Kdeže jsem to skončil? Jo, to jsem vám říkal, že podle Norů mělo dnes v Gdaňsku pršet, a tak jsem si spálil hlavu i krk? Ale popořádku.
Gdaňsk je nádherný, úchvatný, jedinečný. Tohle město žeru.
Úzké vysoké domy velkolepého a bohatého města. Když už jste tak bohatí, že pětipatrový dům nestačí, pořidíte si doplňky na fasádu a hlavně okázalé schodiště. A když chcete Arminovi a Řádu vzkázat, že jste svobodné a opravdu mocné město, pořidíte si o něco vyšší věž kostela. Nestačí, že už máte největší cihlový kostel v Evropě. Ať si rytíři na Malborku puknou vzteky. Když už máte ten největší kostel, tak si pro jistotu postavíte ještě tak deset dalších, kdyby náhodou. Jenže on se s váma život stejně nepáře. Po druhé světové válce, která mimochodem začala útokem německé lodi na pevnost Westerplatte právě v Gdaňsku, vám z města zůstane pár domů a hromady sutin. A vy to celé postavíte znovu. Pak vás sevřou komunisti a vy se stejně nedáte, střílejí do vás a vy to nevzdáte. Možná o něčem takovém mluvil Jan Pavel II. na Westerplatte, když řekl, že každý máme v životě svoje Westerplatte, které musíme bránit. Pokračovat ve čtení „List třetí: Gdaňsk“
Po vzoru Jásona jsme se vydali za zlatým rounem do Kolchidy. Gruzínci tomu říkají Kutaisi. Je to jejich druhé největší město a aby se nehádali s Tbilisi, šoupnuli sem parlament. Město má rozhodně své kouzlo, které ovšem není ani tak v lesku zlata, jako spíš ve vzpomínkách na ten lesk. Dnešní program byl hlavně kostelní, jak se na neděli sluší. A protože jsme v Gruzii, tak ve východním ritu. Tedy úžasný ruch. Nádherný zpěv. Víření mezi barevnými freskami a ikonami, vůně kadidla a cinkání rolniček na kadidelnici. Fakt! A není to tím, že pijeme hlavně víno a koňak. A mezi kostely lezeme po podivných mostech.
Zatímco si v Čechách užíváte babí léto, my jsme sedli do vosy a přeletěli do hor. Vosa je pro 18 lidí, ale letělo nás jen osm, žádné kozy ani husy, ale jinak to bylo jako z Indiana Jonese. Průlety mezi zasněženými velikány. Na svazích začíná podzim míchat svou paletu barev. A ta je na Kavkazu, kde listnáče jdou až na hranici sněhu, obzvláště krásná. Z Mestie pak autem do Ušguli. Kus po asfaltu, pak 
Všude lze narazit na místa, která jsou takovými ošklivými káčaty. Třeba taková Mestia. Naši spolucestující z maršrutky pravili: „Hmm, je tam dobrá pekárna. Jo, a nové muzeum Svanetie.“ To nezní úplně jako „must see“ lokalita.