Rubrika: Cesty

Leží v dramatické horské krajině Ekvádoru ve výšce téměř 3000 metrů. Díky tomu je druhým nejvýše položeným hlavním městem na Zemi. K tomu ještě leží na rovníku. To jsou takové ty poznatky z encyklopedií. Pokračovat ve čtení „Quito“

Včera civilizace, dnes jedeme do zelena. Nejdřív se ale musíme dostat na severní nádraží, což při hustotě dopravy v ranní špičce zabere přes půl hodiny. Terminál je téměř na kraji města. Jezdí tam místní duobus. Trolejbus, co občas jede na naftu. Pokračovat ve čtení „Mindo“

Oheň a led. Tenhle titulek jsem použil už kdysi při psaní o Islandu. Představit si led tam na dálném severu je tak nějak samozřejmé, tady jsme ale na rovníku. No jo, jenže naše výletování se ani na rovníku neobejde bez péřovek, čepic, rukavic a teplých spodků.

„Kam jedeme?“
„Na rovník!“
„Hmmm, to abych si vzal teplé prádlo.“

Ráno si užijeme docela pekelnou dopravní zácpu v Quitu. hustý provoz je odvrácenou tváří téhle metropole. Smog, že by se dal krájet. Dopravní policista musí být pěkně rizikové povolání, inhalovat v tom hustém provozu všechny ty dobroty z výukových plynů ne zrovna nejnovějšího vozového parku. Nicméně i takové situaci si dovedou zdejší strážníci provozu zachovat chladnou hlavu. Je hustý provoz do centra, operativně změníme směr dopravy v jednom pruhu z centra a hned se ten špunt pohne.

Ale teď už frčíme po Panamericaně vstříc Cotopaxi, ikonickému stratovulkánu, který je vidět snad na všech pohlednicích z Quita. My ale nejsme na pohlednici a vlastností hor je, že se cudně skrývají v závoji mraků.

Cotopaxi značí v kičuánštině měsíční chřtán. Někdo říká, že je to proto, že kráter má tvar měsíce, jinde vám zase řeknou, že sopka jakoby měsíc pohlcovala. Dnes naopak sopku pohltily mraky. Počasí se mění každou chvílí. Nejdřív po šílené cestě vyskáčeme…me…me…jau…praštil jsem se do hlavy… vrr…hrr…škyt… zavařil se motor… na odstavnou plochu na škváře a popelu. Absolvujeme procházku kolem jezírka Limpiopungo a pak ještě horší cestou doskáčeme o pár set metrů výš. To abychom mohli při dalším výstupu absolvovat mrazový dešťový a sněhový peeling obličeje (podle hesla: když za sněhem, tak do tropů), zátěžový test organismu na výškovou nemoc, zkoušku nepromokavosti a větruodolnosti outdoorového oblečení a obuvi, ale hlavně mohli vnímat neskutečnou krásu přírody.

Stejně jako včera v zeleném živlu, i zde, v království ohně a ledu, si člověk plně uvědomuje vlastní nepatrnost. Tady mu navíc ještě díky nadmořské výšce buší srdce a sotva popadá dech.

Krajina je nádherná, v dolní části vulkánu je parámo. Vítr, chlad, vysoká nadmořská výška, extrémní podmínky zformovaly extrémní nádheru. Stříbřité travnaté porosty protkané drahokamy všech barev.

Cestou dolů chvíli přestane pršet a celou tu nádheru ještě zaklene duha.

Jak cestovat po Ekvádoru? Jednoznačně autobusem. Je to nejrozšířenější způsob dopravy, jezdí často, je neuvěřitelně levný, pohodlný a ještě zkouknete nějaké ty filmy. No, dnes tedy cestou do Baños pouštěli příšernou hovadinu, ale on v Ekvádoru stejně nejlepší program běží za oknem. Díky dramatičnosti krajiny a nadmořské výšce zažijete v autobuse to, na co jinak potřebujete letadlo. Cestujete mezi mraky. Vystoupáte do nich a vyjedete i nad ně.

Do Baños se mi původně nechtělo, mrzelo mě, že jsme nemohli strávit víc času nahoře na Cotopaxi couráním po parámu a nechtělo se mi někam se plácat jen kvůli teplým pramenům.

Baños jsou ale víc. Je to docela malebné městečko v údolí zaříznutém mezi strmé horské hřbety. No a nad těmi horskými hřbety je ohromný a ohromující aktivní vulkán Tungurahua (5016 m n. m.). Je krásný, ale taky nebezpečný, proto jsou po městě i v mapách značeny únikové cesty, jako v tunelu. A krom vizuální stránky skýtá život na úpatí vulkánu i bonus v podobě teplých pramenů, které Baños vyvěrají. Baños jsou, jak už název napovídá, lázněmi s termální vodou, kde se můžete skvěle osvěžit. Však je to přímo agua santa! Kromě toho nabízí město příležitosti k atraktivním vycházkám, ale i túrám po okolních horách.

Nejdřív jsme se osvěžili v kavárně. Vynechali jsme ty super turistické na náměstí plné gringos, vedené v evropském stylu, a po cestě jsem zapadli do sice taky trochu netradičního, ale mnohem příjemnějšího prostředí kavárenského antikvariátu. Ke kafi tu byly výtečné sušenky, stálo tradiční dolar a navíc… ano, tady jsme poznali manu. Na stůl nám kavárnice přinesla cukřenku s třtinovým cukrem a druhou cukřenku s podobně hnědou hmotou s tím, že to je panela. Sežrali jsme snad půl té cukřenky v rámci „ochutnávání“ a pak si nechali vysvětlit, že panela je úplně nejsurovější první frakce, která vzniká při výrobě třtinového cukru. Je výborná! Ano, několik kilo si jí na konci našeho putování nakoupíme s sebou.

Vylezli jsme jen kousek nad město a pak slezli kolem kýčovité a omšelé sochy Panny Marie zase dolů, abychom se plácli na chvíli do horké lázně. Koupele El Salado mi připomněly lázně z Cesty do fantazie. Most přes řeku a za ním bazény s horkou vodou. Schodiště k řece, osvěžující ledová voda, masáž na splavu, Kneippův chodník na říčních kamenech. A my jako bohové sestoupivší z hory jsme také smyli únavu, bahno a sopečný prach. Lázně jsou prvním místem, kde jsem byl zvýhodněn jako plešoun. Nemusel jsem si pořizovat koupací čepici, která je jinak povinná, ale zase ji mají i v barvě ekvádorské trikolóry – žlutá, modrá, červená.

A večer už nás čekal autobus směr Riobamba, Riobamba, Riobamba… jak vykřikuje prodejkyně jízdenek na nádraží. Mimochodem, velmi ochotně nám ve svém prodejním kutlochu uschovala po dobu našeho pobytu v Baños krosny, abychom s nimi nemuseli štrádovat po městě. Navíc já bych s báglem ten šílený krpál nahoru nad město nevylezl. 

Z Baños do Riobamby je to zase nádherná cesta. Na chvíli se nám ukázala Tungurahua v celé své kráse věnčená mraky, následně El Altar ozářený oranžovým večerním sluncem, a těsně před cílem i Chimborazo, které roste až do nebe.

Opustili jsme zelený ostrov.
Jarní Floreanu jsme nechali za sebou,
jako mořské želvy zrána opouštějí pláž.
Ostré skály Ďáblovy koruny zůstaly za námi.

Je tu jen širý oceán.
Širý a božský
stejně jako poušť, hory
nebo hluboké zelené pralesy.
Není tu signál,
a přesto tu signály lze zachytit.

Pokračovat ve čtení „Galápagos“

Poslední cesta vzhůru do kopců.
Tentokrát potkáme jen značky

‚Pozor želvy‘

žádný obr se nesune po silnici.

Pokračovat ve čtení „Adios Galápagos!“