Den pátý. Ponferrada – Villafranca del Bierzo. 23,3 km.

Údajně odpočinkovější den. Prý po rovině. No… po zvlněné rovině.
Ale od začátku. Včera jsem vám nenapsal nic o Ponferradě. Inu, není moc co. Je to takové podivné město. Přestože je jedním z velkých korálků na růženci camina francés, není to žádná perla. V centru je hrad po templářích a bazilika. Nevím, čím to je, ale ty templářské věci jsou snad všude na světě stejně kýčovité. Spousta humbuku kolem a přitom… kdyby se tu aspoň bylo kde najíst, ale i to je dost bída. Jedinými bonusy bylo velmi komfortní bydlení a setkání s opravdovým templářem v boudě na křižovatce. Bouda neměla okna, zato na ní byl nápis, že to je ouřad pro camino. Jdem si pro razítko. Uvnitř sedí už tak od 14. století jistý Roger. Scéna z Indiana Jonese a poslední křížové výpravy. Roger obřadně prohlíží credencialy. Pak do jakési kroniky výplní všechny údaje. Odkud jdeme, odkud jsme… Radkův credetial prý není oficiální. Je třeba to zdokumentovat, ověřit. Když už několik století sedíte v dřevěné boudě a poutníci proudí bez povšimnutí kolem vás, musíte se na těch třech zvědavcích vyřádit. Na závěr kontroly ovšem přijde sladká odměna. Obří sello (razítko) do pasu. Templářský kříž zabere 4 políčka. Roger připojí ještě zvláštním způsobem datum a podpis.

Pokračovat ve čtení „Den pátý. Ponferrada – Villafranca del Bierzo. 23,3 km.“

Den šestý. Villafranca del Bierzo – Liñares. 32 km

Opouštíme krásné město Villafranca del Bierzo krátce po šesté hodině ranní. Přes starý most do kaňonu řeky Valcarce. Zatímco koryto řeky je v nějakých 500 m nad mořem, okolní kopce dosahují téměř 800 m. Údolí je úzké, camino vede po silnici, víc místa tu není. V místech, kde se kaňon trochu rozevře jsou malé pastviny, sem tam starý mlýn s drobným políčkem nebo zahrádkou. Když se údolí otevře ještě víc, zbyde i místo na vesnici. I ta se však musí spokojit jen s prostorem kolem silnice, tvoří ji tak pouze jedna či dvě ulice táhnoucí se údolím. Mnoho domů je opět na prodej a v dezolátním stavu. Do údolí záhy tunelem vpadne dálnice A6 spojující A Coruñu a Madrid. Údolím se tak proplétají řeka, stará silnice s trasou camina, nová silnice, která vede většinu cesty v dimenzích té staré, jen ji rozšiřuje, a dálnice. Ta vede většinou po mostech, zařezává se do strmých svahů nebo se provrtává kopci tunely. Řeka Valcarce je hodně divoká, plná meandrů a ostrůvků. Cesta vede o něco výš nad řekou, takže vidíme spíš do korun stromů. Po pravé ruce se zvedají strmé svahy s borovicemi a levandulí, po levé padá strmý svah do zeleného království. Mohutné olše, topoly, jilmy, kaštanovníky a ořešáky obrůstají lišejníky, břečťanem a plaménkem. Je slyšet zpěv desítek ptáků a hučení vody. Dálnice tenhle koncert zatím příliš neruší, protože je brzo ráno.
Mezi vesnicemi cesta často prochází kaštanovníkovými háji. V těchto rozměrech jsme u nás zvyklí vídat spíše památné lípy nebo duby. Staré kaštanovníky jsou obrovské obdiv budící stromy. Za malebnou vesničkou Las Herrerías de Valcarce camino konečně opouští silnici a uhýbá do vlhkého lesa. Cestou začalo pršet, předpověď nelhala. Chvíli prší, chvíli je sluníčko. Objeví se i duha. V lese cesta nejdřív klesá k mostu přes potok, aby pak mohla vyšplhat převýšení 300 m do vesničky La Faba. Šplhá se kamenitým úvozem ve svěžím lese dubů, javorů a kaštanovníků. Kolem cesty jsou kamenné zídky prokvétající žlutými vlaštovičníky a fialovými kakosty.
V La Faba je čas na občerstvení. Čeká nás ještě dalších 400 výškových metrů do vsi O Cebreiro.

Pokračovat ve čtení „Den šestý. Villafranca del Bierzo – Liñares. 32 km“

Den sedmý. Liñares-Sarria. 39 km.

Původně to měly být dvě etapy, ale trochu jsme to upravili. Hrdinou dne je Radek, protože s jeho puchýřema bych já nedošel ani do krámu, natož pak ujít téměř 40 km.
Sněžení bohužel neskončilo včerejšími přeháňkami. Fouká studený vítr a střídavě padají krupky nebo mokré sněhové vločky. Prostě počasí, které ve Španělsku v polovině května čekáte. Když překročíte hranice Galicie, neznamená to jen čáru na mapě, znamená to taky, že jste se přehoupli na druhou stranu hor. Tu vlhkou, obrácenou k Atlantiku. Navíc jde zrovna fronta, takže nad 1000 metrů sněží a pod 1000 metrů prší.
Nevěsta, která nás včera nechala nakouknout pod závoj, je dnes cudně zahalená. Mlha se nahoře bude držet celý den. Trochu výhled bude, až slezeme níž.

Pokračovat ve čtení „Den sedmý. Liñares-Sarria. 39 km.“

Konec… to be continued

Je sedm ráno.

Venku ještě přítmí. Ze 14 postelí je už sedm prázdných. Další peregrinos zmizí za chvíli na cestu.

Spí už jen dva.
Zvuk vody v koupelně. Vrzání dřevěné podlahy ve starém domě. Šustění spacáků. Někomu spadla hůl. Zipy, přezky, vrznutí dveří.
Jedna poutnice se vrací. Zapomněla láhev vody na cestu.
V kamnech už dávno vyhaslo. Za velkým oknem přes celou stěnu se prochází po pastvině bílý kůň.
Hospitaleros teď musí vyvětrat, poklidit a zasednout za přijímací stůl v hale. Odpoledne přijdou noví poutníci.
My dnes nezvykle patříme k těm sedmi. Obvykle jsme touhle dobou už na cestě.
Naše letošní etapa končí tady v Sarrii.
Stojíme na autobusáku a čekáme na bus do Luga. Odtud máme spoj do Leonu a Barcelony.
Do kavárny se scházejí cestující a poutníci, kteří z nějakého důvodu nechtějí nebo nemohou absolvovat další kus cesty do Portomarín.
Prší.
Každé camino dojde do své Compostely nebo až do Finisterry k moři.
Příznačně jsem včera razítkem v našem albergu zaplnil svůj credecial, ale hned jsem si koupil nový. Compostela a snad i Finisterra čekají příští rok.
V novém credencialu je víc map. Nejen Camino Francés, ale taky Del Norte nebo Portugés…
Díky lidem na cestě, díky poutníkům, díky Radkovi za organizaci celé pouti, díky Šárce za backoffice. Díky Bohu!

Pokračovat ve čtení „Konec… to be continued“

Novák

Telefon.
Volá Novák. Jasně, to je kvůli bakteriím na příští týden.
„Dobrý den, volám kvůli těm standardům farmak, zbylo vám po těch testech něco?“ Aha, tak to je jiný Novák. Slíbím mu, že se ozvu.

uplyne půl hodiny…

Telefon.
Volá Novák. Jasně, zapomněl jsem mu dát vědět, jak s těmi standardy.
„Dobrý den, volám kvůli těm bakteriím na příští týden.“
Aha, tak to je ten, kterého jsem čekal předtím. „Zjistím dopravu a ozvu se.“

uplyne pár minut…

Telefon.
Volá Novák. Už si chystám odpověď ve stylu, že nemám kdesi vrtuli.
„Dobrý den, Novák, skládka Vodňany…“
Ok, třetí Novák. „Dnes zajedu.“

během cesty do Vodňan…

Telefon.
Volá Novák. „Nemáte telefon na kolegu…“
Začínám se smát.

konečně Vodňany…

Čekám na Nováka a otevřu si maily… píše…Novák, kvůli Noci kostelů.
Směju se hlasitě až mi tečou slzy.

Na základce jsem svoje příjmení nesnášel. Na hloupé poznámky a posmívání bylo jako stvořené. Jak jsem zestárl, mám ho rád. Až na různé záměny typu Koblížek, nebo Kyblíček nehrozí, že bych někoho svým jménem pletl.

Přeju veselý jarní den všem Novákům! Mějme je rádi!

Breathtaking | Kostel sv. Šimona a Judy v Praze | 17.4.2018

Snědá jsem, a jsem líbezná, dcery jeruzalémské, tak jako stany Kedarských, jak baldachýny Šalomounovy. Nehleďte na mne, že snědá jsem, to slunce se do mne opřelo!                                 

—Píseň písní

Kostel sv. Šimona a Judy v přítmí. Na pódiu u svatostánku nepočetný ansámbl. Večer bude patřit zejména dvěma hlasům. Budou v černé a budou líbezné.
Budou se proplétat, pohrávat si s melodiemi. Hana Blažíková a cink. 
Hanka vládne nádherným nadpozemsky křehkým hlasem a duši spící v cinku rozezvučí Bruce Dickey. A posluchačům to vezme dech.
Breathtaking.
Koncert v rámci řady FOK a předloni vydané album.
Pokračovat ve čtení „Breathtaking | Kostel sv. Šimona a Judy v Praze | 17.4.2018“