Lipsko. Na první pohled to není žádná krasavice. Město je docela roztahané, mezi jednotlivými částmi jsou roztodivné proluky a brownfieldy. Nechybí nepříliš vzhledná architektura druhé poloviny 20. století. Přesto jsem z města nadšen a myslím, že to je fajné místo k životu.
Spanilé z archy holubičky
Děti. Něžní andílci z barokních oltářů a rámů. Zvláště teď, v adventním čase máme sklony se nad dětmi dojímat. Však i barokní vánoční písně, byť nejsou plné sladkých rodinných klišé dnešního času, se při pohledu na Ježíška v jeslích rozněžní. I v profukujícím chlévě v nuzných podmínkách najdou prostor pro růžové tvářičky, něžná očička. Spanilé z archy holubičky, vítej vinšované holoubátko. Tradice a apokryfy se snaží malého Ježíše, o kterém evangelium vlastně mlčí, líčit jako dítě, které nepláče a proměňuje hliněné ptáčky v cvrlikající zpěváčky.
Jenže děti nejsou zdaleka vždy takové. Znal to třeba náš Karel Jaromír Erben. “Hrej si, tu máš kohouta!” Žádné cvrlikání, když se hračka promění v oživlého opeřence, se však nekoná. Bum, bác, letí do kouta.
Z hliněného ptáčka by nejspíš zbyly jen střepy. Místo sladkého zpěvu pláč a křik. Ano, jsou chvíle, kdy byste taky s chutí zavolali: “Pojď si proň…”, nebo napřáhli ruku k pohlavku. Jenže ono to většinou nepomůže. Naopak.
Myslím na Hoegovu knížku Až nadejde čas. Na děti, které zkrátka nepasují do našich škatulek. Máte chuť je vypnout, zavřít někam do zvukotěsné místnosti nebo od nich někam utéct. Převychovat je, změnit. Hned! Ale když nepodlehnete těmhle zkratkám, a obdivuju rodiče, kteří to zvládají, přijde ten okamžik…
Sedíte na pohovce a ten upír najednou přiběhne, vrhne se na vás, obejme vás a řekne: “Du bist mein Freund!” A v tom chlívu a zmatku najednou svítí hvězda před kterou všechny temnoty prchají. Nadechnete se a víte, že můžete zase dál. Je to vlastně víc než nádech, je to chvíle, kdy se hliněný ptáček rozezpívá a letí do světa.
Křížový vrch
Poutníci vyprošují požehnání kraji.
Cesty – znamení kříže.
V kraji skal a kamenů
v kraji zvlněném jako moře.
Tam, kde se moře rozestupuje,
vedou stezky
plné kalvárií a Johánků,
kamenů nárožních. Pokračovat ve čtení „Křížový vrch“
Mikulášské ráno
Zpod peřiny vykoukne noha.
“Proč máš tak velké nohy, babičko?”
Nechce se ven…
z té závěje peří
z pohádky
z tepla objetí.
Za oknem se rozhrne záclona deště
a do světnice vstoupí slunce.
Jako slepec ohmatává stůl,
lavici, židle,
přejede opatrně po otlučeném hrnku se včerejším čajem,
chytí se ve sklenici džusu,
pohladí pomeranče a mandarinky na stole
léto schované v oranžové slupce
v bílé síťce. Pokračovat ve čtení „Mikulášské ráno“
Adventní Janáček 2018 | Brno
Balada strašlivá o tom, kterak si Kozlíček neporozuměl s lotyšským pojetím Jenůfy a kterak se uklidnil u velšského Mrtvého domu.
Ano přátelé, odešel jsem z dívadla ve druhém dějství. A to ještě z mojí milované Jenůfky. Už vím, jak se cítí tradicionalisté, když jim zneuctí Prodanku tím, že není ve správných krojích.
Ale teď vážně. Brno je hlavní město opery v Česku. Festival Janáček je neskutečnou nádherou a počinem, který si zaslouží chválu. Přesto však dovozová Jenůfka z Polska byla otřesná. Tedy přesněji, naprosto jsem se s ní nepotkal. A to začínala tak nadějně a krásně. Pokračovat ve čtení „Adventní Janáček 2018 | Brno“
Salomone Rossi a Elam Rotem | Píseň písní
Cestou z hory Sinaj nesl Mojžíš v rukou dvě Desky svědectví. Mojžíš ale nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září tvář.
—Ex 34,29
Jak jsi krásná, hudbo, má nevěsto, jak blažený je čas, kdy prodlévám v tvé blízkosti. Pozvedáš mou duši a má tvář září radostí jako zářila tvář Mojžíšova při setkání s Hospodinem. Pokračovat ve čtení „Salomone Rossi a Elam Rotem | Píseň písní“
U nás
Besser bau nicht all zu feste, wir sind nur kurze Erdengaste.
— nápis na štítu chalupy ve Skalce
Vracím se opět tam, kde se Čechy zakusují do Polska,
do míst, kde dřív žili spíš Němci,
do míst zmizelých vesnic,
do Sudet. Pokračovat ve čtení „U nás“
Struny v harmonii
Struny v harmonii, toť obraz lidské duše. Jejich zvučení, to jsou city, tu něžné a jemné, tu prudké. Cílem života je struny ladit, nikoli strhat, jak by snad řekl autor Loutny české Adam Václav Michna.
A proč o tom píšu? Protože jsem včera (20.11.2018) zažil krásné ladění strun a ladění hlasu a má duše se tetelila blahem. Večer plný emocí. Večer s hudbou raného baroka. Pokračovat ve čtení „Struny v harmonii“
Podzimní listy z Kréty
Krajina zvuků a krajina vůní
s mlžným závojem přes oči
s okem fotoaparátu rozkapaným jak u očního lékaře
v botách smekajících se po mokrém vápenci
kloužu prastarou stezkou
mezi pastvinami
vydechujícími vůni ovcí
štiplavou, intenzivní vůni stád
ovce bečí a jako bílá vlna se valí přes stezku
do kopců, do bezpečí
a pastviny zvoní.
klesám do hluboké brázdy hledící k jihu
do moře zlata
strmé srázy se zvedají k šedému nebi
stezka šněruje sutí
mizí mezi vrbami a hořícími javory
kolem země vydechuje opojné kořeněné vůně
sápa, dobromysl, tymián
a srázy zvoní.
Podzimní dny
Den je zachmuřený.
Navzdory nádherným fotografiím svítání na instagramu
nad Blaty slunko nevysvitlo.
Jen závojem šedých mraků nakukovalo
na krajinu prázdných rybníků s bílými volavkami,
co číhají na ryby
plácající se v mělkých bahnitých tůňkách.
Zbytky po výlovu.
Šlápoty v měkkém bahně a zlatu osik.
