Velikonoční Kréta aneb Putování kolem Psiloritis

Jako prameny τσουρέκι se v tomhle povídání proplétají zápisky z putování velikonoční krajinou kolem Psiloritis a zážitky z oslav Velikonoc na Krétě koncem dubna 2023.

Z Kyrianny ke klášteru Arkadi. Putování – den první.

První kufrování zvládneme už ve vsi Kyrianna, kam jsme dojeli z Rethymna. Nechali jsme se zmást lepší silnicí. Ta ovšem vedla jen k vilám pro turisty. Správná je samozřejmě vždy ta horší cesta, v tomto případě betonka. 

Po čase z ní stejně uhneme a využijeme zkratku přes olivový háj. Branky jsou naštěstí jen na dráty nebo provazy. Pak po silnici a za chvíli už míjíme přeplněné popelnice narůstající v malý smeťák. Jsme na prahu vesničky Pikris. Tedy ne, že by v Pikris byli zas takoví jedineční bordeláři, popelnice jsou na Krétě zásadně na krajích obcí. Teď to ještě jde, ale v parném létě pochopíte, proč tomu tak je. Zkrátka to pořádně páchne.

Do vesnice ani nejdeme a odbočíme na stoupající stezku do rokle Arkadi. Tou půjdeme až nahoru ke stejnojmennému klášteru. Cestou ale ještě projdeme přes jeden bývalý klášter.

Nostalgicky smutný obrázek, terasovité sady plné mandarinek, sem tam fíkovník, prosychající mandloně, réva s obřím kmenem velkým jako moje stehno. Stará, zplanělá. Mandarinky jsou šťavnaté, ale plné pecek. Jako tohle místo. Zbyl tu jen zamčený kostelík – klíč hledáme marně, ruiny doprovodných stavení, hromady kamení. Chvíli posedíme, odpočineme, a pak už zase šplháme nahoru ještě o nějakých 100 výškových metrů ke kostelu na nejvyšším bodě planiny, které vévodí klášter Arkadi.

Svatý Kříž – Timeos Stavros. Kostel se uvnitř opravuje. Kdo ví, jak dlouho. Kolem jsou krásné šťavnaté planinky a dechberoucí výhledy do kraje. Na klášter Arcadi a na masiv hory Kedros, který omylem považujeme za Psiloritis. To než se mraky roztrhají a ukáže se, že jeho vrchol je bez sněhu a jen jeden. Vtom se ale už i po naší levici rozpustí mračna a zazáří bílý sníh. Namísto Laputy, zámku v oblacích, se ukáže Psiloritis, jako přízračná hora zachumlaná do vaty. Hmm… zachumlaná zní tak dětinsky. Psiloritis je se svými 2454 metry nadmořské výšky monumentální, hrozivá a krásná a svými dvěma hlavními vrcholy masiv působí vpravdě jako ženské poprsí. Psiloritis je nezaměnitelná. Večer nám přichystá nádherné divadlo v odstínech oranžové a růžové. V klášteře pod námi svolává zvon k večerní modlitbě. 

„Svatý Bože, svatý silný, svatý nesmrtelný.“

Pokračovat ve čtení „Velikonoční Kréta aneb Putování kolem Psiloritis“

Krétské zápisky aneb Druhé putování Bílými horami a Sfakií

Úterý 2.6.2021. Přílet do Chanie

Když místní zmeškají let a túristi poslední autobus do města, stávají se dobré skutky. Aneb, když už se musíme vracet autem zpátky domů, páč jsme si museli o den posunout let, zachráníme ty dva chudáky s batohama, ne? Kréťané nejsou kreténi, ani náhodou. 

Ευχαριστώ πολύ 

Co to píšu? Inu, po příletu do Chanie se stala nemilá věc. Zašili mi někde batoh, protože v tom transportním obalu působil nestandardně a odbavili ho jako kočárek. Na ten ovšem u pásu čekáte marně. Protože jsme měli cestu s přestupem a zavazadla letěla direkt, nebylo hned jasné, co se děje, a zda se batoh neztratil už někde na letišti v Athénách při překládce mezi letadly. Trocha nervů a paniky, ale vše se vysvětlilo a batoh se našel. Nicméně kvůli tomuhle zdržení jsme viděli z autobusu do centra jen koncová světla. Našeho marného běžeckého pokusu za autobusem si všimli dva mladíci z Kréty, kterým pro změnu uletělo kvůli podcenění covidových formalit letadlo do Athén. A protože krétská pohostinnost je krétská pohostinnost, naložili nás do auta a svezli do centra, kam se sami vraceli. Přece nás nepošlou na taxík.

Dobrodrůžo může začít. 

Uličky Chanie se neokoukají.
Pokračovat ve čtení „Krétské zápisky aneb Druhé putování Bílými horami a Sfakií“

Kréta – od severu k jihu

Týdenní pracovní i sociálněsíťový detox v nádherné krajině. Spíme ve stanu nebo přepásáni Mléčnou dráhou. Za čtyři dny potkáme 4 lidi, poutníky. Pastýři v horách se nepočítají, ti do krajiny patří, jsou součástí scenérie. My, poutníci, do ní sice patříme taky, ale jenom otiskem, stopami, které necháme v krajině, a které na mnoha místech stejně brzo pohltí trnitá frygana, suťové pole, valouny v korytě potoka, který ožije s podzimem, zubaté škrapové pole mezi cypřiši, obří listy staletých platanů u horských pramenů.  V kapličkách po cestě zapalujeme medem vonící svíčky před zlatem věčnosti a třetí den začínáme poznávat rozličnou chuť vody. Jinak chutná ta z kouzelné studánky u pramene Tromarisa, jinak fitrovaná dešťová voda z okapu chaty Kalergi, s výhledem na Gigilos (1974 m n.m.) a Volakias (2116 m n.m.), jinak voda ze starobylého pramene v sutinách města Lisos.

Pokračovat ve čtení „Kréta – od severu k jihu“

Nebe nad Krétou

Na prahu Polyfemovy jeskyně
oči hledají dávné hrdiny.
Venuše nad obzorem?
Snad.
Orion?
Ve skalách cinkají zvonky kozích stád
a nad hlavou pár hvězd.

Na prahu Polyfemovy jeskyně
nechce se spát.
Kde je Velký vůz?
Tamhle!
Je tu nebe jiné?
Vítr šumí ve větvích rohovníků
a nad hlavou desítky hvězd.

Na prahu Polyfemovy jeskyně
oči přivykly šeru.
Mihnul se netopýr.
Světlo baterky vyplašilo ptáka v temnotě.
Lelek kozodoj?
Snad.

A nad hlavou tisíce hvězd.
A místo stanu plášť z Mléčné dráhy.

Podzimní listy z Kréty

Krajina zvuků a krajina vůní

s mlžným závojem přes oči
s okem fotoaparátu rozkapaným jak u očního lékaře
v botách smekajících se po mokrém vápenci
kloužu prastarou stezkou
mezi pastvinami
vydechujícími vůni ovcí
štiplavou, intenzivní vůni stád
ovce bečí a jako bílá vlna se valí přes stezku
do kopců, do bezpečí
a pastviny zvoní.

klesám do hluboké brázdy hledící k jihu
do moře zlata
strmé srázy se zvedají k šedému nebi
stezka šněruje sutí
mizí mezi vrbami a hořícími javory
kolem země vydechuje opojné kořeněné vůně
sápa, dobromysl, tymián
a srázy zvoní.

Pokračovat ve čtení „Podzimní listy z Kréty“