Rubrika: Kyjev

Kyjev.
Návrat po dvou letech. Zatím odpoledně večerní přiblížení. Omezeno oblastí zastávky metra Hidropark a tedy vlastně tak trochu vodami Dněpru.
Opojný západ slunce nad zlatými kupolemi jednoho z chrámů komplexu Pečerské lávry. Řeka, proti které jsou všechny české řeky stružkami v louce po dešti. Z výšky při přistávání to byla mozaika nekonečných spirál secesních kouřových linek, zrcadel tůní a zelených ostrovů, které mění tvar každým rokem. Když jste na ostrově, je to jezero, které je všude. Ne, na tyhle říční dimenze ve střední Evropě nejsme uvyklí.
Pak je tu nekonečné a hnusné sídliště panelových oblud z dávna i panelových oblud, které se teprve staví. Mezi tím pravoslavné chrámy, které vypadají jako kdyby je projektoval Metroprojekt. Obchody jsou navázané na stanice metra a přilehlé podchody. To znáte z hlaváku v Brně.
Ovšem v obchodech je tedy nabídka…
Regály šumivých vín, gruzínských vín za ceny nižší než v Gruzii a koňaky a koňaky…
Jenže pak jsou tu ty celní limity a ty nesmysly s tím, že do letadla můžu vzít jen těch hloupých 100 ml. Nejmenší koňaky mají 250 ml.
Tak na zdraví, přátelé!

Kyjevské metro vykazuje všechny znaky těchto systémů ve východním bloku, tedy vám připomene i Prahu.
Tři linky, jedině tři přestupní stanice v centru. Ruské vagóny, které ovšem nejsou opravené. Tedy opravované asi jsou, ale vzhled je stejný jako dřív. Jen osvětlení předělali na LED. Vzdálenosti mezi stanicemi jsou, podobně jako v Petrohradu, značné. Je plné reklamního smogu. I na oknech vagónů. Prevence sprejerství se děje tak, že některé vozy si dopravní podnik nechal graffiťácky upravit, takže není kam svůj tag umístit. U vstupu ve stanicích jsou příšerné těžké dveře, přístupy jsou často jako z dílny Metroprojektu, komplikované, se schodišti a nadchody úplně bizarními. U eskalátorů sedí vždycky děžurná a zírá. Jízdné je jednorázové. Musíte si vystát frontu u okénka a koupit si žeton. Fronty jsou dost dlouhé.
Nebo…můžete jako v Londýně či Ostravě prostě pípnout bezkontaktní kartou a za 4.25 Kč projezdit celý Kyjev a přitom telefonovat s přáteli. Metro má pokrytí.
Šťastnou cestu!

Část první: Pečerská lávra

To není prostě jen klášter, to je duchovní město. Dva okrsky, Horní a Dolní Lávra, mají navíc ještě nadzemní, podzemní a vlastně i nebeskou část. V dolním okrsku jsou dva podzemní labyrinty svatyní a pohřebišť, tzv. jeskyně. Jako buddhisté krouží kolem svatyně a roztáčejí modlitební mlýnky, zde věřící procházejí se svíčkami úzkými chodbičkami, které tu někdy od 12. století dlabali mniši, líbají ikony a rakve s ostatky desítek svatých. Šoupání nohou, šustění šátků, vůně oleje z lamp věčného světla. Modlitby, znamení kříže. Ve skalních kaplích pak věřící klečící nebo ležící před nejsvětějšími ikonami a největšími světci. Připomíná mi to ikony Sestoupení Krista do pekel. Někteří svatí mají již natažené drobounké vyschlé ruce a čekají na vzkříšení těla. Svět živých a mrtvých je propojen světlem víry, jazykem modlitby.
Nadzemní areál pak skýtá osvěžení v podobě několika posvátných pramenů v Dolní Lávře a bezpočet chrámů v dolním i horním areálu. Tady svatí již promlouvají ze zlaté záře věčnosti, oslavení, shromáždění kolem Vševládného v šumu perutí cherubů a serafů.
Výmalba chrámů je různého stáří, zpravidla barokní, ale také secesní v tlumených temných tónech s jednoduchou květinovou zdobností. Zlaté ikonostasy propojují nebe a zemi nejen horizontálně, ale také vertikálně, to když se vrchol téměř ztrácí v kupoli, kde kříž přechází v tvář žehnajícího Krista Vševládného.
A nebeský areál? To je nejvyšší zvonice, která skýtá výhled do kraje a na zlaté střechy chrámů a která zní hudbou zvonkohry. Je to největší hudební nástroj. Zvonky i velké zvony jsou propojeny důmyslným systémem kladek a lan a hraje se ne ně jako na varhany. Rukama i nohama. Ruce rozeznívají menší zvonky, šlapáním na dřevěné pedály se pak rozhoupou srdce velkých zvonů.

Mezi těmito třemi sférami procházejí řetězy poutníků, mnichů a sem tam nějaký turista. Jsou tu obchody s liturgickými předměty od křížků přes knihy, ikony tištěné i psané z provenience řecké, ruské i ukrajinské, až po velké kříže, lustry, korouhve a dokonce i zlacené cibulové báně na menší kaple a chrámy. Jsou tu jídelny pro poutníky i občerstvení. Je to svět ohrazený od zbytku města, přesto však prostupný a dostupný.

Pokračovat ve čtení „Duchovní a světské tváře Kyjeva“

Část první: Z Kresčatiku úvozem 

Nejlíp začít, kde jsme včera skončili. Kresčatik. Malované kachličky v dole v metru, pohodová nedělní atmosféra na povrchu. Kyjev je plný kaváren a kavárniček a stánků s kávou. Takovou koncentraci jsem snad nikde zatím neviděl. Kresčatik je pořád zavřený pro auta. Je neděle a každý je venku. Parky přetékají lidmi všech věkových kategorií.
My se na chvíli uklidíme do sv. Sofie. Už neslouží jako chrám, je tu muzeum, přesto je však ze zdí za ta století stále cítit vosk a olej ze svic a věcného světla lamp. Výmalba je tmavá. Pracuje se tu na rekonstrukcích fresek a mozaik. V rozích hlavní kupole jsou čtyři evangelisté. Vyobrazení je v tak zvláštní perspektivě, že to vypadá, jakoby měli před sebou na stole monitory a Dobrou zprávu sepisovali na počítači. Däniken by měl jasno. Pro mne je ovšem úplně nejkrásnější to, že namísto Pantokratora na všechno to hemžení dohlíží žena. Tedy ten ženský aspekt Boží, Moudrost sama, která vše prostupuje a byla u počátku Stvoření. Tady, snad symbolicky, prostupuje všechny vrstvy fresek, všechen ten olej lamp a kouř ze zapálených svící, co jich tu od počátku katedrály hořelo. Je ve všech modlitbách zde proslovených a nyní i v práci archeologů, kterým zde dává poznání dřívějších věků.
V přilehlém prostoru v patře katedrály je krom poměrně nudné expozice zajímavá soudobá instalace ukrajinské výtvarnice Oxany Mas Looking into eternity, která pracuje s částí ikony Bohorodice ze Lvova. Výřez ikony je zhotoven v mnohametrové velikosti z velikonočních barevných kraslic. A jsme opět u počátku.
Je tu i propojení s chrámem archanděla Michaela, kam po včerejším letmém přiblížení musíme ještě jednou. Z tohoto chrámu byla do muzea sv. Sofie přenesena část mozaik, které by jinak čekal smutný osud. Chrám kyjevského patrona byl totiž ve třicátých letech 20. století z rozhodnutí politbyra zničen. Obnoven byl až v po pádu komunismu. Dnes je chloubou Kyjeva. Právem.
Před chrámem stojí sousoší, kde by plesali milovníci cyrilometodějských tradic. Ano, na čestném místě vedle kněžny Olgy a apoštola Ondřeje tu jsou Crha i Strachota jako má Radhošti. Zajímavější je ovšem zeď, kterou je obehnaný chrámový okrsek. Jsou na ní desky upomínající ukrajinské padlé z války s Ruskem od roku 2014. Doněck, Doněck, Doněck…tabule fotografií a jmen, podle týdnů. Jsou jich stovky a stovky. Dole na chodníku leží květy a svíčky. Pokračovat ve čtení „Kyjevská neděle“

Budu se opakovat, ale poslední dny výletů a cest jsou chudinky. Dostane se na ně vždy až s odstupem. Většinou začínají balícím stresem, pak pokračují podivnou nostalgií, kdy má člověk pocit, že něco nesmírně zásadního ztrácí, a končí různými podivnými úprky na letiště nebo nádraží, to když se zjistí, že poslední „must see“ je dál než jste mysleli, nebo že autobus jaksi nejezdí podle jízdního řádu. Respektive, jízdní řád? Co to je?

Pokračovat ve čtení „Pondělní střípky z Kyjeva“