List třetí: Gdaňsk

Kdeže jsem to skončil? Jo, to jsem vám říkal, že podle Norů mělo dnes v Gdaňsku pršet, a tak jsem si spálil hlavu i krk? Ale popořádku.

Gdaňsk je nádherný, úchvatný, jedinečný. Tohle město žeru.
Úzké vysoké domy velkolepého a bohatého města. Když už jste tak bohatí, že pětipatrový dům nestačí, pořidíte si doplňky na fasádu a hlavně okázalé schodiště. A když chcete Arminovi a Řádu vzkázat, že jste svobodné a opravdu mocné město, pořidíte si o něco vyšší věž kostela. Nestačí, že už máte největší cihlový kostel v Evropě. Ať si rytíři na Malborku puknou vzteky. Když už máte ten největší kostel, tak si pro jistotu postavíte ještě tak deset dalších, kdyby náhodou. Jenže on se s váma život stejně nepáře. Po druhé světové válce, která mimochodem začala útokem německé lodi na pevnost Westerplatte právě v Gdaňsku, vám z města zůstane pár domů a hromady sutin. A vy to celé postavíte znovu. Pak vás sevřou komunisti a vy se stejně nedáte, střílejí do vás a vy to nevzdáte. Možná o něčem takovém mluvil Jan Pavel II. na Westerplatte, když řekl, že každý máme v životě svoje Westerplatte, které musíme bránit.  Pokračovat ve čtení „List třetí: Gdaňsk“

List čtvrtý: Balt a Malbork

Dopoledne se loučíme s Gdaňskem a jedeme do Oliwy. Dnes už je tohle místo Gdaňskem pohlcené nicméně z ruchu velkoměsta snadno uniknete v místním krásném parku. Co je ale pravý klenot, je místní katedrála zasvěcená Trojici, Panně Marii a sv. Bernardu. Zatímco ta gdaňská je největší cihlová, tahle je zase nejdelší. Loď má neuvěřitelných 97 metrů. Je to nejdelší cisterciácký kostel na světě.  Pokračovat ve čtení „List čtvrtý: Balt a Malbork“

List pátý: Toruň

(Ko)perník. Toruň.
Dojeli jsme večer. Věž obřího gotického kostela sv. Jakuba ve večerním zlatém slunci. Novoměstský rynek vypadá ospale. Ubytujeme se a vyrazíme na prohlídku města, které je pro svůj unikátní historický charakter zapsáno mezi památky UNESCO. No, já na tohle moc nehraju, jsem zvědavý, jak město vypadá a žije. Jen co opustíme Novoměstský rynek, vtáhnou nás ulice starého města. Mezi klasicistními domy jsou štíhlé cihlové gotické domy upomínající hanzovní minulost, barokní fasády. Na hlavním náměstí klasická obrovská radnice s věží a před ní socha nejslavnějšího toruňského rodáka, Mikuláše Koperníka. Ulice z náměstí se mírně svažují dolů k Visle. Stačí projít jednou z brán a jste na nábřežní promenádě. V proudu široké řeky se zrcadlí měsíc a oblouky mostu Josefa Pilsudského.  Pokračovat ve čtení „List pátý: Toruň“

Modrovousův hrad | Očekávání | ND Brno

Jak napsat, že v Brně mají výbornou operu a neopakovat se? Mám totiž pocit, že to píšu dost často. Inu, třeba…
Odstartujte podzimní deprese! Vydejte se na Modrovousův hrad a Očekávání do ND Brno. Brňáci už mají zkušenost se spojováním menších operních kusů do jednoho skvělého večera. Zatímco spojení příběhů Gilgameše a Didony s Aeneem, tedy hlavně Martinů s Purcellem, může na první pohled působit nezvykle, spojení Bartóka a Schönberga už je v pohodě i na první pohled. A na ten druhý ještě víc.  Pokračovat ve čtení „Modrovousův hrad | Očekávání | ND Brno“

Jahodový obraz

Fantaskní svět „Jahodového obrazu“ ještě jednou. Po dni s El Boscem v madridském Pradu ještě jeden večer s jeho nejznámějším triptychem v kině Oko. Příznačný název – Oko. Svět obrazu očima různých umělců a historiků v dokumentárním filmu s krásnou kamerou přibližující detaily tohoto strhujícího obrazového příběhu. Pokračovat ve čtení „Jahodový obraz“

Jitka Šuranská v Budějicích

Podzimní sychravo a Jihočeská vědecká knihovna, to nezní jako obzvlášť atraktivní program. Bude koncert. Sál připomíná spíš Ebenovskou vůni zasedaček a na programu je folkloreček. Ale rozhodně ne elektricky a s bicíma. Jediné bití je podupávání do taktu a ťukání na kontrabas a elektriku na tuhle muziku nepotřebujete, má energie na rozdávání. A kdože hraje? Jitka Šuranská TRIO. Tedy Jitka, Martin Krajíček a Marian Friedl. Ej, věru bysem banoval, nejít na takovou krásu.  Pokračovat ve čtení „Jitka Šuranská v Budějicích“

List první: Kutaisi

Po vzoru Jásona jsme se vydali za zlatým rounem do Kolchidy. Gruzínci tomu říkají Kutaisi. Je to jejich druhé největší město a aby se nehádali s Tbilisi, šoupnuli sem parlament. Město má rozhodně své kouzlo, které ovšem není ani tak v lesku zlata, jako spíš ve vzpomínkách na ten lesk. Dnešní program byl hlavně kostelní, jak se na neděli sluší. A protože jsme v Gruzii, tak ve východním ritu. Tedy úžasný ruch. Nádherný zpěv. Víření mezi barevnými freskami a ikonami, vůně kadidla a cinkání rolniček na kadidelnici. Fakt! A není to tím, že pijeme hlavně víno a koňak. A mezi kostely lezeme po podivných mostech.

List druhý: Nad Kavkazem

Zatímco si v Čechách užíváte babí léto, my jsme sedli do vosy a přeletěli do hor. Vosa je pro 18 lidí, ale letělo nás jen osm, žádné kozy ani husy, ale jinak to bylo jako z Indiana Jonese. Průlety mezi zasněženými velikány. Na svazích začíná podzim míchat svou paletu barev. A ta je na Kavkazu, kde listnáče jdou až na hranici sněhu, obzvláště krásná. Z Mestie pak autem do Ušguli. Kus po asfaltu, pak po betonu a pak velkou část po bahně. Čtyřicet km se jede asi 2.5 hodiny, a to jsme jeli svižně. Svanetie je a není Gruzie. Svébytný kus země po Kavkazem. Vesnice s věžemi, kde čas v jistých ohledech uvízl kdesi. Odvykací kúra pro všechny ty hipstery, co si hrají na venkovskou idylu. Směs bahna, kravinců, lidí a zvířat v kulisách kamenných věží, domků a bud z plechu. U nás venkovští kluci blbnou na motorkách, tady na koních. Babušky neurčitého věku vyhánějí krávy na pastvu. Zima. Teče nám teplá voda, ale netopí se, není v čem. Snídaně o půl osmé je problém, paní domácí říká, že takhle ráno je ještě velká zima. Tohle hemžení je však orámováno něčím nepopsatelným, dechberoucím, nádherným. Kavkaz. V noci mě mrzí, že neznám hvězdy, temné nebe září přepásané Mléčnou dráhou.