Pátek | Panoramata…

Prý jestli se nemá na zkoušku přihlásit do Bad Reichenhallu namísto Drážďan.
Pojedu taky, kouknem se do Alp, krásný panoramata, že jo. A vůbec, nebudeme se píct v rozpáleným městě.
Za Salzburkem začalo pršet. Když jsem byl jako malej o prázdninách na chalupě a pršelo, ležel jsem v posteli v setnici a poslouchal, jak dešť bubnuje na střechu a zurčí v okapu. Bylo to jako xylofon. Tak se holt vrátím do dětství. Budu v pelechu na ubytování poslouchat vodní hudbu. Příroda, že jo. Kam se hrabe Händel. Pokračovat ve čtení „Pátek | Panoramata…“

Sobota | Bad Reichenhall a Schärtenspitze

Hned úvodem je třeba říct, že pořadí bylo zvoleno špatně, leč nešlo jinak.
Zatímco manažeři se potili u zkoušky, v době Panevropských univerzit fakt nechápu, lid nemanažerský korzoval lázeňskými promenádami. Všechny ty upravené záhony trvalek, neskutečně barevné a vkusně upravené výsadby letniček, kvetoucí hortenzie, pestré luční výsevy na kruháčích, mi zcela paradoxně připomněly titulek z našeho města. Ten zněl: Soběslav rozkvetla. Inu, těžko lze najít většího kontrastu. Nasával jsem tu krásu a bylo mi z toho srovnání smutno, ale zároveň mi to dávalo naději. Je co zlepšovat, příkladů je spousty a netřeba nutně do Rakous. Kéž by se i odpovědní koukali pořádně.

Pokračovat ve čtení „Sobota | Bad Reichenhall a Schärtenspitze“

Hanacco americano

Hudba je Boží dar. Má úžasnou vlastnost. Spojuje. Napříč časy i místy. Ne nadarmo se v krásné Smetanově písni na slova Vítězslava Hálka zpívá, že nejstrašnější kletbou jest, když Bůh odejme lidem zpěv. Na rozdíl od sportu, jehož spojování má své limity v soupeření, které přináší, je hudba všeobjímající, může spojit i velmi rozdílné a hojí bolesti. Pokračovat ve čtení „Hanacco americano“

Anna a Marie

Dvacáté století se právě narodilo.
Velká očekávání nedošla vždy naplnění.
Tovární dělnice to v té době nemají lehké.
Děti bez otců.
Před první válkou přijde na svět Anna.
Po válce Maria. Mnohem mladší.
Anna, jak se dle svatých vzorů sluší, je Marii matkou, protože jejich pravá matka velmi mladá zemřela.
Ve městě stříbra a sukna tehdy žijí Němci, Češi a Židé pospolu. 
Pokračovat ve čtení „Anna a Marie“

Klavír

Tři čtvrtě na deset.

„Rychlík číslo 945 linky… přijede na třetí nástupiště, služebně …“

Cestující se pomalu trousí. Už to není ten denní shon.
Obchody jsou zavřené. Kafe si dáte leda z automatu.
Skupina Asiatů s kufry čeká na výtah.  Pokračovat ve čtení „Klavír“

Den první. León-Villar de Mazarife. 23 km

León za svítání je krásný. A mrtvý. Zavřené okenice, obchody i nádherná katedrála.
Však je teprve půl sedmé!
Jen na autobusáku funguje bistro. Ovšem s dobrou kávou za rozumný peníz. Žádný zalejvaný bryndy.
V ulicích jsou jen uklízeči, tedy myči chodníků, a první poutníci. Sbírají se z postranních uliček, aby mohli sledovat svatojakubské mušle v dlažbě a žluté šipky. Pokračovat ve čtení „Den první. León-Villar de Mazarife. 23 km“

Den druhý. Úsek Villar de Mazarife – Astorga. 31 km

Vstáváme mezi prvními. Cestu ze vsi už známe, okoukli jsme to včera. Šli panáčci silnicí a potkali…traktor, traktor a traktor. To je to jediné, co můžete takhle po ránu na vsi potkat. Cesta vede jako podle pravítka mezi většími poli. Všude důmyslné zavlažovací kanály. Říkáme si, že než splavňovat Vltavu a kopat kanál Odra – Labe – Dunaj, bychom možná měli v Čechách pomýšlet na něco takového. Krajina je úplně placatá a trochu nudná. Tak se bavíme počítáním čápů. Pět, deset…skoro dvě desítky čápů procházejí mokrou loukou. Žáby kvákají. Úspěšný lov zaručen. Pokračovat ve čtení „Den druhý. Úsek Villar de Mazarife – Astorga. 31 km“