List čtrnáctý: Tbilisi podruhé

Opět Tbilisi. Půl dne v maršrutce, obzvlášť rozhrkané. Jedeme, jako všechny maršruty, delší cestou, protože to znamená víc obsloužených vesnic. Nádraží v Tbilisi, to je Asie, jak má být. Když se ptáme policisty, kde je vlez do metra, zeptá se, který z těch tří máme na mysli. Je nám to fuk, jdeme tím obuvnickým. Podchod se tu anglicky překládá jako „retail zone“. To značí, že se až k turniketům prodíráte obchodníky. Boty, boty, boty, chačapuri, boty, boty, koření, boty, boty…nekonečné. V centru se nahřejeme v sirných lázních. Obsluha je znuděná, což je téměř standard. Objednáni jsme na šestou. Prý, přijďte dřív. Hm…tak jsme přišli a čekáme do 18.20, než návštěvníci před námi laskavě dokouří (ano, kouří se tu i v lázních) a opustí lázeň. Čas v zemi, kde čekáte půl dne na maršrutku, plyne úplně jinak. Pak se jdeme cournout po městě. Tentokrát bydlíme u prezidentského paláce. Je to nafouknutý Bílý dům s pětimetrovým plotem kolem. Uprostřed má prosklené obří vejce. Od řeky vypadá zajímavě. Zblízka ho kvůli oplocení nemáte téměř šanci vidět. Nedaleko paláce je v podobně velkolepém duchu vystavěna nová katedrála, taky za hradbou. Ve srovnání se starými kostely je to tak trochu Disneyland. Obě tyto stavby ovšem nejsou v žádné luxusní čtvrti. Ne, ne. Kolem je sice pár nových hotelů a opravených domů, ale zbytek vypadá, jako kdyby tu bylo zemětřesení nebo skončila válka. Domy se rozpadají. Často půl domu stojí a půl už se sesunulo k zemi. Bydlí se téměř ve všech. Hned za prezidentským palácem, zakryt stěnou s textilií, aby nerušil výhled z prezidentského vejce, je dům, ruina, ve sklepních oknech se svítí. I to je tvář Gruzie. Země kontrastů.

List patnáctý: Loučení

V dálce v mracích Kavkaz, pod námi Černé moře pod bílým mořem mraků. Loučíme se s Gruzií. Čím mě oslovila? Nádherné, turisticky zatím neobjevené, hory, výborná kuchyně (zpravidla ovšem s příšernou obsluhou), skvělá vína i koňaky. Houževnatí a trochu ospalí lidé. Milí. Byť legendy o neskutečné srdečnosti jsou spíše legendy. Snad v odlehlých vesnicích v horách. Jiný svět klášterů a kostelů. Země s obrovským potenciálem, která by ráda byla zemí evropského střihu, ale možná tak trochu neví, jak na to, a taky s sebou vleče různé šrámy z minulosti a vzhledem ke své geografické poloze to taky nemá jednoduché. Velká pestrost a obrovské kontrasty a to nejen přírodní, ale hlavně sociální.

List šestnáctý: Gruzie bohů

Jak tak procházím cestovní deníček, napadlo mi ještě vytvořit omalovánku náboženskou. Zjišťuju, že se mi nějak nepovedla mešita v Tbilisi, budiž to tedy prohlášeno za předislámská náboženství. Jo, taky tam není katolický kostel. Vše lze viděti v Tbilisi na velmi malém území (včetně mešity a katolického kostela). Gruzínský pravoslavný chrám je jasný. Synagoga, resp. její okrsek, též. Oříškem už pro někoho může být arménský kostel, sice poměrně nový, ale tradičně s pódiem a oponou místo ikonostasu. No a ti, kdo jsou staří jako já a hráli kdysi dračák a vzpomenou na Jarikovo dobrodružství, by měli zpozornět u zbytků Chrámu ohně. Proč? Pamatujete na Ahuru Mazdu a Angru Majnjú? Zoroastriáni to holt z Persie měli do Gruzie blízko a chrám tak nějak přežil. Snad prý kvůli tomu, že byl poměrně maskovaný a sloužíval i jakomešita. Dnes už je to víceméně jen čtvero obvodových zdí a dřevěný model uvnitř, ale pro mne to bylo „must see“.

Olomoucké barokní slavnosti – Facetum musicum

Výborná masopustní barokní paštika vprostřed léta, to bylo vtipné barokní teatrum ve dvoraně Konviktu alias Palackého univerzity v Olomouci. V masopustu si vezmete masku a můžete tropit hlouposti, přidejte se dle libosti. Hlavou dolů aneb Bacchanalistica. A proč ne třeba v létě? Venku lije, je krásných červencových 13°C, oháknete se do obleku, nastartujte dodávku s nábytkem a vyrazíte. Pokračovat ve čtení „Olomoucké barokní slavnosti – Facetum musicum“

List první

Wroclaw. První dojmy? Je tu málo aut, v centru téměř žádná, nesmí sem. Místo aut parkují v ulicích zahrádky hospůdek, barů a kaváren. Žije to tu dlouho do noci. Pije se pivo, víno. K jídlu obyčejné, ale poctivé věci, třeba sledě, brambory s tvarohem, pirohy, ale třeba i horká opravdová čokoláda. Ceny lidové. Město stvořené k procházkám. Nová prostranství jsou krásně upravená, zejména nábřeží Odry. Spousta sezení, přístup k vodě, jednoduše a nápaditě vysázená zeleň, trvalkové záhony nebo třeba jen velká působivá plocha s ostřicí.

List druhý

Wroclaw, den druhý. Milovníci památek odpustí, bude to hlavně o jídle. Nakupujeme na trhu. To v Čechách neznáme. Nemyslím farmářský trh, myslím prostě trh. Tam chodí běžní lidé, kupují tam maso, zeleninu, koření, květiny…když už jsou utahaní, sednou si do baru. Bar je taková lidová jídelna, ceny jsou tak do 10 zlotých a vaří se královsky. Jdou tam holky na podpatcích i dělníci ze stavby a pouliční muzikanti.
Je vám vedro? Dejte si zmrzlinu, pořádnou, jako na Sicílii. Sice ne do briošky, ale i tak, nabírá se lopatkou, ne tou smešnou odměrkou na kopečky. Čokoláda s višní a tvaroh z hrozinkama. Čokoláda s kousky pomeranče a jahoda s malinou.
Půjčili jsme si kola, ve Wroclawi ideální prostředek. Jsou tu cyklostezky, to taky neznáte. Ne v centru, tam nejsou potřeba, ale na velkých silnicích a nabřežích. Opravdové, ne čáry na silnici. Řidiči zastaví před přechodem.
Svačinka? Velké teplé koblihy – pączky, stojí se na ně fronta. Než se na vás dostane, koukáte, jak se vyrábí, a vybíráte náplň. Jahoda, rybíz, lesní plody, višně, citrón…
A k večeři? Sleď! Sezónní s jahodami, smetanou a koprem. A v medu, cibuli s hrozinkama.
Objezdili jsme toho dost, ale tak nějak tuším, že tady nezhubneme.

List třetí

 

 

 

 

Trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude a hrozně rychle se množí. Mají vlastní vchod do banky, včetně bankomatu, vlastní orchestr, veslici a kdo ví, co ještě. Ideální lákadlo na turisty. Tomu může propadnout jen opravdový dětina.   

List čtvrtý

Jak taky může vypadat nábřeží. Vyhledávaná odpočinková zóna. Korzo k procházkám, posezení, setkání s přáteli, místo her a osvěžení, které vás neomrzí v žádnou denní dobu.

 

Co se tu ještě dá dělat? Krom jídla, návštěvy až devíti nedělních mší v jednom kostele a hledání trpaslíků? Můžete třeba hledat, kde všude jezdily tramvaje. To pak, stejně jako s trpaslíky, prochodíte (lépe projezdíte na kole) celé město a budete žasnout v jak úzkých ulicích na koleje v dlažbě narazíte. Do zatáčky si někdy tramvaj musela najet, aby to vybrala…

Gilgameš a Dido v ND Brno

Ó jak radostné je psát o něčem tak výtečném, jako je brněnská operní dvojinscenace Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas. Brno pro mne opět potvrzuje, že je první a nejprogresivnější operní scénou v naší kotlině, která hluboko za sebou zanechává celou zlatou Prahu. To, že režisér a umělecký šéf opery Jiří Heřman sáhnul po Martinů zřídka hraném kuse z pradávné Mezopotámie, který navíc nebyl nikdy uveden scénicky, a propojil jej s krátkou barokní operou Purcellovou, nebyla vůbec sázka na jistotu, ale odvážný skok do zatuchlých českých vod. Díky tomu se ovšem z vln vynořila bájná Atlantida, o které v Čechách jen tu a tam slýcháme, a na kterou jezdíme za hranice. Přestože oba kusy dělí staletí (Dido a Aeneas je z počátku 18 století, oproti tomu Gilgameš měl premiéru až roku 1958), jejich nadčasové poselství v Brně zní harmonicky a naléhavě právě do dnešní doby a pro všechny. Smysl života, smrtelnost člověka, pomíjivost vztahů. Pokračovat ve čtení „Gilgameš a Dido v ND Brno“

Dido a Aeneas v Rudolfinu

„Cecília, varhanice, hrej, spoj sobě panen více!“, tak vzývá svatou patronku hudby Michna. A i Václav Luks ví, že přízeň svaté Cecílie není k zahození, takže ódu na ni zařadil do první poloviny purcellovského večera v Rudolfinu. A že Cecílie bděla nad jeho průběhem a plesala, jsem si téměř jist. Konečně někdo přišel s nápadem dělat koncertní provedení barokních oper a konečně jsem zase slyšel naživo malebnou anglickou barokní muziku. Jak jsem už zmínil, nejdříve se pělo a hrálo ku poctě svaté Cecílie, v druhé půli jsme pak prožili znovu tragický příběh velké lásky královny Dido k hrdinnému Aeneovi. Vřelé horoucí city se utopí v moři hlubokého smutku. Pokračovat ve čtení „Dido a Aeneas v Rudolfinu“