Rubrika: Česko

Prej , co v Ostravě? No, mj. třeba omrknout suprovou Cestu vody v Bělském lese. Dřevěné lávky dostanou lidi tam, kde by jindy museli v broďákách. Teď to zvládnou i kočárky. Herní prvky, které baví i dospělé, trocha poznávání, trocha obratnosti. Křížová cesta, Lurdy, Priessnitz, polotmavý z Hukvald a tvarůžkový tatarák.

Ostrava!!! Mozaika bydlení, industriálu, divočiny znovu kořistící civilizaci, civilizace kultivující divočinu, bordýlky, lesy, voda, cyklostezky, dálnice a železnice. Není to typický město, ale to je ostravská přednost. Tam tramvají, zpátky vlakem.

Tak pěknej podzim, pyčo!!!

Májové časy,
veselé hlasy,
lidskému pokolení se zjevují,
všeliké radosti,
k srdečné libosti
v tento čas se nám vyskytují.

--- Václav Karel Holan Rovenský - Capella regia musicalis

Ultreia! 
--- starý poutnický pozdrav

Hrobor. Cesta z Hronova na hraniční kámen naší země – Bor.  Letitá tradice, kterou jsem šel dnes poprvé. Jinak. Obvyklý čas na Hrobor jsme totiž letos strávili s přáteli v Čejkovicích. Šli jsme tedy Sibor. Ze Signálu na Bor. Koukají tu na sebe. Kopeček a majestátní stolová hora. Její většina už je v Polsku. Do údolí na české straně však stéká ze „studnic“ bučinami chutná svěží borská voda pro kus tohohle překrásného koutu země. 

Naše cesta nebyla náhodná, věnovali jsme ji jednomu dobrému člověku. Pro mne to byl námořník z Českého koutku. Dobrej chlap. Dneska za něj svítí na Krásné vyhlídce svíčky. 

Celou cestu byla mlha, až nahoře, úplně nahoře ve skalním labyrintu Bludných skal paprsky slunce roztrhaly mlžný příkrov a oslnily nás. Mezi smrky zářilo světlo jako v chrámu. Labyrint světa prozářený shůry. 

Pak zase dolů, do mlhy. Po cestách stokrát prošlapaných poutníky.  Vracíme se až za tmy. Nejen nohy bolí.

Ale to světlo na Boru a cesta nahoru za ním zůstává. Navzdory prodřenému batohu a zabláceným botám. Navzdory závrati a hledání steziček mezi balvany. 

A zvon na Závrchách zvoní. Stejně jako ten nouzínský. 

Cesta. Vzpomínky. Naděje. 

útržek z deníku, 18.10.2019

Před rokem jsem se toulal po stejném místě, aniž bych tušil, že chodím po okraji Ryhopského lesa. Dnes, když jsem už obracel kroky zpět k autu, blesklo se cosi dole v potoce. Tisíce zrcátek mě přitahovaly svým třpytem a tak jsem vykročil kolem Koljušáku.
***
„Co kdybych ti řekl, že nám les zabránil vejít. Uvěřil bys mi?“
„Zabránil nám proniknout hlouběji tím, že nás vyděsil, tím, že tam vede tak málo cest a půda je samý balvan a vřes… Špatně se tím chodí. To jsi chtěl říct? Nebo jsi myslel něco tajemněšího?“
„Neřekl bych tajemnějšího,“ namítl Christian, ale chvíli zůstal zticha, natáhl ruku, utrhl list z mladého dubového stromku, rozetřel jej mezi palcem a ukazováčkem a pak si jej stiskl v dlani. Celou tu dobu upíral pohled do hloubi lesa.

(Robert Holdstock | Les mytág)

Jak jsem už na Notesu psal, do Vambeřic se putovalo z různých míst.

Kousek od Police nad Metují je Suchý Důl, místo údajných mariánských zjevení z přelomu 19. a 20. století. Tehdejší sláva Suchého Dolu prý dokonce načas zastřela tu Vambeřickou a vrchnost i církev, tehdy ruku v ruce, zasahovaly proti poutníkům. Zda zjevení, která měla Kristýna Ringlová byla opravdová či nikoli, se nedozvíme, a asi to ani není cílem. Zázraky se totiž nedokazují. Jsou jakýmsi prolomením se věčnosti do našeho času a upomínají na nesamozřejmost a nepostihnutelnost světa, ve kterém žijeme. Myslím, že Kristýnin život krásně vystihl Petr Linhart v písni Kristýno! v otázce: Jaké to asi je žít se zjevením?

Ale zpátky do minulosti a k poutníkům vambeřickým. Ještě před zjeveními Kristýny Ringlové chodili Suchým Dolem poutníčci i do Vambeřic a to je kousek cesty, který zatím chyběl do mozaiky poutních stezek.

Pokračovat ve čtení „K Vambeřicím podruhé…“