Zasněžená krajina kdesi na prahu Vysočiny. Silnička sotva pro jedno auto. Trochu to klouže. Tma. Pak se objeví světla vesničky, která se táhne podél cesty údolíčkem. Staré jabloně před bílou chalupou. Ve stodole schnou otepi vrbového proutí. Kolem nohou mi šňafe pes. Projdu chladnou chodbou do úzké kuchyně, kde to voní cukrovím. U kamen sedí hospodář. Hubený. Bílá hlava, bílý plnovous. Plete košík a vypráví. O proutí a o životě. Strávím tu určitě přes hodinu. Sedím a poslouchám. Srkám čaj a chutnám cukroví, kterého mi hospodyně naložila plný talíř. A to jsem se vlastně jen zastavil pro vánoční stromek. Je složený ve stodole vedle proutí. Pokračovat ve čtení „Vzpomínková“
Rorátní
„Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.
(Iz 40, 1-2)
Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.
(Mt 18, 12-14)
Ostravská extáze dvakrát jinak
Extáze naděje
Ráno jsem bloudil v areálu VŠB a Technologického parku v Ostravě. Která zvrácená mysl to projektovala? Běhal jsem tam s mapičkou neschopen identifikovat jednotlivé budovy. Nepomohli ani místní. Selhala i navigace, protože nepočítala se zrádnými zídkami, které projektantovi upadly do výkresu, a uzavřenými schodišti, která se nedají rozumně obejít. Přitom by podle mne stačily takové blbosti jako větší písmena na jednotlivých budovách, obrázky, nebo barevné čáry na těch absurdních komunikacích v celém příšerném areálu. A taky zastavení bujení toho technologického nádoru. Pokračovat ve čtení „Ostravská extáze dvakrát jinak“
Mikuláš pro dospělé
Děti se těší na vousatého staříka v doprovodu čertů a andělů. Vědí totiž, že neskončí v pytli. Naopak, Mikuláš z pytle vytáhne dobroty. Mandarinky, které právě teď chutnají nejlépe, a možná dnes i nějaké ty hmotnější dary. Zkrátka je to mírný stařík, který by se za básničku nebo písničku rozdal.
My dospělí to máme těžší. Mikuláš nechodí za námi. Musíme za ním ke sv. Šimonovi a Judovi. Abych to uvedl na pravou míru… vyrazili jsme na Bononciniho oratorium sv. Mikuláš z Bari. Pokračovat ve čtení „Mikuláš pro dospělé“
Příběh černobílých fotografií
Už nějakou dobu jsem na profilech svých přátel na Facebooku pozoroval černobílé fotografie. Objevilo se to jako nějaká řetězová hra. Trvalo to nějaký čas a pak to přišlo ze zcela nečekané strany.
“Sedm dní, sedm černobílých fotografií vašeho života. Žádní lidé. Žádné vysvětlení. Ja nedokazu nikoho nabadat, aby se pridal, ale na druho stranu.. jako prvni reagoval na mou „nominaci“ Zdeněk J. D. Kozlíček a tak, kdyby ho neco trklo, co by se chtelo cernobile prezentovat…” Pokračovat ve čtení „Příběh černobílých fotografií“
Concerto Zapico
O třech bratrech Zapicových jsem psal už v květnu v souvislosti s Pražským jarem.
Končil jsem tím, že je to muzika pro nádherný jarní večer.
No, je to i muzika pro zimní večer, kdy potřebujete vyhrát nad melancholií. Iluzi Španělska vytvoříte třeba svatomartinským vínem a olivami nebo sušenými rajčaty. Je to vlastně všechno konzervované slunce – víno, rajčata, olivy a…
krásná muzika do ucha!
A vůbec, vyšlo to u mnichovského vydavatelství Winter & Winter.
Chvojenská
Že vás na starých cestách nemůže nic překvapit? Ale může, dokonce můžete najít poklad.
Jedu jako obvykle do Prahy. Nespěchám. To je docela důležité.
V klidu si poslouchám muziku a najednou si před tím „úžasným“ zúžením, kterému se vznešeně říká obchvat Benešova a za které by jeho projektant zasloužil sebrat diplom, všimnu po levé straně zvláštního kostela na kopci. Září tam v dopoledním slunci a vypadá trochu jako ikonický gruzínský kostel Nejsvětější Trojice pod Mkinvartsveri, tedy Kazbegem. Jen ty zasněžené štíty chybí.
Jak to, že jsem si tohohle kostela nikdy nevšiml?
L’Arpeggiata | Music for a while | Linz
Na koncert do Lince? A proč ne?
Ze Sobíku je to časově stejné jako do Prahy. Kdybychom stavěli pořádně dálnice, bylo by to ještě časově blíž. Naštěstí Rakušané staví. Od Čtrnáctky (Vierzehn) až do Lince už jedete pohodlně po dálnici, navíc většinu času zakopané v tunelu. U nás budujeme nesmyslné mezinárodní letiště v Budějicích a na neslavné trojce k našim sousedům máme pořád jen nepřehledné horizonty a památník u Nažidel nám jejich následky smutně připomíná. Pokračovat ve čtení „L’Arpeggiata | Music for a while | Linz“
Teskná
Šedivý podzim. Nepříjemné období, kdy vám dojde, že teplé léto je pryč. Zmizí kouzelné barvy toho pěkného podzimu z pohlednic. Z lesů se do luk vyřinou mlhy. Plískanice, studený vítr, kapky deště. Milosrdné bílé peřiny jsou ještě daleko a příslib jarního barevného záhonu tulipánů vám připadá jako čirý nesmysl. Určitě jste je zasadili příliš mělce, naopak nebo bude zima prostě moc drsná.
Kardinál píše
Křesťanství je široká řeka. Plují na ní různé lodi. Na jedné z nich se plaví i Dominik Duka. Do tohoto kormidelníka mnozí vkládali velké naděje, třeba kvůli jeho minulosti, která však jakoby se týkala úplně jiného člověka. Pro mne se ale tahle loď vzdaluje když vidím, jaký vítr duje do jejích plachet. Že by to byla ta znamení doby, o kterých neustále slyším v přímluvách? Pokračovat ve čtení „Kardinál píše“