Baños de Agua Santa

Jak cestovat po Ekvádoru? Jednoznačně autobusem. Je to nejrozšířenější způsob dopravy, jezdí často, je neuvěřitelně levný, pohodlný a ještě zkouknete nějaké ty filmy. No, dnes tedy cestou do Baños pouštěli příšernou hovadinu, ale on v Ekvádoru stejně nejlepší program běží za oknem. Díky dramatičnosti krajiny a nadmořské výšce zažijete v autobuse to, na co jinak potřebujete letadlo. Cestujete mezi mraky. Vystoupáte do nich a vyjedete i nad ně.

Do Baños se mi původně nechtělo, mrzelo mě, že jsme nemohli strávit víc času nahoře na Cotopaxi couráním po parámu a nechtělo se mi někam se plácat jen kvůli teplým pramenům.

Baños jsou ale víc. Je to docela malebné městečko v údolí zaříznutém mezi strmé horské hřbety. No a nad těmi horskými hřbety je ohromný a ohromující aktivní vulkán Tungurahua (5016 m n. m.). Je krásný, ale taky nebezpečný, proto jsou po městě i v mapách značeny únikové cesty, jako v tunelu. A krom vizuální stránky skýtá život na úpatí vulkánu i bonus v podobě teplých pramenů, které Baños vyvěrají. Baños jsou, jak už název napovídá, lázněmi s termální vodou, kde se můžete skvěle osvěžit. Však je to přímo agua santa! Kromě toho nabízí město příležitosti k atraktivním vycházkám, ale i túrám po okolních horách.

Nejdřív jsme se osvěžili v kavárně. Vynechali jsme ty super turistické na náměstí plné gringos, vedené v evropském stylu, a po cestě jsem zapadli do sice taky trochu netradičního, ale mnohem příjemnějšího prostředí kavárenského antikvariátu. Ke kafi tu byly výtečné sušenky, stálo tradiční dolar a navíc… ano, tady jsme poznali manu. Na stůl nám kavárnice přinesla cukřenku s třtinovým cukrem a druhou cukřenku s podobně hnědou hmotou s tím, že to je panela. Sežrali jsme snad půl té cukřenky v rámci „ochutnávání“ a pak si nechali vysvětlit, že panela je úplně nejsurovější první frakce, která vzniká při výrobě třtinového cukru. Je výborná! Ano, několik kilo si jí na konci našeho putování nakoupíme s sebou.

Vylezli jsme jen kousek nad město a pak slezli kolem kýčovité a omšelé sochy Panny Marie zase dolů, abychom se plácli na chvíli do horké lázně. Koupele El Salado mi připomněly lázně z Cesty do fantazie. Most přes řeku a za ním bazény s horkou vodou. Schodiště k řece, osvěžující ledová voda, masáž na splavu, Kneippův chodník na říčních kamenech. A my jako bohové sestoupivší z hory jsme také smyli únavu, bahno a sopečný prach. Lázně jsou prvním místem, kde jsem byl zvýhodněn jako plešoun. Nemusel jsem si pořizovat koupací čepici, která je jinak povinná, ale zase ji mají i v barvě ekvádorské trikolóry – žlutá, modrá, červená.

A večer už nás čekal autobus směr Riobamba, Riobamba, Riobamba… jak vykřikuje prodejkyně jízdenek na nádraží. Mimochodem, velmi ochotně nám ve svém prodejním kutlochu uschovala po dobu našeho pobytu v Baños krosny, abychom s nimi nemuseli štrádovat po městě. Navíc já bych s báglem ten šílený krpál nahoru nad město nevylezl. 

Z Baños do Riobamby je to zase nádherná cesta. Na chvíli se nám ukázala Tungurahua v celé své kráse věnčená mraky, následně El Altar ozářený oranžovým večerním sluncem, a těsně před cílem i Chimborazo, které roste až do nebe.

Parámo

Lze být na zemi a přitom v nebi?

Jdi cestou vody
proti proudu řeky.

Vyjdi do hor
až půda ztěžkne
nasáklá vodou.

Jdi zeleným svahem vzhůru
sleduj stříbrné provazy vodopádů
poslouchej zvuk peřejí,
jak se dravě vrhají přes kameny
dolů z nebe.

Nelekej se závoje mraků
projdi skrz mlžnou oponu
zmáčený jemným deštěm.

Pokračovat ve čtení „Parámo“

Galápagos

Opustili jsme zelený ostrov.
Jarní Floreanu jsme nechali za sebou,
jako mořské želvy zrána opouštějí pláž.
Ostré skály Ďáblovy koruny zůstaly za námi.

Je tu jen širý oceán.
Širý a božský
stejně jako poušť, hory
nebo hluboké zelené pralesy.
Není tu signál,
a přesto tu signály lze zachytit.

Pokračovat ve čtení „Galápagos“

Vrabci – ranní vzpomínka

Mrzne.

Naplnil jsem krmítko.

Houpe se pod tíhou drobných tělíček.

A já při ptačím koncertu sním o tom,

že přiletí

galapážské pěnkavy.

 

(foto: pixabay.com)

Duch, dech, žena, Maria, Bůh

Tak by se dal popsat společný koncert souborů Tiburtina Ensemble a Capella de la Torre. V hlavní roli dech, který rozechvívá tu hlasivky, tu dechový nástroj, vždy ale duši.

A to vše v režii žen.

Špičkovou Capellu de la Torre vede Katharina Bäuml. Dvě šalmaje, dva pozouny, dulcian a varhany. K tomu osm nádherných ženských hlasů z Tiburtiny. Večerem se jako stuha vine mešní ordinárium poskládané z díla Tomáse Luise de Victoria a mariánských hymnů gregoriánského chorálu. Tiburtina, jak je jejím dobrým zvykem, se posouvá po prostoru a dává vyniknout kráse zvuku. Zpěv stoupá ke klenbě jako kadidlová vůně.  Však i řízení Barbory Kabátkové opisuje ladné křivky kadidlového dýmu.

Ne nadarmo je tvořivý duch Boží rodu ženského.

Žena, matka.

Zní Magnificat.

V tento večer obzvláště příznačné, protože před oltářem zpívá osm žen, ale tluče devět srdcí.

Večer končí pokorným a krásným hudebním vyznáním víry Francisca de la Torre, kdy oba soubory pomalu opouštějí chrám a tóny doznívají v tichu.

Díky za tu krásu!

 

Tiburtina Ensemble a Capella de la Torre | Vidi speciosam | 22.1.2019 | kostel sv. Šimona a Judy, Praha

Král Artuš dobyl Vídeňku!

Král Artuš od britského Orfea Henryho Purcella je skvostná opera. Nebo řekněme přesněji semi-opera. Končí sedmnácté století a opera je velmi mladá, jsou to zatím hudební čísla propojená mluveným slovem, které je tu a tam podbarveno hudbou. Na početných nahrávkách se zpravidla potkáte pouze s tou hudební složkou, která je, dlužno říct, vynikající.

(doporučuju teď úplně novou nahrávku od Vox Luminis vydanou Alpha Classics) Pokračovat ve čtení „Král Artuš dobyl Vídeňku!“

Podívej, kvete růže…

Letos nepojedu na masopust do Roztok. Budu za velkou vodou. Když mi to došlo, byl jsem z toho rozmrzelý. A asi nejenom já.

Loni jsem touhle dobou pečlivě skládal růžičky, sháněl prostěradlo a kraječky, řezal rákosí u rybníka ve Frahelži. To vše kvůli masopustní taškařici. Pamatujete ještě růžičkové klobouky?

O tom všem jsem psal na Notesu. No a tehdy mi taky napsala jedna čtenářka, Soňa,  že ji to zaujalo. Chystají prý u nich v Tišnově nějakou masopustní hru a chtěli by něco tradičního, co třeba růžičkové klobouky? Pochopila, že složit růžičku není jen tak. Prý jestli bych nedal pár rad. I dal jsem, s radostí. Pokračovat ve čtení „Podívej, kvete růže…“

Tři králové otevírají dveře

Slavnost Zjevení Páně, Tři králové, je druhým vrcholem Vánoc.

Kolem 6. ledna, kam tenhle svátek řadí kalendáře, se pořádají už několik let Tříkrálové sbírky. Neplatí, že by koledníci museli chodit přímo šestého ledna, celá pochůzka se organizuje v nejvhodnější čas, zkrátka tak, aby koledníci mohli. U nás v Soběslavi to bývá vždy sobota dopoledne… Pokračovat ve čtení „Tři králové otevírají dveře“

Radost v písni

Před Vánoci jsme si s přáteli povídali o náladách, které v nás vyvolávají vánoční písně. Zvažovaly se písně španělské a písně české/německé. Myslím teď písně staršího data vzniku. Oproti těm španělským jsou prý ty naše příliš málo veselé. Je to asi pravda, nejsou tanečně veselé, ale troufám si říct, že jsou přesto nadějné a radostné. Pokračovat ve čtení „Radost v písni“