Rubrika: Gruzie

Ve vinařském kraji je třeba zvolnit. Až negruzínská atmosféra v jednom z nejmenších měst země, Signaghi. Svatá Nino, gruzínská apoštolka, věděla, kde spočinout po divech s cedrovým sloupem. Pokračovat ve čtení „List jedenáctý: Signaghi“

Alaverdi. Krásná opevněná, uvnitř ovšem dost poškozená katedrála uprostřed vinohradů, opět s horami v pozadí. Místo staleté vinařské tradice. Představoval jsem si něco jako klášterní sklepy v Rakousích, ochutnávky a tak. Namísto toho vás odkážou na kavárnu přes silnici. Tam na pultě stojí 4 láhve. Ochutnávky nedělají. Cena láhve je od 400 korun do 960 korun. Chápu, proč jsou láhve zaprášené, ale přístup k prezentaci a využívání bohatství této země, a země je to skutečně bohatá, nechápu.

Opět Tbilisi. Půl dne v maršrutce, obzvlášť rozhrkané. Jedeme, jako všechny maršruty, delší cestou, protože to znamená víc obsloužených vesnic. Nádraží v Tbilisi, to je Asie, jak má být. Když se ptáme policisty, kde je vlez do metra, zeptá se, který z těch tří máme na mysli. Je nám to fuk, jdeme tím obuvnickým. Podchod se tu anglicky překládá jako „retail zone“. To značí, že se až k turniketům prodíráte obchodníky. Boty, boty, boty, chačapuri, boty, boty, koření, boty, boty…nekonečné. V centru se nahřejeme v sirných lázních. Obsluha je znuděná, což je téměř standard. Objednáni jsme na šestou. Prý, přijďte dřív. Hm…tak jsme přišli a čekáme do 18.20, než návštěvníci před námi laskavě dokouří (ano, kouří se tu i v lázních) a opustí lázeň. Čas v zemi, kde čekáte půl dne na maršrutku, plyne úplně jinak. Pak se jdeme cournout po městě. Tentokrát bydlíme u prezidentského paláce. Je to nafouknutý Bílý dům s pětimetrovým plotem kolem. Uprostřed má prosklené obří vejce. Od řeky vypadá zajímavě. Zblízka ho kvůli oplocení nemáte téměř šanci vidět. Nedaleko paláce je v podobně velkolepém duchu vystavěna nová katedrála, taky za hradbou. Ve srovnání se starými kostely je to tak trochu Disneyland. Obě tyto stavby ovšem nejsou v žádné luxusní čtvrti. Ne, ne. Kolem je sice pár nových hotelů a opravených domů, ale zbytek vypadá, jako kdyby tu bylo zemětřesení nebo skončila válka. Domy se rozpadají. Často půl domu stojí a půl už se sesunulo k zemi. Bydlí se téměř ve všech. Hned za prezidentským palácem, zakryt stěnou s textilií, aby nerušil výhled z prezidentského vejce, je dům, ruina, ve sklepních oknech se svítí. I to je tvář Gruzie. Země kontrastů.

V dálce v mracích Kavkaz, pod námi Černé moře pod bílým mořem mraků. Loučíme se s Gruzií. Čím mě oslovila? Nádherné, turisticky zatím neobjevené, hory, výborná kuchyně (zpravidla ovšem s příšernou obsluhou), skvělá vína i koňaky. Houževnatí a trochu ospalí lidé. Milí. Byť legendy o neskutečné srdečnosti jsou spíše legendy. Snad v odlehlých vesnicích v horách. Jiný svět klášterů a kostelů. Země s obrovským potenciálem, která by ráda byla zemí evropského střihu, ale možná tak trochu neví, jak na to, a taky s sebou vleče různé šrámy z minulosti a vzhledem ke své geografické poloze to taky nemá jednoduché. Velká pestrost a obrovské kontrasty a to nejen přírodní, ale hlavně sociální.

Jak tak procházím cestovní deníček, napadlo mi ještě vytvořit omalovánku náboženskou. Zjišťuju, že se mi nějak nepovedla mešita v Tbilisi, budiž to tedy prohlášeno za předislámská náboženství. Jo, taky tam není katolický kostel. Vše lze viděti v Tbilisi na velmi malém území (včetně mešity a katolického kostela). Gruzínský pravoslavný chrám je jasný. Synagoga, resp. její okrsek, též. Oříškem už pro někoho může být arménský kostel, sice poměrně nový, ale tradičně s pódiem a oponou místo ikonostasu. No a ti, kdo jsou staří jako já a hráli kdysi dračák a vzpomenou na Jarikovo dobrodružství, by měli zpozornět u zbytků Chrámu ohně. Proč? Pamatujete na Ahuru Mazdu a Angru Majnjú? Zoroastriáni to holt z Persie měli do Gruzie blízko a chrám tak nějak přežil. Snad prý kvůli tomu, že byl poměrně maskovaný a sloužíval i jakomešita. Dnes už je to víceméně jen čtvero obvodových zdí a dřevěný model uvnitř, ale pro mne to bylo „must see“.