Cilaos. Po bláznivé cestě jsme konečně za tmy našli naše ubytování. Prší. Francouzská meteo hlásí jeden den deště, prý 2 mm srážek. Brzy zjistíme, že její informace jsou stejně mizerné jako ČHMÚ. Ráno nemůžu spát, tak vyrazím na malou obchůzku po okolí, sentier des sources. Asi hodinka kryptomeriovým lesem a mlžným lesem národního parku, kterým je vlastně celé vnitrozemí Réunionu. Neprší a snad ani nebude, říkám si. Bude, celý den! Meteo jen spletl intenzitu. Chacha, 2 mm. Stejně ale vyrazíme alespoň k vodopádu Bras rouge. Vodopád tryská ze skály do hlubokého kaňonu. Lije jako z konve a nás čeká ještě několik set serpentin zpět z Cilaos. Kamenů na silnici přibylo. Podařilo se nám ale pověsit se za autobus, takže úzké úseky jedeme v zákrytu, a taky uvidíme, jak autobus projíždí ty tunely. Úplně vidím podmínky výběrového řízení na dopravce. Autobus se do tunelu nejdřív pořádně nastaví a pak se opatrně zasouvá. Každý centimetr se počítá. Nevím, jestli sem posílají řidiče za odměnu nebo za trest. Oddechneme si až dole pod soutěskou.
List desátý: St. Paul
Zaslechli jsme u snídaně, že v St. Paul je dnes trh. Ačkoli včerejší dojem z toho města nebyl právě nejlepší, dali jsme mu druhou šanci. Trh ho zachránil, bez něj je to nehezká díra plná podivné směsi obchodů – luxus a vetešárny. Trh je sice zpola suvenýrový, plný zboží s réunionskými motivy z Madagaskaru nebo Bali a vodou nabobtnalé vanilky, ale taky je tam ovocná a zeleninová sekce, lisuje se šťáva z cukrové třtiny, kokosů, smaží se samosy, prodává pečivo, maso a květiny. Jen ceny jsou převážně francouzské. Nakonec nám zabere 3 hodiny. Na pláži fičí a písek se stará o celotělový peeling. Dá se buď uniknout do vody a šnorchlovat v laguně chráněné korálovým útesem před příbojem a žraloky, nebo vyrazit třeba do akvária v St. Gilles a pak ještě do botanické zahrady. Tam vás usvědčí z nedostatečnosti v botanice (třeba když Kozlíček zjistí, že ylang-ylang je strom jako kráva a ne orchidej), no a pak tam taky můžete vidět chameleona, jak opatrně našlapuje v houštině.
List jedenáctý: Loučení
Opět azuro, vzhůru do hor a lesů na vyhlídku Maïdo. Rozloučit se s Cirque Mafate. Ve 2000 metrech je chladno a cirque se cudně halí do závoje mraků. Vítr si s ním pohrává a občas jej poodhrne a odhalí vnady. Roches Plate, La Nouvelle, Marla i majestátný Piton des Neiges. Pak už do akáciového mlžného lesa na několikakilometrovou projížďku po Route forestiere des Tamarins a opět dolů po serpentinách mezi akáciemi, kryptomeriemi a pastvinami až k prvním domům a dolů k moři. Poslední koupání a šnorchlování. Vítr fičí od Madagaskaru. Ještě krásná pláž Boucan Canot, která má všechny přednosti jen jednu nevýhodu, není chráněná útesem, a proto je oblíbená i mezi žraloky.
List dvanáctý: Pařížský
Zmírnění spleenu z návratu aklimatizační pauzou na přestupu v Paříži. Nejdřív ponoření do leknínových tůní páně Moneta a jiných mistrů v Oranžérii a pak posezení v parku. Jsem nadšený atmosférou. Skvělý nápad dát do parku i židle. Každý si uzpůsobí a přenese dle libosti. Někdo sedí radši sám, někdo ve dvou, dají se hrát šachy, pouštět lodičky, běhat, slunit se, povídat si… živý veřejný prostor, na to jsme u nás dost rezignovali, škoda.
Lang | Little Match Girl Passion
Míval jsem Národní památník na Vítkově spojen s mauzoleem, myslel jsem si, že to vážně postavili kvůli Klementovi. Že to bylo jinak, vím, ale je dobré, když se podaří starý symbol nějak přeznačit. Děkuju Strunám podzimu, že se jim to podařilo. Díky nim mám tohle místo spojeno s vynikající muzikou a hlavně s vynikajícími hlasy. Před pěti lety mi tady uši i srdce otevřel Paul Hillier, tehdy ve společnosti The Hilliard Ensemble za doprovodu saxofonu Jana Garbarka. Pokračovat ve čtení „Lang | Little Match Girl Passion“
Pergolesi: Stabat mater v Budějicích
Protože inspirací k dojmologii byla Stabat mater, sluší se držet strukturu vyprávění. Tedy začít bolestně a plačtivě a skončit s nadějí. Pokračovat ve čtení „Pergolesi: Stabat mater v Budějicích“
List první: Reykjavík

Island. Dnes jsme měli štěstí na počasí. Slunečno, i v deset večer slunce stojí docela vysoko. Od Reykjavíku jsem moc nečekal, ale křivdil jsem mu. Úžasné město. Chybělo by mi tu pořádné léto, ale jinak to musí být na život fajné. Na to, jak je těžké tu něco vypěstovat, je město zelené. Jasně, je jiné než na co jsme zvyklí ve střední Evropě, ale to nevadí. Pěkná čistá architektura, krásné promyšlené veřejné stavby. Klid. Zahrádky v centru. A místní téměř v letních šatech. Čas na grilování, posení u kávy, samozřejmě venku. Je krásně, tak budeme chodit po ulici a rozdávat ovoce, protože všechno se začíná zelenat…
List druhý: Všechno tvořím nové
Přesun z hlavního města na venkov. Reykjavík je sice příjemný, ale na Island se jezdí hlavně proto, že je to úchvatný kus světa ve stádiu zrodu. Hodí se naň biblické „všechno tvořím nové“. Dnes výšlap od moře k výšinám mezi ledovce Eyjafjallajökul a Mýrdalsjökull.
List třetí: Telata
Úplně bych zapomněl na jazykovědné okénko. Ledovce nesedí jen na vrcholech sopek, tečou do údolí, to víte. Ale jestlipak víte, co dělají, když se z nich dole ulamují kusy a padají do jezera? Telí se. A to i v angličtině.
List čtvrtý: Ostrovy západních mužů
Jestli včerejším živlem byla voda (včetně podoby sněhu, ledu a vodní tříště, tak dnes dominoval vzduch. Ovšem žádný ranní vánek, ale vichr, který nás téměř připlácnul k zemi. Protože zima byla letos na Islandu dlouhá a tuhá, jsou stále uzavřeny cesty ve vnitrozemí. Duhové hory jsou uzavřeny, na brody na F249 jsme si netroufli, tak jsme vyrazili po druhém břehu. Krása, ledovcová řeka, sopečná pole, ale hlavně vichr. Odpoledne pak hurá na Vestmannaeyjar neboli Ostrovy západních mužů. Domov větru proslavený zejména výbuchem sopky v roce 1973 (tehdy hrozilo zničení jediného přístavu, který se však podařilo zachránit odkloněním lávového proudu.) Takový vichr jsem ještě nezažil. Kdyby tam byly regulérní stromy, jistě by byly polámané, jenže když jste strom na Islandu a ostrovech, tak jste na vichr připraveni. A místní jsou jako stromy, děti si hrají venku, dospělí natírají plot. Je však pravda, že na jižním konci ostrova se ani nedalo vylézt z auta. Snad proto jsme šli pěšky … no dobře, pokoušeli se jít, plazit … a papuchalky jsme stejně neviděli, na skaliska to zkrátka nešlo.