zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Jak marný a pomíjivý je čas lidských radostí,
jako mlha, když se objeví na blatech
a záhy se rozpustí v záři slunce.
Jako listí, když zvadne
a jen barevný koberec pod stromy připomíná radosti léta.
volně na témata Michaela Francka a K.V. Holana Rovenského o pomíjivosti.
Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak Bůh miloval,
že poslal vám ho s nebe.
Hrozné, když Bůh neourodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.
Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
a píseň v nebi zrozená
i ve smrt život vlívá.
Kdo v zlaté struny zahrát zná
Vítězslav Hálek | Bedřich Smetana | Večerní písně
“Ten národ ještě nezhynul, dokud mu věštec zpívá.” Smetanovo krásné zhudebnění Hálkových veršů by tak sedělo k novorenesančnímu Rudolfinu. Slavná velebená Čechie, sto let republiky, trikolóry všude… Pokračovat ve čtení „Teče voda, teče | Horňácký večer | 27.10.2018“
Podzim zlatí stromy a barevným listím protkává koberce zelené a žluté trávy. Hnědá hlína na polích a šedavé kostřavy na pastvině. Mraky jsou dramatické. Zatímco ráno bylo šedivo, teď slunce ostrými paprsky nastříhalo ten závoj a obšilo díry zlatou a stříbrnou nití.
Každý mrak má stříbrný okraj, říká jedno přísloví. Má dodávat naději.Tady v líbezném údolí, které se táhne k hřebeni na hranici s Polskem, je té naděje zvlášť zapotřebí. Pokračovat ve čtení „Libná | Liebenau“
Kytice | Bohuslav Martinů
na motivy lidové písně
Jez, Evičko, jez to jabko,
jak ti bude po něm sladko.
Eva vzala, okusila,
s Adamem se rozdělila.
Jez, Adame, jez to jabko
jak ti bude po něm sladko.
Trháme jablka a hrušky
a mžouráme do podzimního slunce.
Ruce vztahujeme k nebesům.
Vzpomínky na ztracený ráj,
na život sladkosti.
Ve zlatém listí a zelené trávě.
Sladká šťáva stéká po vousech
a čas se zastavil.
Za našima humny
lidová píseň
Za našima humny, ej, za našima humny
orech malovaný, orech malovaný,
gdože ho maloval, ej, gdože ho maloval,
barvy nelutoval, barvy nelutoval.
Maloval ho malér, ej, maloval ho malér,
ze samého neba, ze samého neba
a on mu dal barev, ej, a on mu dal barev
korej bylo treba, korej bylo treba.
Od klekání do klekání.
Mezi Mariemi.
Těšitelkou a Klokotskou.
Útěcha a radost.
Celý den vkleče, blízko zemi
pod prastarým ořešákem
jak slepci hmatáme a čteme
řeč ořechů
v hřejivých paprscích podzimního slunce.
S vděčností, radostí a pokorou.
Pak v posledním světle dne
v silném větru
až na potřetí zapálím svíčku.
Za Marii i Dášu.
S díky!
Plamínek se třepotá.
Nezhasne, svítí v tmách.
S nadějí!
Regula Mühlemann a La Folia Barockorchester | Frauenkirche Dresden
Večer sestavený z árií barokních oper věnovaných femme fatale – Kleopatře – v podání nádherného a zvučného sopránu Reguly Mühlemann v doprovodu mladého a svěžího orchestru, toť skvělý hudební zážitek ze saské metropole na Labi. Pokračovat ve čtení „Mariánské léto ve dvou obrazech hudebních a dvou mezihrách krajinných“
Silnou stránkou našeho města je prý komunikace s občany. Vidíte, já bych třeba vyzdvihl cyklistiku. Ne tu kdovíjak sportovní a spíše turistickou, myslím tu obyčejnou – s kolem na nákup, návštěvu, do kostela, na vlak nebo jen tak k vodě. Na značce kola nezáleží, elastický oděv netřeba. Doporučil bych tedy povinnou výbavu bicyklu a helmu, i když… donuťte k tomu babičku. Věk totiž v téhle cyklistice nerozhoduje. Ono to naopak mnohým seniorům jde na kole lépe než pěšky.
Soběslav je zkrátka městem cyklistů! Pokračovat ve čtení „Kolo do Soběslavi patří!“
Přijmi, pane, korunu tu prostou,
kéž ti zlaté klasy vždycky rostou,
mocný Bůh tě vlídnou rukou chrání,
by co seješ, vzešlo v požehnání!
Leo Stein a Oskar Nedbal | Polská krev
Dožínky!
Pamatuju si je z Jihlavy z dětství.
Ne z venkova. Z města. Z amfiteátru. Zvláštní, že?
Nevím, zda tam bývali pionýři a prapory družby zda vlály.
Pamatuju si folklórní soubory, jak tančí. Barevné kroje a snad i květy a klasy ve vlasech. Pokračovat ve čtení „Dožínky“
I. Kyrie
Když jsem chystal své dvě přímluvy za kmotřence, kde jsem jim vyprošoval i radost z bohatosti a pestrosti světa, vůbec jsem netušil, jak krásný a opravdu pestrý to bude den.
II. Gloria
Voda.
Jako oceán obklopuje svět a omývá všechny kontinenty, propojuje vysoké hory s úrodnými nížinami. Prýští z hlubin země, do nich se i zanořuje. Padá jako déšť z nebe. Ve slunci tvoří pestrou duhu, znamení Boží smlouvy se stvořením. Z vody se rodí život a voda člověka prostupuje.
Stejně tak liturgie křtu. Omývá, je znamením smlouvy a prostupuje celé společenství.
„Udělal snad tohle normální člověk?”
„Normální? Co je podle vás normální? Že se po ulici prohánějí tanky nebo že vás ve městě na chodníku můžou zastřelit?”
…
„Bereme za normální věci, který jsme si ani před půl rokem nedokázali představit.”
Tenhle obrázek je neskutečný kýč, ale…
Strýc míval kdysi pole. Říkalo se tam U Obrázku. Jenže já to znal až z totáče. Když jsme šli nebo jeli kolem, bylo to doprovázeno vždy povzdechem: „Todle bejvalo naše pole. U vobrázku.“ Pořád jsem přemýšlel, jaký obrázek. Nakonec jsem dospěl k závěru, že je to kvůli tvaru toho pole. Obdélník obklopený lesy. Jasně, je to prostě pravidelný rám obrazu. Každý rok se mění. Panečku, ti předci to měli vykoumaný.
No a pak, někdy koncem devadesátých let, se tam obrázek vrátil. A já jsem pochopil.
Na to si vždycky vzpomenu u tohohle obrázku. Na kopci za Hlavatcema.