List čtvrtý: Ušba

Svanská božstva převlečená do hávu sv . Jiří (zde namísto draka zapichujícího císaře Diokleciána) a Lamarie (Panny Marie) nám dnes byla nakloněna a mraky se zachytily na dvou vidlicích hory Ušba. Naše toulky po svanských vesnicích v okolí Mestie tedy měly nadmíru pěkné počasí. Funěli jsme přes pastviny, mezi lískovými keři a prastarými hrušněmi a kochali se podzimem i zimou zároveň. Zatímco na úbočích byl podzim, vrcholy a severní svahy zaprášil během včerejška sníh. Nad tím vším pak do mraků zahalená sídla božstev v ledu a sněhu. A dole v údolích klasické rozbahněné vesnice s věžemi, boudami a rozpadajícími se starými domy. 

List pátý: Do Tblilisi maršrutkou

Přesuny v zemích bez odpovídající dopravní infrastruktury představují svérázný způsob mučení. Maršrutka do Tbilisi jede 8 hodin. Přestože Norové předpovídali poměrně slušný den, prší vytrvale už od rána skoro celou cestu. Orosenými okny není z auta moc vidět. Silnice je vesměs asfaltová nebo betonová. Místy s kameny, krávami, prasaty nebo potokem. Občas je potřeba objet ujetý svah. Sesuvy celých strání nejsou ničím mimořádným. Drolivá břidlice jede jakmile trochu zaprší. Občas pauza na kafe nebo zvracení. Naštěstí máme travel gum. Chybí tu jen nápisy: drinking whisky, driving risky. Místo nich jsou tu vtipné značky typu: pozor zatáčky 1.5 km. Hm… rovného úseku jsem si nevšiml už přes hodinu. Pokračovat ve čtení „List pátý: Do Tblilisi maršrutkou“

List sedmý: Mtskheta

Na skok do Itálie, na skok do historie a pak skoky do zimy. Vysvětlím hned. Dnes byla na programu Mtskheta. Řidič, co nás tam vezl, pravil, že to jsou dvě ulice tak na půl hodiny, ale my víme, že řidičům, co se snaží turistům nabídnout deset dalších super míst za výhodné jízdné, se nevěří. A to ani když pracovali 3 roky v sedmdesátých letech v Olomouci.

Pokračovat ve čtení „List sedmý: Mtskheta“

List devátý: Čauki

Včera jsem končil environmentálním káráním aniž jsem tušil, že dnes začnu smeťákem. Jak radostný pocit jsem dnes zažil, když jsem uviděl u horské bystřiny smeťák, se vypovědět nedá. Smetiště značí, že za další zatáčkou musí být vesnice, tedy konečná dnešního náročného a dobrodružného loučení s Kavkazem. Čauky! To může být pozdrav, ale taky je to krásná hora, kolem které jsme dnes lezli. Mělo by se to asi psát Čaukhi. Důležité je to „kh“. Prý jsou to takové místní Dolomity. Pokračovat ve čtení „List devátý: Čauki“

List dvanáctý: Alaverdi

Alaverdi. Krásná opevněná, uvnitř ovšem dost poškozená katedrála uprostřed vinohradů, opět s horami v pozadí. Místo staleté vinařské tradice. Představoval jsem si něco jako klášterní sklepy v Rakousích, ochutnávky a tak. Namísto toho vás odkážou na kavárnu přes silnici. Tam na pultě stojí 4 láhve. Ochutnávky nedělají. Cena láhve je od 400 korun do 960 korun. Chápu, proč jsou láhve zaprášené, ale přístup k prezentaci a využívání bohatství této země, a země je to skutečně bohatá, nechápu.

List třináctý: Telavi

Sv. Nino i sv. Jiří asi zaslechli mé rozčilení a posílají nám do cesty samé fajné lidi. Nejdřív tržnice, opravdovská. Mám pro tahle místa slabost. Tedy, ten prodej masa bych oželel, ale jinak miluju tu atmosféru zapojující všechny smysly. Barevnost, vůně, hluk vyvolávání předností zboží a smlouvání, chuť a hmat, když vám dá prodejce ochutnat. Nakoupili jsme čurčchely, tedy ořechy ve víně nebo jiné ovocné šťávě. Dostali jsme řádně okoštovat a ještě návdavkem fíky na cestu. Taktéž sýr. Pak v pekárně, už jsem o těch zdejších psal. Okukovali jsme přípravu, tak nás pekaři vzali dovnitř a na cestu nám nabalili chleba jako výslužku. Nu a naposled ve vinařství Kakhuri, kde jsme se konečně dopracovali k pořádnému koštu a poznání, že Gruzínci pijou hlavně bílé připravené tradiční metodou, kdy v tanku nebo hliněné nádobě (kvevri) leží víno i se slupkami. Proto zdejší bílé je spíš jantarové. A taky poznání, jak Stalin ovlivnil cenu jedné odrůdy, která je dodnes jedna z nejdražších.