zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Jsem rád, že sv. Martin v posledních letech není jen o huse se zelím a vínu.
Potravinová sbírka krásně připomíná Martinskou legendu o plášti a Den veteránů, byť souvisí s koncem první světové války, zase krásně odkazuje k tomu, že Martin byl vojákem.
Martinům tedy přeju vše dobré a nám všem pak to, abychom nezapomínali na smíření a uměli se rozdělit nejen o plášť a nejen jedenáctého listopadu.
Zvykl jsem si v posledních letech navštěvovat v tento čas tři místa. Shodou okolností na rodné Vysočině.
Jedno je osamocené u cesty mezi poli. Mez. Nedaleko stojí dvě lípy a mezi nimi kříž. Pár kamenů ukrývá malou prohlubeň pro jednu svíčku. Opodál jednoduchá lavička s malým štítkem. Sedávám tam a vzpomínám. Pokračovat ve čtení „Dušičková“
Kutná Hora
po dlouhé době…
Na základě krátké pochůzky jsem zklamán. Někdejší stříbro je tu již jen co jméno, poslední sláva tu skutečně skončila dávno. Záchvěvem byl ještě tak GASK a opravy památek, ale jinak se ve městě totálně zastavil čas (proto volím u nepočetných fotografií černobílé ladění). Přitom Kutná Hora je opravdová perla. Pokračovat ve čtení „Kutná Hora“
Totální beznaděj a deprese.
Pokřivené charaktery. Touha vlastnit a ovládat, touha po hvězdném úspěchu, který má zajistit nesmrtelnost.
Ponižování.
Horečné blouznění.
Záchvěv lásky vystřídaný zoufalstvím, utopený ve smilstvu.
Prozření a lítost, která nedojde naplnění, ale utopí se v krvi.
A dítě zůstává samo, jako v tom děsivém příběhu před usnutím. Bez otce, bez matky, všichni odešli. Prázdná scéna, jen chlapec a zbraň. Pokračovat ve čtení „Vojcek Na Vídeňce a volby v Česku“
Carmen, jak jste ji ještě neslyšeli.
Hravá, něžná i divoká a smyslná. Mírně s nádechem jazzu nebo hravého swingu.
Tohle by sedlo do divadla Astra ve Victorii na Gozu (otevřeno roku 1968). Velké trochu ošumělé foyer divadla, u jedné strany bar. Pár osamělých hostů, korpulentní dáma za barem. Dým z cigaret se vine v secesních kouřových linkách. Ospalá, téměř statická scéna. A do toho odkudsi z rohu sálu začne znít akordeon. Někdy se přidají housle, klavír, jindy akordeon snově podbarví celý orchestr. Nádhera!
Však Ksenia Sidorova za tohle album dostala letošní prestižní německou cenu Echo Klassik v kategorii „Instrumentalist“. https://walls.io/s/chvBf
Edinburgh dobrý, hlavně pokud potřebujete holiče. Je to město s největší koncentrací holičství a barber shopů, co jsem viděl.
Nádhera je ale víc na sever. Přežil jsem první den ježdění vlevo s automatem. Přežilo auto i spolujezdci. Zvykám si, že levá noha nesmí na nic šlapat, páč jinak je to přískok a ne jízda. Pravda, ty silnice by mohly být nepatrně širší, ale chápu, že přes vřesoviště na Vysočině byl každý centimetr, rozuměj palec, náročný a pak, museli by posunout ty kilometry, rozuměj míle, kamenných zídek a plotů a přesázet živé ploty, a úzké klenuté kamenné mosty by pak vypadaly ještě užší. Pokračovat ve čtení „Skotsko – list první“
Poslední den za volantem vpravo. Dneska už jsem si dovolil jako třídenní řidič i předjíždět ty jednodenní.
Skotsko je poslední dny opravdu letní i na naše poměry. Nebe už není jen dramaticky šedé, zabydlelo se taky ovcemi. Nebeští berani se zrcadlí v jezerech. I věčně chmurný Ben Navis odložil mračný šál. Některé vrcholy však zůstávají v mlze, místy jsou vidět sněhová pole. A to jsme ještě před půl hodinou chodili v rozkvetlých zahradách u hradu Blair. Voní tu vřes a … med, citrus, vanilka, říkají v Dalwhinnie. Nezaměnitelné komíny bílých budov destilerky proti šedavému nebi. Beránky zahnal šedivý oblak nad vedlejší kopec. Nás pozvala vůně na ochutnávku skotského zlata. Řidič dostane do kalíšku na cestu. Take away whisky.
Trocha úzkoprofilového skotského zboží aneb profesionální deformace.
Co je pro našince ve Skotsku nezvyk jsou kostely. A nemyslím teď jejich často gotický nebo novogotický zevnějšek. Myslím obsah, to proč tu kostely jsou. A mám radost z rozdělené církve. Nechápu ji totiž jako rozdělenou, ale jako pestrou. Sjednocenou kolem Krista, různorodou v projevech, otevřenou a pohostinnou. Zachytil jsem tu zejména Church of Scotland, Scottish Episcopal Church a Presbyterian Church. Nakolik jsem pochopil, jsou ve společenství anglikánské církve. V Edinburghu dva silné momenty… Otázky a odpovědi o církvi. A v katedrále sv. Jiljí (Presbytarian Church) scéna v kapli. Pokračovat ve čtení „Skotsko – list třetí“
Balík
…
Už od minulého týdne posílám balík.
Jsem líný chodit na poštu, tak jsem si objednal PPL.
Nepřijeli.
Reklamoval jsem.
„OK, přijedeme zítra.“
Nepřijeli.
Reklamoval jsem.
„Hmmm…my máme v systému, že je to vyzvednuté.“
„Není.“
„OK, my to zadáme znova, ale až na pondělí. Dřív to nestihneme.“
V pondělí přijdu do práce, balík nikde.
„Super, už tu byli?“ ptám se.
„Jo, už v pátek, jak jsi nám volal.“
„Ehm, v pátek jsem volal kvůli svozu vzorků.“
„Jo aha, no my jsme měli radost, že někdo přijel, tak jsem mu dali ten balíček.“
Skvělý! Můj balík odvezli do laborky do Prahy namísto vzorků k vrácení.
Volám do laborky.
„Jojo, víme, kdy si to vyměníme?“
„V úterý budu v Praze, stavím se.“
„Nemusíte, stejně vám budeme posílat další vzorky, tak to pošleme v úterý svozem. Přivezeme ten váš balík, další vzorky k analýze a ty vzorky k vrácení si vyzvedneme.“
„OK.“
Dnes ráno telefon. „Ehm…volám kvůli těm vzorkům.“
„Ano?“ Už mi cukají koutky.
„Oni na ty vzorky zapomněli, ale ten váš balíček vezou.“
A balíkový příběh se uzavírá…
Stylově na tři jedničky padesát, přepážka osm.
Pod obrázkem postilióna.
Až dorazí, pošle mi za tři kačky smsku.
„Jo, pane, tady se nesmí fotit!“
„Ok, příště už nebudu.“
…
Dva bludné příběhy z Blat
Bludní vojáci
Tuším, že to byl film Copak je to za vojáka. Mladý Langmajer vysazený v lese…
No, tak tohle se pořád děje.
Jedu do Vodňan přes Blatské lesy, i mává na mne skupinka tří vojáků kdesi za Komárovem. Tedy dva vojáci, jedna vojačka. Já v dobrém rozmaru zastavuju.
„Kam to bude? Jedu do Vodňan.“
„Kamkoli nás kousek popovezete, budeme rádi.“
Vojačka má petku s vodu, hoši točí mapou nahoru a dolů.
„No, kdybyste jel na Hutě…,“ začnou nesměle, „je to kousek u Bechyně.“
„Ok, budete navigovat.“ Pak si vzpomenu, jak točili tou mapou a trochu znejistím.
„Zachránil jste nás, to bysme nedošli. Ráno nás vyhodili do lesa. Bez telefonů, jen 300 gramů jídla na osobu a pití. No, a my jsme trochu zabloudili. Ty lesy jsou tu hrozně hluboký.“
Pak už se jen smějeme.
Bludní balíci
Pamatujete ještě příběh s balíkem?
Tak popojedem. Balík se vrací a nemůže trefit.
Před deseti dny upozornění, že reklamace je vyřízena a zboží je na cestě zpět.
Zatím nic nepřišlo. Holt ze Strakonic to asi taky berou přes ty hluboké lesy na Blatech a mají špatně zorientovanou mapu.
Dnes už mi dojde trpělivost a vlezu na sledování balíku.
Tak prý mi ho před šesti dny doručovali. A pak znovu před pěti.
Aha, a jak se to pozná?
Volám na infolinku.
Zkvalitňují služby, nahrávají. V momentě, kdy to začne vyzvánět, hovor spadne.
Znovu.
Znovu.
Napočtvrté se ozve operátorka.
Vysvětlí mi, že balík byl označen číslem 8 na začátku a je tedy firemní a ty se, světe div se, neoznamují telefonem ani oznámením. Když prý nečekám ve dveřích, tak jede řidič dál.
Vskutku skvělá služba.
Na úspěšnost doručení se radši neptám a rovnou zadám jinou adresu a telefon.
Operátorka mě ujistí, že teď už to prý jistě klapne.
Doufám.
Z budějckého depa snad už nepojedou přes Blata.
Gozo. Teplo a sluníčko. Po českém jaru nezvyklé, ale snadno se tomu přizpůsobuje. Malý ostrov a tolik krásy. Je méně zalidněný než sousední Malta, ale to vůbec nevadí. Na každém kopci stojí zdaleka viditelný kostel o rozměrech sv. Mikuláše na Malé Straně. Kolem je městečko. Kostely se navzájem pozorují už několik století. Baroko tesané v pískovci. Pokračovat ve čtení „Gozo“