zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Juž jsme ten čas dočekali…
Stejně jako v Rybově České mši vánoční nebo v krásných Zrunkových pastorálních vánočních mších, putuje se v Soběslavi každý rok do Betléma. Byly roky, kdy putování nahradila jedna scéna, ale já mám raději putování. K adventu patří. Je to trošku chaos, ale i ve vánočních mších přece pastýři a lidé zmatkují, když jim andělé vytroubí tu novinu. Co si vezmeme, kam půjdeme, kdy, kdo…? Pokračovat ve čtení „Z adventu do Vánoc“
V dnešní dojmologii budu občas používat metodu, kterou sice nemám rád, ale přijde mi pro tento text vhodná. Budou tu příměry, ale to proto, že Korngoldova opera Mrtvé město (Die tote Stadt) vypráví tak nějak archetypální příběh, který lze najít v různých operách a v různých životech, v tom je ta síla. Pokračovat ve čtení „Mrtvé město“
Zasněžená krajina kdesi na prahu Vysočiny. Silnička sotva pro jedno auto. Trochu to klouže. Tma. Pak se objeví světla vesničky, která se táhne podél cesty údolíčkem. Staré jabloně před bílou chalupou. Ve stodole schnou otepi vrbového proutí. Kolem nohou mi šňafe pes. Projdu chladnou chodbou do úzké kuchyně, kde to voní cukrovím. U kamen sedí hospodář. Hubený. Bílá hlava, bílý plnovous. Plete košík a vypráví. O proutí a o životě. Strávím tu určitě přes hodinu. Sedím a poslouchám. Srkám čaj a chutnám cukroví, kterého mi hospodyně naložila plný talíř. A to jsem se vlastně jen zastavil pro vánoční stromek. Je složený ve stodole vedle proutí. Pokračovat ve čtení „Vzpomínková“
„Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.
(Iz 40, 1-2)
Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.
(Mt 18, 12-14)
Extáze naděje
Ráno jsem bloudil v areálu VŠB a Technologického parku v Ostravě. Která zvrácená mysl to projektovala? Běhal jsem tam s mapičkou neschopen identifikovat jednotlivé budovy. Nepomohli ani místní. Selhala i navigace, protože nepočítala se zrádnými zídkami, které projektantovi upadly do výkresu, a uzavřenými schodišti, která se nedají rozumně obejít. Přitom by podle mne stačily takové blbosti jako větší písmena na jednotlivých budovách, obrázky, nebo barevné čáry na těch absurdních komunikacích v celém příšerném areálu. A taky zastavení bujení toho technologického nádoru. Pokračovat ve čtení „Ostravská extáze dvakrát jinak“
Děti se těší na vousatého staříka v doprovodu čertů a andělů. Vědí totiž, že neskončí v pytli. Naopak, Mikuláš z pytle vytáhne dobroty. Mandarinky, které právě teď chutnají nejlépe, a možná dnes i nějaké ty hmotnější dary. Zkrátka je to mírný stařík, který by se za básničku nebo písničku rozdal.
My dospělí to máme těžší. Mikuláš nechodí za námi. Musíme za ním ke sv. Šimonovi a Judovi. Abych to uvedl na pravou míru… vyrazili jsme na Bononciniho oratorium sv. Mikuláš z Bari. Pokračovat ve čtení „Mikuláš pro dospělé“
Už nějakou dobu jsem na profilech svých přátel na Facebooku pozoroval černobílé fotografie. Objevilo se to jako nějaká řetězová hra. Trvalo to nějaký čas a pak to přišlo ze zcela nečekané strany.
“Sedm dní, sedm černobílých fotografií vašeho života. Žádní lidé. Žádné vysvětlení. Ja nedokazu nikoho nabadat, aby se pridal, ale na druho stranu.. jako prvni reagoval na mou „nominaci“ Zdeněk J. D. Kozlíček a tak, kdyby ho neco trklo, co by se chtelo cernobile prezentovat…” Pokračovat ve čtení „Příběh černobílých fotografií“
O třech bratrech Zapicových jsem psal už v květnu v souvislosti s Pražským jarem.
Končil jsem tím, že je to muzika pro nádherný jarní večer.
No, je to i muzika pro zimní večer, kdy potřebujete vyhrát nad melancholií. Iluzi Španělska vytvoříte třeba svatomartinským vínem a olivami nebo sušenými rajčaty. Je to vlastně všechno konzervované slunce – víno, rajčata, olivy a…
krásná muzika do ucha!
A vůbec, vyšlo to u mnichovského vydavatelství Winter & Winter.
Že vás na starých cestách nemůže nic překvapit? Ale může, dokonce můžete najít poklad.
Na koncert do Lince? A proč ne?
Ze Sobíku je to časově stejné jako do Prahy. Kdybychom stavěli pořádně dálnice, bylo by to ještě časově blíž. Naštěstí Rakušané staví. Od Čtrnáctky (Vierzehn) až do Lince už jedete pohodlně po dálnici, navíc většinu času zakopané v tunelu. U nás budujeme nesmyslné mezinárodní letiště v Budějicích a na neslavné trojce k našim sousedům máme pořád jen nepřehledné horizonty a památník u Nažidel nám jejich následky smutně připomíná. Pokračovat ve čtení „L’Arpeggiata | Music for a while | Linz“