A je tu ráno. Hladina v řece klesá. I Elrond už dostal rozum a zavřel hnědáky do stáje. Saalach má konečně zase barvu ledovcové horské řeky, modrosivou. Jen naplavené klády chycené mezi balvany u břehu asi dva metry nad stávající hladinou dávají tušit, že ještě nedávno se tu hnalo divoké bouřící stádo. Pokračovat ve čtení „Neděle | Loferer Steinberge“
Hanacco americano
Hudba je Boží dar. Má úžasnou vlastnost. Spojuje. Napříč časy i místy. Ne nadarmo se v krásné Smetanově písni na slova Vítězslava Hálka zpívá, že nejstrašnější kletbou jest, když Bůh odejme lidem zpěv. Na rozdíl od sportu, jehož spojování má své limity v soupeření, které přináší, je hudba všeobjímající, může spojit i velmi rozdílné a hojí bolesti. Pokračovat ve čtení „Hanacco americano“
Návrat Karla Ančerla
Loni touhle dobou jsem navštívil židovský hřbitov v Tučapech. To je obec, kterou máme ze Soběslavi přes kopec. Hned za branou hřbitova je náhrobek se jmény Leopold, Ida, Valy a Jan. Náhrobek je symbolický. Všichni zahynuli v Osvětimi.
Jedno jméno chybí. Pokračovat ve čtení „Návrat Karla Ančerla“
Anna a Marie
Dvacáté století se právě narodilo.
Velká očekávání nedošla vždy naplnění.
Tovární dělnice to v té době nemají lehké.
Děti bez otců.
Před první válkou přijde na svět Anna.
Po válce Maria. Mnohem mladší.
Anna, jak se dle svatých vzorů sluší, je Marii matkou, protože jejich pravá matka velmi mladá zemřela.
Ve městě stříbra a sukna tehdy žijí Němci, Češi a Židé pospolu. Pokračovat ve čtení „Anna a Marie“
Klavír
Tři čtvrtě na deset.
„Rychlík číslo 945 linky… přijede na třetí nástupiště, služebně …“
Cestující se pomalu trousí. Už to není ten denní shon.
Obchody jsou zavřené. Kafe si dáte leda z automatu.
Skupina Asiatů s kufry čeká na výtah. Pokračovat ve čtení „Klavír“
Vyjíždíme z Barcelony…
Bus Barcelona-Leon.
Nejdřív jsme byli asi čtyři. Z toho tři poutníci. Po troše zmatků na nádraží Sants už máme skoro plno. Třetí poutník je Francouz. Tlusťoch. Nejde mu sklopit sedačka. Zuří. Stěžuje si. Řidič ho uklidní, že může zabrat i tu sousední. Perfecto! Pokračovat ve čtení „Vyjíždíme z Barcelony…“
Den první. León-Villar de Mazarife. 23 km
León za svítání je krásný. A mrtvý. Zavřené okenice, obchody i nádherná katedrála.
Však je teprve půl sedmé!
Jen na autobusáku funguje bistro. Ovšem s dobrou kávou za rozumný peníz. Žádný zalejvaný bryndy.
V ulicích jsou jen uklízeči, tedy myči chodníků, a první poutníci. Sbírají se z postranních uliček, aby mohli sledovat svatojakubské mušle v dlažbě a žluté šipky. Pokračovat ve čtení „Den první. León-Villar de Mazarife. 23 km“
Den druhý. Úsek Villar de Mazarife – Astorga. 31 km
Vstáváme mezi prvními. Cestu ze vsi už známe, okoukli jsme to včera. Šli panáčci silnicí a potkali…traktor, traktor a traktor. To je to jediné, co můžete takhle po ránu na vsi potkat. Cesta vede jako podle pravítka mezi většími poli. Všude důmyslné zavlažovací kanály. Říkáme si, že než splavňovat Vltavu a kopat kanál Odra – Labe – Dunaj, bychom možná měli v Čechách pomýšlet na něco takového. Krajina je úplně placatá a trochu nudná. Tak se bavíme počítáním čápů. Pět, deset…skoro dvě desítky čápů procházejí mokrou loukou. Žáby kvákají. Úspěšný lov zaručen. Pokračovat ve čtení „Den druhý. Úsek Villar de Mazarife – Astorga. 31 km“
Den třetí. Astorga – Foncebadón. 26 km.
Na caminu se vstává brzo, ale že kvůli korejským poutníkům budeme vzhůru před pátou, toho jsem se nenadál. Hlučeli večer, hlučí ráno.
Pravda, náš alberque je v prastarém domě, který vzdychá, ale i dřevěné schody se dají sejít několika způsoby. Korejci zvolili verzi stádo slonů. Pokračovat ve čtení „Den třetí. Astorga – Foncebadón. 26 km.“
Den čtvrtý. Foncebadón – Ponferrada. 27 km.
Až na vrcholky a pak zase dolů.
Včera se k nám na jeden úsek připojil Jirka. Šel po vlastní ose mimo camino podle španělských map. Vzhledem k tomu, že španělské mapy jsou něco jako mapy řecké, je štěstí, že vůbec do Foncebadónu došel.
Večer se citelně ochladilo. V noci pořádně fučelo a bylo dost chladno. Naštěstí náš příjemný albergue topil a místnost byla maličká, pouze pro šest, tedy komfort a tepelná pohoda zaručena. Dokonce jsme měli snídani. To zajišťovalo, že nikdo neměl tendenci hrnout se na cestu už ve čtyři ráno. Budíček byl až v rozumných šest.
Pokračovat ve čtení „Den čtvrtý. Foncebadón – Ponferrada. 27 km.“