? Co to je?
Prý jestli se nemá na zkoušku přihlásit do Bad Reichenhallu namísto Drážďan.
Pojedu taky, kouknem se do Alp, krásný panoramata, že jo. A vůbec, nebudeme se píct v rozpáleným městě.
Za Salzburkem začalo pršet. Když jsem byl jako malej o prázdninách na chalupě a pršelo, ležel jsem v posteli v setnici a poslouchal, jak dešť bubnuje na střechu a zurčí v okapu. Bylo to jako xylofon. Tak se holt vrátím do dětství. Budu v pelechu na ubytování poslouchat vodní hudbu. Příroda, že jo. Kam se hrabe Händel. Pokračovat ve čtení „Pátek | Panoramata…“
Hned úvodem je třeba říct, že pořadí bylo zvoleno špatně, leč nešlo jinak.
Zatímco manažeři se potili u zkoušky, v době Panevropských univerzit fakt nechápu, lid nemanažerský korzoval lázeňskými promenádami. Všechny ty upravené záhony trvalek, neskutečně barevné a vkusně upravené výsadby letniček, kvetoucí hortenzie, pestré luční výsevy na kruháčích, mi zcela paradoxně připomněly titulek z našeho města. Ten zněl: Soběslav rozkvetla. Inu, těžko lze najít většího kontrastu. Nasával jsem tu krásu a bylo mi z toho srovnání smutno, ale zároveň mi to dávalo naději. Je co zlepšovat, příkladů je spousty a netřeba nutně do Rakous. Kéž by se i odpovědní koukali pořádně.
Pokračovat ve čtení „Sobota | Bad Reichenhall a Schärtenspitze“
A je tu ráno. Hladina v řece klesá. I Elrond už dostal rozum a zavřel hnědáky do stáje. Saalach má konečně zase barvu ledovcové horské řeky, modrosivou. Jen naplavené klády chycené mezi balvany u břehu asi dva metry nad stávající hladinou dávají tušit, že ještě nedávno se tu hnalo divoké bouřící stádo. Pokračovat ve čtení „Neděle | Loferer Steinberge“
Bus Barcelona-Leon.
Nejdřív jsme byli asi čtyři. Z toho tři poutníci. Po troše zmatků na nádraží Sants už máme skoro plno. Třetí poutník je Francouz. Tlusťoch. Nejde mu sklopit sedačka. Zuří. Stěžuje si. Řidič ho uklidní, že může zabrat i tu sousední. Perfecto! Pokračovat ve čtení „Vyjíždíme z Barcelony…“
León za svítání je krásný. A mrtvý. Zavřené okenice, obchody i nádherná katedrála.
Však je teprve půl sedmé!
Jen na autobusáku funguje bistro. Ovšem s dobrou kávou za rozumný peníz. Žádný zalejvaný bryndy.
V ulicích jsou jen uklízeči, tedy myči chodníků, a první poutníci. Sbírají se z postranních uliček, aby mohli sledovat svatojakubské mušle v dlažbě a žluté šipky. Pokračovat ve čtení „Den první. León-Villar de Mazarife. 23 km“
Vstáváme mezi prvními. Cestu ze vsi už známe, okoukli jsme to včera. Šli panáčci silnicí a potkali…traktor, traktor a traktor. To je to jediné, co můžete takhle po ránu na vsi potkat. Cesta vede jako podle pravítka mezi většími poli. Všude důmyslné zavlažovací kanály. Říkáme si, že než splavňovat Vltavu a kopat kanál Odra – Labe – Dunaj, bychom možná měli v Čechách pomýšlet na něco takového. Krajina je úplně placatá a trochu nudná. Tak se bavíme počítáním čápů. Pět, deset…skoro dvě desítky čápů procházejí mokrou loukou. Žáby kvákají. Úspěšný lov zaručen. Pokračovat ve čtení „Den druhý. Úsek Villar de Mazarife – Astorga. 31 km“
Na caminu se vstává brzo, ale že kvůli korejským poutníkům budeme vzhůru před pátou, toho jsem se nenadál. Hlučeli večer, hlučí ráno.
Pravda, náš alberque je v prastarém domě, který vzdychá, ale i dřevěné schody se dají sejít několika způsoby. Korejci zvolili verzi stádo slonů. Pokračovat ve čtení „Den třetí. Astorga – Foncebadón. 26 km.“
Až na vrcholky a pak zase dolů.
Pokračovat ve čtení „Den čtvrtý. Foncebadón – Ponferrada. 27 km.“
Pokračovat ve čtení „Den pátý. Ponferrada – Villafranca del Bierzo. 23,3 km.“