zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Rubrika: Cesty
Roads go ever ever on,
Over rock and under tree,
By caves where never sun has shone,
By streams that never find the sea;
Over snow by winter sown,
And through the merry flowers of June,
Over grass and over stone,
And under mountains in the moon.
Roads go ever ever on
Under cloud and under star,
Yet feet that wandering have gone
Turn at last to home afar.
Eyes that fire and sword have seen
And horror in the halls of stone
Look at last on meadows green
And trees and hills they long have known.
Ne, ještě tam nespěchám. V rámci procházení krajinou kolem Bechyně ale poutník narazí právě na tuhle stezku. Onen svět v tomto našem světě vezdejším najdete u Lašovic (severozápadně od Milevska). Stezka začíná v Týně nad Vltavou a měří nějakých 66 km. Ještě že ne 666. Je to stezka naučná, takže pokud chcete, máte šanci se něco dozvědět o místech, kterými jdete.
Protože už jsem si prošel cestu z Týna do Bechyně a z Bechyně do Tábora, nabízí se logicky ještě cesta z Bechyně do Milevska. A ta vede právě v trase naučné stezky na Onen svět. Výhody všech těchto stezek jsou dvě. Dají se ujít za den (30-40 km) a dají se skvěle obsloužit vlakem. Výchozí stanice je Bechyně. O cestě kolem Lužnice a Židovy strouhy jsem už psal, takže teď je čas na tu cestu do Milevska.
Zbrusu nový klenot v Ostravě. Vila Grossmann na ulici 28. října, snad nejdelší ulici v Ostravě. Za opravou luxusní prvorepublikové vily stavitele Františka Grossmanna a jeho ženy Otýlie stojí hodně práce a úsilí. Výsledek patří bezesporu do must see v Ostravě už proto, že je to pro mnoho lidí něco, co nejsou zvyklí s městem s bohatou industriální historií spojovat. Přepychové bydlení přece k černé Ostravě nejde.
Kolem Lužnice zase jinak. Z Bechyně do Tejna a zase zpět.
Je to trochu delší cesta, nějakých 36 km, ale zase nic moc převýšení (asi 510 m), takže to za den zvládnete a nožičky vám neupadnou. Možná.
Samostatně si lze projít Židovu strouhu tam a zpět.
Bechyňka – jezdíme elektricky už od roku 1903
Do Bechyně můžete dojet i autem, ale vlakem to má styl a je to navíc zážitek. Už od roku 1903! Nejspíš sice nepojedete ani s Elinkou, ani s Bobinkou, potáhne vás žehlička, ale to je fuk, protože jde o cestu kochací, zážitkovou.
Prej , co v Ostravě? No, mj. třeba omrknout suprovou Cestu vody v Bělském lese. Dřevěné lávky dostanou lidi tam, kde by jindy museli v broďákách. Teď to zvládnou i kočárky. Herní prvky, které baví i dospělé, trocha poznávání, trocha obratnosti. Křížová cesta, Lurdy, Priessnitz, polotmavý z Hukvald a tvarůžkový tatarák.
Ostrava!!! Mozaika bydlení, industriálu, divočiny znovu kořistící civilizaci, civilizace kultivující divočinu, bordýlky, lesy, voda, cyklostezky, dálnice a železnice. Není to typický město, ale to je ostravská přednost. Tam tramvají, zpátky vlakem.
Let byla, slovy jednoho kluka z letadla, ta nejlepší horská dráha, a Lisabon je fakt docela queer město. Tedy jsem dalek hodnotit po jedné jízdě metrem a pár ulicích, které člověk za večer zvládne nahoru a dolů a nahoru a dolů, ale za tu chvíli jsme tu potkali už docela dost typů, ze kterých by leckterému zaprděnému našistovi i paní Jochové praskla nejedna cévka. Právě prošel týpek v županu. Portugalština plná „ž“ a „š“ je krásná, ale nerozumím ani „š“ .
Lisabon je nahoru dolu, směs architektury dvacátého století. Kachličky, ale i chátrající ruiny.
Náš pokoj na zastávce Alameda je víceméně nárožní trojúhelník na obrovském travnatém náměstí zakončeném gigantickou fontánou. Obří digestoř v kuchyni připomíná krb. Stejně jako kuchyně jsou i koupelna a záchod přes chodbu, sdílené s dalšími pokoji. Podlahy v celém domě, včetně chodeb jsou parketové, stěny obložené korkem. Barevné květinové štuky zdobí strop ve vchodové hale. Výtah zdaleka nesplňuje normy, ale je kouzelný. Ne ovšem tak, abychom v něm chtěli strávit 3 hodiny, a proto, poslušni majitele, nelezeme do kabiny více než dva.
Jako prameny τσουρέκι se v tomhle povídání proplétají zápisky z putování velikonoční krajinou kolem Psiloritis a zážitky z oslav Velikonoc na Krétě koncem dubna 2023.
Z Kyrianny ke klášteru Arkadi. Putování – den první.
První kufrování zvládneme už ve vsi Kyrianna, kam jsme dojeli z Rethymna. Nechali jsme se zmást lepší silnicí. Ta ovšem vedla jen k vilám pro turisty. Správná je samozřejmě vždy ta horší cesta, v tomto případě betonka.
Po čase z ní stejně uhneme a využijeme zkratku přes olivový háj. Branky jsou naštěstí jen na dráty nebo provazy. Pak po silnici a za chvíli už míjíme přeplněné popelnice narůstající v malý smeťák. Jsme na prahu vesničky Pikris. Tedy ne, že by v Pikris byli zas takoví jedineční bordeláři, popelnice jsou na Krétě zásadně na krajích obcí. Teď to ještě jde, ale v parném létě pochopíte, proč tomu tak je. Zkrátka to pořádně páchne.
Do vesnice ani nejdeme a odbočíme na stoupající stezku do rokle Arkadi. Tou půjdeme až nahoru ke stejnojmennému klášteru. Cestou ale ještě projdeme přes jeden bývalý klášter.
Nostalgicky smutný obrázek, terasovité sady plné mandarinek, sem tam fíkovník, prosychající mandloně, réva s obřím kmenem velkým jako moje stehno. Stará, zplanělá. Mandarinky jsou šťavnaté, ale plné pecek. Jako tohle místo. Zbyl tu jen zamčený kostelík – klíč hledáme marně, ruiny doprovodných stavení, hromady kamení. Chvíli posedíme, odpočineme, a pak už zase šplháme nahoru ještě o nějakých 100 výškových metrů ke kostelu na nejvyšším bodě planiny, které vévodí klášter Arkadi.
Svatý Kříž – Timeos Stavros. Kostel se uvnitř opravuje. Kdo ví, jak dlouho. Kolem jsou krásné šťavnaté planinky a dechberoucí výhledy do kraje. Na klášter Arcadi a na masiv hory Kedros, který omylem považujeme za Psiloritis. To než se mraky roztrhají a ukáže se, že jeho vrchol je bez sněhu a jen jeden. Vtom se ale už i po naší levici rozpustí mračna a zazáří bílý sníh. Namísto Laputy, zámku v oblacích, se ukáže Psiloritis, jako přízračná hora zachumlaná do vaty. Hmm… zachumlaná zní tak dětinsky. Psiloritis je se svými 2454 metry nadmořské výšky monumentální, hrozivá a krásná a svými dvěma hlavními vrcholy masiv působí vpravdě jako ženské poprsí. Psiloritis je nezaměnitelná. Večer nám přichystá nádherné divadlo v odstínech oranžové a růžové. V klášteře pod námi svolává zvon k večerní modlitbě.
Sice jsme se v pátek zařekli, že víkend bude relaxační, což tak nějak předjímalo, že v sobotu ráno z postele spěchat nebudeme, jenže když vám ráno nakoukne do pokoje podzimní slunce, nezbývá než uposlechnout volání a vyrazit. Kdo ví, kolik takových dnů ještě bude.
Cílem byla tentokrát druhá, polská, strana Kladského pomezí. Inspirací nádherná kniha Jana Ježka O Kladském pomezí.
Stříbrná Hora. Už několikrát jsme cestou z Kladské kotliny přes Bardo | Vartu chtěli odbočit podle směrovek k obří barokní pevnosti Stříbrná Hora. Dnes Srebrna Góra, dříve Silberberg. Na leteckých a dronových snímcích vypadá neskutečně. Vynikne na nich krása a preciznost řešení tohoto klenotu vojenského stavitelství z konce 18. století. Její stavbu inicioval sám pruský král Fridrich II., když už nemohl snést neustálé výpady rakouské armády do Slezska. Právě tento úsek tehdejší hranice se ukázal jako velmi zranitelný. Tudy do Pruska vpadl slavný generál Laudon. Během dvanácti let usilovné stavební činnosti tak na vrcholu této stříbrorudné výspy Sovích hor vyrostla díky několika tisícům dělníků (dokonce prý i těch z nepřátelského Rakouska, tedy z české strany hor) a nákladu téměř 1,5 miliónu tolarů (tehdy prý třetina státního rozpočtu Pruska) horská pevnost, která neměla v tehdejší Evropě obdoby. Srdcem pevnosti je sice mohutný donjon, ale soustava olbřímích obranných valů a menších pevnůstek korunuje nejen vrchol Stříbrné Hory, ale zasahuje i na okolní kopce.
Májové časy,veselé hlasy,lidskému pokolení se zjevují,všeliké radosti,k srdečné libostiv tento čas se nám vyskytují.
--- Václav Karel Holan Rovenský - Capella regia musicalis
Procesní korouhev se znakem spolku Středohoří sobě.
Kvítky, paví oka, vážky, vlaštovky, jednoduché geometrické vzory, ale také rozkvetlé louky s bzučícími včelami a spoustou malování štětcem, to všechno je Bolesławiec aka Bunzlau. Jestli neznáte, tak se tam někdy stavte. Rodiště bucláků a pucláků, které tu můžete najít pod vtipným označením kubek czeski, nebo-li český hrnek.
Když místní zmeškají let a túristi poslední autobus do města, stávají se dobré skutky. Aneb, když už se musíme vracet autem zpátky domů, páč jsme si museli o den posunout let, zachráníme ty dva chudáky s batohama, ne? Kréťané nejsou kreténi, ani náhodou.
Ευχαριστώ πολύ
Co to píšu? Inu, po příletu do Chanie se stala nemilá věc. Zašili mi někde batoh, protože v tom transportním obalu působil nestandardně a odbavili ho jako kočárek. Na ten ovšem u pásu čekáte marně. Protože jsme měli cestu s přestupem a zavazadla letěla direkt, nebylo hned jasné, co se děje, a zda se batoh neztratil už někde na letišti v Athénách při překládce mezi letadly. Trocha nervů a paniky, ale vše se vysvětlilo a batoh se našel. Nicméně kvůli tomuhle zdržení jsme viděli z autobusu do centra jen koncová světla. Našeho marného běžeckého pokusu za autobusem si všimli dva mladíci z Kréty, kterým pro změnu uletělo kvůli podcenění covidových formalit letadlo do Athén. A protože krétská pohostinnost je krétská pohostinnost, naložili nás do auta a svezli do centra, kam se sami vraceli. Přece nás nepošlou na taxík.
