Žena balancující na hraně v dekadentním hotelu. Jediné, co svítí ve tmě, jsou rudé nápisy „EXIT“.
Ano, východisko z téhle situace je…
„Z toho se tvoje srdce nikdy nevzpamatuje!“
Téměř 2,5 tisíce let starý příběh/mýtus stále uchvacuje. Nastudování Národního divadla moravskoslezského pak sílu příběhu ještě násobí a umocňuje. Tohle představení vás sevře hned na počátku a bude vás ždímat a ždímat až na konci nebudete moct zastavit proud slz.
Vždycky jsem si myslel, že opravdu dojmout mě dokáže jen opera, bo to je vrcholná syntéza žánrů. Ne, dokáže to i činohra. Stará, prastará hra v novém mladém a svěžím nastudování Jakuba Šmída a v novém svěžím překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy. Zdá se, že muži ženám rozumějí, přestože, viděno očima přísných posuzovatelů – inscenační tým není vyvážený a tvoří jej vesměs mladí muži.
Ovšem na scéně je tomu jinak. V roli Médey exceluje Petra Kocmanová a sbor korintských žen. A není to jen o činoherectví, také se tu zpívá. A dobře se tu zpívá. Česky, řecky i gruzínsky a mění se i žánry. Vůbec hudební složka z dílny Davida Hlaváče je v tomhle představení skvělá.

Miluju tu scénu omšelého luxusního hotelu, který se rozpadá, a přesto se snaží udržet glanc. Stejně jako Korint, nad kterým se stahují mračna hněvu a msty. Rudé neonové nápisy „EXIT“. A mužové, kteří si myslí, že vládnou.
Miluju ty kostýmy. Tak výstižné a přitom jednoduché. Práce s využitím masek odkazující k samým počátkům divadla a maximálně zhodnocující sílu proměny, změny. Maska není přetvářkou, maska odhaluje. To prokleté zlaté rouno z dávné Kolchidy jakoby tu pořád bylo. Nazdory drásavému líčení skonu královské dcery Glauké, je tahle zkáza vyjádřena ve zlatě a tanci.
Miluju to svícení. Po nedávno zažitých světelně nezvládnutých inscenacích oper je tohle radost sledovat.
Miluju, když Médea balancuje jako na kladině na hraně mezi orchestřištěm zaplněným propocenými matracemi z hotelových pokojů prosypanými vápnem a hledištěm. Na hraně mezi životem a smrtí, mezi láskou a nenávistí. Nad propastí vlastních vin, ponížení a útrap.
Miluju korintské ženy, přítelkyně, které dovedou povzdudit i mlčet v pravý čas. Neviditelné svědkyně hotelových nocí plných divokosti a pláče.
Miluju toho nafrněného námořnického floutka Iásona. Pragmatického obchodníka, kterému přece nejde o nic jiného, než abychom si tu všichni tak nějak dobře žili. No, ehm… všichni? Malost puzená touhou po moci. Nakonec směšná. A přesto vám jí bude možná trochu líto.
Miluju ty dětské hrdiny. Mlčenlivé a přesto skvěle zahrané. Ve světle nedávno viděných představení… mnozí dospělí herci by se mohli učit od dětí tady v Ostravě.
(Jen se oběma hochům omlouvám, že si nepamatuju jména z obsazení toho dne, protože program jsem v rozrušení zapomněl na stolku v Staré aréně)
Miluju ostravskou Médeu a pláču a nemůžu to zastavit.
Eurípidés | Médea
Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo A. Dvořáka Ostrava
představení 5.2.2025
Překlad | Matyáš Havrda, Petr Borkovec
Režie | Jakub Šmíd
Dramaturgie | Norbert Závodský
Scéna | Petr Vítek
Kostýmy | Martin Chocholoušek
Hudba | David Hlaváč
Chůva | Alena Sasínová-Polarczyk
Médea | Petra Kocmanová
Sbor korinstských žen
Ivana Ambrúsová
Veronika Andrašková
Marcela Gurbaľová
Lucie Hubená
Marie Logojdová
Sabina Muchová
Kreón | František Strnad
Iáson | Robert Finta
Aigeus | David Viktora
Glauké | Julie Svitičová