Rubrika: Cesty

Svanská božstva převlečená do hávu sv . Jiří (zde namísto draka zapichujícího císaře Diokleciána) a Lamarie (Panny Marie) nám dnes byla nakloněna a mraky se zachytily na dvou vidlicích hory Ušba. Naše toulky po svanských vesnicích v okolí Mestie tedy měly nadmíru pěkné počasí. Funěli jsme přes pastviny, mezi lískovými keři a prastarými hrušněmi a kochali se podzimem i zimou zároveň. Zatímco na úbočích byl podzim, vrcholy a severní svahy zaprášil během včerejška sníh. Nad tím vším pak do mraků zahalená sídla božstev v ledu a sněhu. A dole v údolích klasické rozbahněné vesnice s věžemi, boudami a rozpadajícími se starými domy. 

Přesuny v zemích bez odpovídající dopravní infrastruktury představují svérázný způsob mučení. Maršrutka do Tbilisi jede 8 hodin. Přestože Norové předpovídali poměrně slušný den, prší vytrvale už od rána skoro celou cestu. Orosenými okny není z auta moc vidět. Silnice je vesměs asfaltová nebo betonová. Místy s kameny, krávami, prasaty nebo potokem. Občas je potřeba objet ujetý svah. Sesuvy celých strání nejsou ničím mimořádným. Drolivá břidlice jede jakmile trochu zaprší. Občas pauza na kafe nebo zvracení. Naštěstí máme travel gum. Chybí tu jen nápisy: drinking whisky, driving risky. Místo nich jsou tu vtipné značky typu: pozor zatáčky 1.5 km. Hm… rovného úseku jsem si nevšiml už přes hodinu. Pokračovat ve čtení „List pátý: Do Tblilisi maršrutkou“

Tbilisi, přiblížení prvé. Jak začít? Vyplivla nás maršrutka po 8 hodinách šílené cesty, tak jsem byl rád, že stojím nohama na zemi. Rychle jsme se ubytovali v hotelu u nádraží a hurá do města. No, první dojem teda trochu rozčarování. Možná to ukazuje ty šíleně rozevřené nůžky celé Gruzie. Pokračovat ve čtení „List šestý: Tbilisi poprvé“

Pokračovat ve čtení „List sedmý: Mtskheta“

Včera jsem končil environmentálním káráním aniž jsem tušil, že dnes začnu smeťákem. Jak radostný pocit jsem dnes zažil, když jsem uviděl u horské bystřiny smeťák, se vypovědět nedá. Smetiště značí, že za další zatáčkou musí být vesnice, tedy konečná dnešního náročného a dobrodružného loučení s Kavkazem. Čauky! To může být pozdrav, ale taky je to krásná hora, kolem které jsme dnes lezli. Mělo by se to asi psát Čaukhi. Důležité je to „kh“. Prý jsou to takové místní Dolomity. Pokračovat ve čtení „List devátý: Čauki“

Ráno jsme snídali ještě s výhledem na Mkinvartsveri a odpoledne už jsme úplně jinde, taky na hranici, tentokrát ovšem s Ázerbájdžánem. Kavkaz uchvacuje mohutností a zasněženými vrcholy, jih Gruzie rozlehlostí. Kam oko dohlédne podivuhodná stepní a polopouštní krajina s bizarními skalními útvary a výchozy.  Pokračovat ve čtení „List desátý: David Gareji“

Ve vinařském kraji je třeba zvolnit. Až negruzínská atmosféra v jednom z nejmenších měst země, Signaghi. Svatá Nino, gruzínská apoštolka, věděla, kde spočinout po divech s cedrovým sloupem. Pokračovat ve čtení „List jedenáctý: Signaghi“

Alaverdi. Krásná opevněná, uvnitř ovšem dost poškozená katedrála uprostřed vinohradů, opět s horami v pozadí. Místo staleté vinařské tradice. Představoval jsem si něco jako klášterní sklepy v Rakousích, ochutnávky a tak. Namísto toho vás odkážou na kavárnu přes silnici. Tam na pultě stojí 4 láhve. Ochutnávky nedělají. Cena láhve je od 400 korun do 960 korun. Chápu, proč jsou láhve zaprášené, ale přístup k prezentaci a využívání bohatství této země, a země je to skutečně bohatá, nechápu.