Tak jsem měl dneska velkej plán. Je pěkně, svátek má Bernard, tož zajedu do Sokolovny v Sudoměřicích. Cestou jsem vymyslel, jak si dám zase šumavu a pivo a udělám takový vinšování: toast2bernard. K tomu ta fotka šumavský topinky s kopicí sýra a orosená sklenice Bernarda. Jakože vtipný a nápaditý. Uznejte. Od člověka, který každý rok bojuje s pochopením loga Karlovarskýho festivalu, kterej luští logo hotelu Miura v Beskydech a jiné záludnosti designu, je to výkon.
Jenže chyba lávky. Pondělí den zavírací, umrlcííí na regreacííí. Chvilku myslím na to zajet až do Bechyně, jenže nevím, jestli tam někde Bernarda mají a taky se teď už stmívá trochu dřív, tak aby mi nezhasli. Nerad jezdím s blikačkama. No, tak si holt dám pauzu na golfu v oboře. Pauzu si tam dát můžu, to je tak všechno. Protože pondělí. Na recepci sice sedí chlapík, ale prý: „Jako v muzeu! Šťastnou cestu.“
Bože, to maj fakt všechny hospody na Blatech v pondělí zavřeno? Nemaj! Zachraňuje Debrník. Umrlcííí se tu rekreujou ve středu.
Nechci vás přesvědčovat, abyste chodili na Prague Pride, nechci se s vámi přít o to, zda je to přehlídka oplzlosti nebo zbytečnost. Jen budu psát o tom, co mi letošní Pride dala a třeba i vzala. Přeberte si to. Třeba se někdy potkáme.
V parku před nádražím dovádějí děti. Na trávníku je rozložená deka, regulérní piknik.
*****
Na vydlážděném náměstí je vedro k padnutí. Jediná oáza stínu, staré lípy kolem Mariánského sloupu jsou nyní v centru staveniště a lavičky pod nimi jsou nedostupné.
*****
“Snad se potkáme při nějaké lepší příležitosti, abychom si mohli říct, co se povedlo,” loučím se na radnici.
*****
Tři obrazy ze Soběslavi letních dnů. Jsou spojeny kořeny a stínem stromů. Je to již několik měsíců, co skončil boj o lípy u kostela sv. Petra a Pavla. Tehdy jsem psal, že v posledku nejde o tyto dvě lípy, ale o něco mnohem hlubšího, o celý přístup k zeleni a o vize města.Pokračovat ve čtení „Vavřínový věnec za rekonstrukci?“
Kyjev.
Návrat po dvou letech. Zatím odpoledně večerní přiblížení. Omezeno oblastí zastávky metra Hidropark a tedy vlastně tak trochu vodami Dněpru.
Opojný západ slunce nad zlatými kupolemi jednoho z chrámů komplexu Pečerské lávry. Řeka, proti které jsou všechny české řeky stružkami v louce po dešti. Z výšky při přistávání to byla mozaika nekonečných spirál secesních kouřových linek, zrcadel tůní a zelených ostrovů, které mění tvar každým rokem. Když jste na ostrově, je to jezero, které je všude. Ne, na tyhle říční dimenze ve střední Evropě nejsme uvyklí.
Pak je tu nekonečné a hnusné sídliště panelových oblud z dávna i panelových oblud, které se teprve staví. Mezi tím pravoslavné chrámy, které vypadají jako kdyby je projektoval Metroprojekt. Obchody jsou navázané na stanice metra a přilehlé podchody. To znáte z hlaváku v Brně.
Ovšem v obchodech je tedy nabídka…
Regály šumivých vín, gruzínských vín za ceny nižší než v Gruzii a koňaky a koňaky…
Jenže pak jsou tu ty celní limity a ty nesmysly s tím, že do letadla můžu vzít jen těch hloupých 100 ml. Nejmenší koňaky mají 250 ml.
Tak na zdraví, přátelé!
Zvonice Pečerské lávry, most Metro s metrem v zapadajícím slunci. Dněpr a slunce čarují.Západ slunce do vod Dněpru.Stará a nová výstavba Kyjeva.Vítáme chlebem a kvasem.Západ slunce chycený ve skle a šumění…
Kyjevské metro vykazuje všechny znaky těchto systémů ve východním bloku, tedy vám připomene i Prahu.
Tři linky, jedině tři přestupní stanice v centru. Ruské vagóny, které ovšem nejsou opravené. Tedy opravované asi jsou, ale vzhled je stejný jako dřív. Jen osvětlení předělali na LED. Vzdálenosti mezi stanicemi jsou, podobně jako v Petrohradu, značné. Je plné reklamního smogu. I na oknech vagónů. Prevence sprejerství se děje tak, že některé vozy si dopravní podnik nechal graffiťácky upravit, takže není kam svůj tag umístit. U vstupu ve stanicích jsou příšerné těžké dveře, přístupy jsou často jako z dílny Metroprojektu, komplikované, se schodišti a nadchody úplně bizarními. U eskalátorů sedí vždycky děžurná a zírá. Jízdné je jednorázové. Musíte si vystát frontu u okénka a koupit si žeton. Fronty jsou dost dlouhé.
Nebo…můžete jako v Londýně či Ostravě prostě pípnout bezkontaktní kartou a za 4.25 Kč projezdit celý Kyjev a přitom telefonovat s přáteli. Metro má pokrytí.
Šťastnou cestu!
Kachličková výzdoba stanice metra KresčatikKyjevské tramvajeInterier stanice Zlatá vrataVýpravčí je stejně jako dozor u eskalátorů a turniketů nepostradatelnou součástí metra. Neocenitelné, když nevíte, kterým schodištěm ven.Fronty na žetony. Když nechcete platit bezkontaktně kartou nebo pomocí appky google pay, případně nemáte předplacenou kartu, musíte si vystát frontu.Interiér stanice Družby národůProdej květin. Nezbytná součást většiny stanic metra. Na Majdanu mají zvláště velký výběr a podle všeho je otevřeno snad 24 hodin denně. Nádhera!Staré vozy, které znáte z Prahy. Některé vlaky už mají nové vagóny. Tohle je ale nejčastější typ. Metro je mnohem plnější než v Praze. Většinou je nacpané k prasknutí. Tři linky na třímilionovou metropoli je opravdu málo.Reklama je všude. Je ale pravdou, že vozy jsou pak hezky barevné. Vlak metra na mostě Metro mezi stanicemi Dnipro a Hidropark.Nové turnikety ve stanici.
To není prostě jen klášter, to je duchovní město. Dva okrsky, Horní a Dolní Lávra, mají navíc ještě nadzemní, podzemní a vlastně i nebeskou část. V dolním okrsku jsou dva podzemní labyrinty svatyní a pohřebišť, tzv. jeskyně. Jako buddhisté krouží kolem svatyně a roztáčejí modlitební mlýnky, zde věřící procházejí se svíčkami úzkými chodbičkami, které tu někdy od 12. století dlabali mniši, líbají ikony a rakve s ostatky desítek svatých. Šoupání nohou, šustění šátků, vůně oleje z lamp věčného světla. Modlitby, znamení kříže. Ve skalních kaplích pak věřící klečící nebo ležící před nejsvětějšími ikonami a největšími světci. Připomíná mi to ikony Sestoupení Krista do pekel. Někteří svatí mají již natažené drobounké vyschlé ruce a čekají na vzkříšení těla. Svět živých a mrtvých je propojen světlem víry, jazykem modlitby.
Nadzemní areál pak skýtá osvěžení v podobě několika posvátných pramenů v Dolní Lávře a bezpočet chrámů v dolním i horním areálu. Tady svatí již promlouvají ze zlaté záře věčnosti, oslavení, shromáždění kolem Vševládného v šumu perutí cherubů a serafů.
Výmalba chrámů je různého stáří, zpravidla barokní, ale také secesní v tlumených temných tónech s jednoduchou květinovou zdobností. Zlaté ikonostasy propojují nebe a zemi nejen horizontálně, ale také vertikálně, to když se vrchol téměř ztrácí v kupoli, kde kříž přechází v tvář žehnajícího Krista Vševládného.
A nebeský areál? To je nejvyšší zvonice, která skýtá výhled do kraje a na zlaté střechy chrámů a která zní hudbou zvonkohry. Je to největší hudební nástroj. Zvonky i velké zvony jsou propojeny důmyslným systémem kladek a lan a hraje se ne ně jako na varhany. Rukama i nohama. Ruce rozeznívají menší zvonky, šlapáním na dřevěné pedály se pak rozhoupou srdce velkých zvonů.
Mezi těmito třemi sférami procházejí řetězy poutníků, mnichů a sem tam nějaký turista. Jsou tu obchody s liturgickými předměty od křížků přes knihy, ikony tištěné i psané z provenience řecké, ruské i ukrajinské, až po velké kříže, lustry, korouhve a dokonce i zlacené cibulové báně na menší kaple a chrámy. Jsou tu jídelny pro poutníky i občerstvení. Je to svět ohrazený od zbytku města, přesto však prostupný a dostupný.
Nejlíp začít, kde jsme včera skončili. Kresčatik. Malované kachličky v dole v metru, pohodová nedělní atmosféra na povrchu. Kyjev je plný kaváren a kavárniček a stánků s kávou. Takovou koncentraci jsem snad nikde zatím neviděl. Kresčatik je pořád zavřený pro auta. Je neděle a každý je venku. Parky přetékají lidmi všech věkových kategorií.
My se na chvíli uklidíme do sv. Sofie. Už neslouží jako chrám, je tu muzeum, přesto je však ze zdí za ta století stále cítit vosk a olej ze svic a věcného světla lamp. Výmalba je tmavá. Pracuje se tu na rekonstrukcích fresek a mozaik. V rozích hlavní kupole jsou čtyři evangelisté. Vyobrazení je v tak zvláštní perspektivě, že to vypadá, jakoby měli před sebou na stole monitory a Dobrou zprávu sepisovali na počítači. Däniken by měl jasno. Pro mne je ovšem úplně nejkrásnější to, že namísto Pantokratora na všechno to hemžení dohlíží žena. Tedy ten ženský aspekt Boží, Moudrost sama, která vše prostupuje a byla u počátku Stvoření. Tady, snad symbolicky, prostupuje všechny vrstvy fresek, všechen ten olej lamp a kouř ze zapálených svící, co jich tu od počátku katedrály hořelo. Je ve všech modlitbách zde proslovených a nyní i v práci archeologů, kterým zde dává poznání dřívějších věků.
V přilehlém prostoru v patře katedrály je krom poměrně nudné expozice zajímavá soudobá instalace ukrajinské výtvarnice Oxany Mas Looking into eternity, která pracuje s částí ikony Bohorodice ze Lvova. Výřez ikony je zhotoven v mnohametrové velikosti z velikonočních barevných kraslic. A jsme opět u počátku.
Je tu i propojení s chrámem archanděla Michaela, kam po včerejším letmém přiblížení musíme ještě jednou. Z tohoto chrámu byla do muzea sv. Sofie přenesena část mozaik, které by jinak čekal smutný osud. Chrám kyjevského patrona byl totiž ve třicátých letech 20. století z rozhodnutí politbyra zničen. Obnoven byl až v po pádu komunismu. Dnes je chloubou Kyjeva. Právem.
Před chrámem stojí sousoší, kde by plesali milovníci cyrilometodějských tradic. Ano, na čestném místě vedle kněžny Olgy a apoštola Ondřeje tu jsou Crha i Strachota jako má Radhošti. Zajímavější je ovšem zeď, kterou je obehnaný chrámový okrsek. Jsou na ní desky upomínající ukrajinské padlé z války s Ruskem od roku 2014. Doněck, Doněck, Doněck…tabule fotografií a jmen, podle týdnů. Jsou jich stovky a stovky. Dole na chodníku leží květy a svíčky. Pokračovat ve čtení „Kyjevská neděle“
Budu se opakovat, ale poslední dny výletů a cest jsou chudinky. Dostane se na ně vždy až s odstupem. Většinou začínají balícím stresem, pak pokračují podivnou nostalgií, kdy má člověk pocit, že něco nesmírně zásadního ztrácí, a končí různými podivnými úprky na letiště nebo nádraží, to když se zjistí, že poslední „must see“ je dál než jste mysleli, nebo že autobus jaksi nejezdí podle jízdního řádu. Respektive, jízdní řád? Co to je?
Prý jestli se nemá na zkoušku přihlásit do Bad Reichenhallu namísto Drážďan.
Pojedu taky, kouknem se do Alp, krásný panoramata, že jo. A vůbec, nebudeme se píct v rozpáleným městě.
Za Salzburkem začalo pršet. Když jsem byl jako malej o prázdninách na chalupě a pršelo, ležel jsem v posteli v setnici a poslouchal, jak dešť bubnuje na střechu a zurčí v okapu. Bylo to jako xylofon. Tak se holt vrátím do dětství. Budu v pelechu na ubytování poslouchat vodní hudbu. Příroda, že jo. Kam se hrabe Händel. Pokračovat ve čtení „Pátek | Panoramata…“
Hned úvodem je třeba říct, že pořadí bylo zvoleno špatně, leč nešlo jinak.
Zatímco manažeři se potili u zkoušky, v době Panevropských univerzit fakt nechápu, lid nemanažerský korzoval lázeňskými promenádami. Všechny ty upravené záhony trvalek, neskutečně barevné a vkusně upravené výsadby letniček, kvetoucí hortenzie, pestré luční výsevy na kruháčích, mi zcela paradoxně připomněly titulek z našeho města. Ten zněl: Soběslav rozkvetla. Inu, těžko lze najít většího kontrastu. Nasával jsem tu krásu a bylo mi z toho srovnání smutno, ale zároveň mi to dávalo naději. Je co zlepšovat, příkladů je spousty a netřeba nutně do Rakous. Kéž by se i odpovědní koukali pořádně.
