Středa 14.6.2023, přílet.
Let byla, slovy jednoho kluka z letadla, ta nejlepší horská dráha, a Lisabon je fakt docela queer město. Tedy jsem dalek hodnotit po jedné jízdě metrem a pár ulicích, které člověk za večer zvládne nahoru a dolů a nahoru a dolů, ale za tu chvíli jsme tu potkali už docela dost typů, ze kterých by leckterému zaprděnému našistovi i paní Jochové praskla nejedna cévka. Právě prošel týpek v županu. Portugalština plná „ž“ a „š“ je krásná, ale nerozumím ani „š“ .
Lisabon je nahoru dolu, směs architektury dvacátého století. Kachličky, ale i chátrající ruiny.
Náš pokoj na zastávce Alameda je víceméně nárožní trojúhelník na obrovském travnatém náměstí zakončeném gigantickou fontánou. Obří digestoř v kuchyni připomíná krb. Stejně jako kuchyně jsou i koupelna a záchod přes chodbu, sdílené s dalšími pokoji. Podlahy v celém domě, včetně chodeb jsou parketové, stěny obložené korkem. Barevné květinové štuky zdobí strop ve vchodové hale. Výtah zdaleka nesplňuje normy, ale je kouzelný. Ne ovšem tak, abychom v něm chtěli strávit 3 hodiny, a proto, poslušni majitele, nelezeme do kabiny více než dva.
Fontána na náměstí Alameda
