Autor: Zdenda

Cilaos. Po bláznivé cestě jsme konečně za tmy našli naše ubytování. Prší. Francouzská meteo hlásí jeden den deště, prý 2 mm srážek. Brzy zjistíme, že její informace jsou stejně mizerné jako ČHMÚ. Ráno nemůžu spát, tak vyrazím na malou obchůzku po okolí, sentier des sources. Asi hodinka kryptomeriovým lesem a mlžným lesem národního parku, kterým je vlastně celé vnitrozemí Réunionu. Neprší a snad ani nebude, říkám si. Bude, celý den! Meteo jen spletl intenzitu. Chacha, 2 mm. Stejně ale vyrazíme alespoň k vodopádu Bras rouge. Vodopád tryská ze skály do hlubokého kaňonu. Lije jako z konve a nás čeká ještě několik set serpentin zpět z Cilaos. Kamenů na silnici přibylo. Podařilo se nám ale pověsit se za autobus, takže úzké úseky jedeme v zákrytu, a taky uvidíme, jak autobus projíždí ty tunely. Úplně vidím podmínky výběrového řízení na dopravce. Autobus se do tunelu nejdřív pořádně nastaví a pak se opatrně zasouvá. Každý centimetr se počítá. Nevím, jestli sem posílají řidiče za odměnu nebo za trest. Oddechneme si až dole pod soutěskou.

Zaslechli jsme u snídaně, že v St. Paul je dnes trh. Ačkoli včerejší dojem z toho města nebyl právě nejlepší, dali jsme mu druhou šanci. Trh ho zachránil, bez něj je to nehezká díra plná podivné směsi obchodů – luxus a vetešárny. Trh je sice zpola suvenýrový, plný zboží s réunionskými motivy z Madagaskaru nebo Bali a vodou nabobtnalé vanilky, ale taky je tam ovocná a zeleninová sekce, lisuje se šťáva z cukrové třtiny, kokosů, smaží se samosy, prodává pečivo, maso a květiny. Jen ceny jsou převážně francouzské. Nakonec nám zabere 3 hodiny. Na pláži fičí a písek se stará o celotělový peeling. Dá se buď uniknout do vody a šnorchlovat v laguně chráněné korálovým útesem před příbojem a žraloky, nebo vyrazit třeba do akvária v St. Gilles a pak ještě do botanické zahrady. Tam vás usvědčí z nedostatečnosti v botanice (třeba když Kozlíček zjistí, že ylang-ylang je strom jako kráva a ne orchidej), no a pak tam taky můžete vidět chameleona, jak opatrně našlapuje v houštině.

Opět azuro, vzhůru do hor a lesů na vyhlídku Maïdo. Rozloučit se s Cirque Mafate. Ve 2000 metrech je chladno a cirque se cudně halí do závoje mraků. Vítr si s ním pohrává a občas jej poodhrne a odhalí vnady. Roches Plate, La Nouvelle, Marla i majestátný Piton des Neiges. Pak už do akáciového mlžného lesa na několikakilometrovou projížďku po Route forestiere des Tamarins a opět dolů po serpentinách mezi akáciemi, kryptomeriemi a pastvinami až k prvním domům a dolů k moři. Poslední koupání a šnorchlování. Vítr fičí od Madagaskaru. Ještě krásná pláž Boucan Canot, která má všechny přednosti jen jednu nevýhodu, není chráněná útesem, a proto je oblíbená i mezi žraloky.

Zmírnění spleenu z návratu aklimatizační pauzou na přestupu v Paříži. Nejdřív ponoření do leknínových tůní páně Moneta a jiných mistrů v Oranžérii a pak posezení v parku. Jsem nadšený atmosférou. Skvělý nápad dát do parku i židle. Každý si uzpůsobí a přenese dle libosti. Někdo sedí radši sám, někdo ve dvou, dají se hrát šachy, pouštět lodičky, běhat, slunit se, povídat si… živý veřejný prostor, na to jsme u nás dost rezignovali, škoda.