List třináctý: Telavi

Sv. Nino i sv. Jiří asi zaslechli mé rozčilení a posílají nám do cesty samé fajné lidi. Nejdřív tržnice, opravdovská. Mám pro tahle místa slabost. Tedy, ten prodej masa bych oželel, ale jinak miluju tu atmosféru zapojující všechny smysly. Barevnost, vůně, hluk vyvolávání předností zboží a smlouvání, chuť a hmat, když vám dá prodejce ochutnat. Nakoupili jsme čurčchely, tedy ořechy ve víně nebo jiné ovocné šťávě. Dostali jsme řádně okoštovat a ještě návdavkem fíky na cestu. Taktéž sýr. Pak v pekárně, už jsem o těch zdejších psal. Okukovali jsme přípravu, tak nás pekaři vzali dovnitř a na cestu nám nabalili chleba jako výslužku. Nu a naposled ve vinařství Kakhuri, kde jsme se konečně dopracovali k pořádnému koštu a poznání, že Gruzínci pijou hlavně bílé připravené tradiční metodou, kdy v tanku nebo hliněné nádobě (kvevri) leží víno i se slupkami. Proto zdejší bílé je spíš jantarové. A taky poznání, jak Stalin ovlivnil cenu jedné odrůdy, která je dodnes jedna z nejdražších.

 

List čtrnáctý: Tbilisi podruhé

Opět Tbilisi. Půl dne v maršrutce, obzvlášť rozhrkané. Jedeme, jako všechny maršruty, delší cestou, protože to znamená víc obsloužených vesnic. Nádraží v Tbilisi, to je Asie, jak má být. Když se ptáme policisty, kde je vlez do metra, zeptá se, který z těch tří máme na mysli. Je nám to fuk, jdeme tím obuvnickým. Podchod se tu anglicky překládá jako „retail zone“. To značí, že se až k turniketům prodíráte obchodníky. Boty, boty, boty, chačapuri, boty, boty, koření, boty, boty…nekonečné. V centru se nahřejeme v sirných lázních. Obsluha je znuděná, což je téměř standard. Objednáni jsme na šestou. Prý, přijďte dřív. Hm…tak jsme přišli a čekáme do 18.20, než návštěvníci před námi laskavě dokouří (ano, kouří se tu i v lázních) a opustí lázeň. Čas v zemi, kde čekáte půl dne na maršrutku, plyne úplně jinak. Pak se jdeme cournout po městě. Tentokrát bydlíme u prezidentského paláce. Je to nafouknutý Bílý dům s pětimetrovým plotem kolem. Uprostřed má prosklené obří vejce. Od řeky vypadá zajímavě. Zblízka ho kvůli oplocení nemáte téměř šanci vidět. Nedaleko paláce je v podobně velkolepém duchu vystavěna nová katedrála, taky za hradbou. Ve srovnání se starými kostely je to tak trochu Disneyland. Obě tyto stavby ovšem nejsou v žádné luxusní čtvrti. Ne, ne. Kolem je sice pár nových hotelů a opravených domů, ale zbytek vypadá, jako kdyby tu bylo zemětřesení nebo skončila válka. Domy se rozpadají. Často půl domu stojí a půl už se sesunulo k zemi. Bydlí se téměř ve všech. Hned za prezidentským palácem, zakryt stěnou s textilií, aby nerušil výhled z prezidentského vejce, je dům, ruina, ve sklepních oknech se svítí. I to je tvář Gruzie. Země kontrastů.

List patnáctý: Loučení

V dálce v mracích Kavkaz, pod námi Černé moře pod bílým mořem mraků. Loučíme se s Gruzií. Čím mě oslovila? Nádherné, turisticky zatím neobjevené, hory, výborná kuchyně (zpravidla ovšem s příšernou obsluhou), skvělá vína i koňaky. Houževnatí a trochu ospalí lidé. Milí. Byť legendy o neskutečné srdečnosti jsou spíše legendy. Snad v odlehlých vesnicích v horách. Jiný svět klášterů a kostelů. Země s obrovským potenciálem, která by ráda byla zemí evropského střihu, ale možná tak trochu neví, jak na to, a taky s sebou vleče různé šrámy z minulosti a vzhledem ke své geografické poloze to taky nemá jednoduché. Velká pestrost a obrovské kontrasty a to nejen přírodní, ale hlavně sociální.

List šestnáctý: Gruzie bohů

Jak tak procházím cestovní deníček, napadlo mi ještě vytvořit omalovánku náboženskou. Zjišťuju, že se mi nějak nepovedla mešita v Tbilisi, budiž to tedy prohlášeno za předislámská náboženství. Jo, taky tam není katolický kostel. Vše lze viděti v Tbilisi na velmi malém území (včetně mešity a katolického kostela). Gruzínský pravoslavný chrám je jasný. Synagoga, resp. její okrsek, též. Oříškem už pro někoho může být arménský kostel, sice poměrně nový, ale tradičně s pódiem a oponou místo ikonostasu. No a ti, kdo jsou staří jako já a hráli kdysi dračák a vzpomenou na Jarikovo dobrodružství, by měli zpozornět u zbytků Chrámu ohně. Proč? Pamatujete na Ahuru Mazdu a Angru Majnjú? Zoroastriáni to holt z Persie měli do Gruzie blízko a chrám tak nějak přežil. Snad prý kvůli tomu, že byl poměrně maskovaný a sloužíval i jakomešita. Dnes už je to víceméně jen čtvero obvodových zdí a dřevěný model uvnitř, ale pro mne to bylo „must see“.

List první

Wroclaw. První dojmy? Je tu málo aut, v centru téměř žádná, nesmí sem. Místo aut parkují v ulicích zahrádky hospůdek, barů a kaváren. Žije to tu dlouho do noci. Pije se pivo, víno. K jídlu obyčejné, ale poctivé věci, třeba sledě, brambory s tvarohem, pirohy, ale třeba i horká opravdová čokoláda. Ceny lidové. Město stvořené k procházkám. Nová prostranství jsou krásně upravená, zejména nábřeží Odry. Spousta sezení, přístup k vodě, jednoduše a nápaditě vysázená zeleň, trvalkové záhony nebo třeba jen velká působivá plocha s ostřicí.

List druhý

Wroclaw, den druhý. Milovníci památek odpustí, bude to hlavně o jídle. Nakupujeme na trhu. To v Čechách neznáme. Nemyslím farmářský trh, myslím prostě trh. Tam chodí běžní lidé, kupují tam maso, zeleninu, koření, květiny…když už jsou utahaní, sednou si do baru. Bar je taková lidová jídelna, ceny jsou tak do 10 zlotých a vaří se královsky. Jdou tam holky na podpatcích i dělníci ze stavby a pouliční muzikanti.
Je vám vedro? Dejte si zmrzlinu, pořádnou, jako na Sicílii. Sice ne do briošky, ale i tak, nabírá se lopatkou, ne tou smešnou odměrkou na kopečky. Čokoláda s višní a tvaroh z hrozinkama. Čokoláda s kousky pomeranče a jahoda s malinou.
Půjčili jsme si kola, ve Wroclawi ideální prostředek. Jsou tu cyklostezky, to taky neznáte. Ne v centru, tam nejsou potřeba, ale na velkých silnicích a nabřežích. Opravdové, ne čáry na silnici. Řidiči zastaví před přechodem.
Svačinka? Velké teplé koblihy – pączky, stojí se na ně fronta. Než se na vás dostane, koukáte, jak se vyrábí, a vybíráte náplň. Jahoda, rybíz, lesní plody, višně, citrón…
A k večeři? Sleď! Sezónní s jahodami, smetanou a koprem. A v medu, cibuli s hrozinkama.
Objezdili jsme toho dost, ale tak nějak tuším, že tady nezhubneme.

List třetí

 

 

 

 

Trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude a hrozně rychle se množí. Mají vlastní vchod do banky, včetně bankomatu, vlastní orchestr, veslici a kdo ví, co ještě. Ideální lákadlo na turisty. Tomu může propadnout jen opravdový dětina.   

List čtvrtý

Jak taky může vypadat nábřeží. Vyhledávaná odpočinková zóna. Korzo k procházkám, posezení, setkání s přáteli, místo her a osvěžení, které vás neomrzí v žádnou denní dobu.

 

Co se tu ještě dá dělat? Krom jídla, návštěvy až devíti nedělních mší v jednom kostele a hledání trpaslíků? Můžete třeba hledat, kde všude jezdily tramvaje. To pak, stejně jako s trpaslíky, prochodíte (lépe projezdíte na kole) celé město a budete žasnout v jak úzkých ulicích na koleje v dlažbě narazíte. Do zatáčky si někdy tramvaj musela najet, aby to vybrala…

List první: St. Denis

Hlásí se Francie, jižní Francie, ehm… hodně jižní, zámořská, původně ostrov Bourbon, dnes Réunion. Najděte si Madagaskar, je to na východ do Indického oceánu. Je to taková obří sopka, z níž část je porostlá pralesem a část pořád soptí. Kulturně to bude pro našince z kotlinky šok neb je to multikulti. Průsečík evropského kolonialismu, Afriky a východu – Indie, Čína. Už v St. Denis vedle sebe potkáte kostel, mešitu, hinduistický chrám. St. Denis není žádný zázrak, i když tam je dost stavebních památek na koloniální časy. Krásné vily jsou bohužel ve špatném stavu, jen pár je opravených a v těch většinou sídlí úřad nebo finanční instituce, asi nejvíc jich je na Rue de Paris, která protíná město od moře k botanické zahradě. Pro mě největší zážitek malý trh, kde jsme nakoupili na večeři a dali si dobré indické jídlo. Město je pořádně rozlezlé, jedna osada přechází do druhé a domky šplhají po svazích vzhůru. Všude se dá dostat autobusem, podle mapy. Žel zjistíte, že mapa není vše. Busy příliš nenavazují, jízdní řád je orientační a poslední spoje jedou kolem 19 hodiny. Taxi se dá sehnat s obtížemi jen na letišti. A proto se večer, když nebydlíte v centru, jako my, dost projdete. Místní to asi vědí a proto všichni jezdí autem, takže město je přecpané auty a docela smrdí.
Zpravodajství je zpožděno, neb Réunion zoufale postrádá WiFi.

List druhý: V pralese

Ještě než opustíme St. Denis, vyjedeme si nahoru tím prdítkem, které máme půjčené, do pralesa. Tropický deštný les je jedním z pokladů Reúnionu. Ve spojení s unikátní geomorfologií přinesl tomuto ostrovu zápis mezi světové dědictví UNESCO. Pro mne to je první prales. Průvodce nelhal. Lezeme přes kořeny, přes kmeny, pod kmeny a skrz kmeny. Kolem je neprostupný les. Pochopil jsem slovo „neprostupný“. Od rána s přestávkami prší, vrcholy jsou v mlze. Rostlinstvo všemožných tvarů. Kapradiny, vranečky… mrzí mě, že moje botanické znalosti tropů jsou na bodu nula. Obří stromy jsou visuté zahrady s měkkou kůrou. Dole panuje zelené přítmí. Vzpomínám na Aldissův Skleník.
Pak návrat do civilizace, ovšem s příchutí a vůní. Cukrovar, destilérka, výroba vanilky. Tři poklady Réunionu. Třtinový cukr, rum a vanilka. Poučen o pěstování a výrobě vanilky chápu, proč není levná, ale už vím, že ta místní voní po švestkách a lékořici, zatímco ta z Madagaskaru po tabáku. Výborný rum a exotické marmelády budou naším palivem.
Večer přejezd do srdce ostrova. Tím jsou zdejší cirques. Trojlístek sopečných kalder porostlých deštným lesem. Čeká nás dvoudenní trek do Cirque de Mafate, ten je přístupný pouze pěšky nebo vrtulníkem. Na to se musíme vyspat v tradičním domku v kreolském stylu.