Tak nějak bych mohl rádoby vtipně začít dojmologii na tu Věc.
Věc Makropulos.
Tato skvělá Janáčkova opera je nedílnou součástí neméně skvělého Festivalu Janáček snad každé dva roky a pokaždé v jiné produkci. Letos Brno dovezlo dva roky starou produkci z berlínské Státní opery (Staatsoper Unter den Linden).
Těšil jsem se na tuto „mou operu z nejmilejších” převelice i proto, že jsem viděl právě před dvěma roky (v únoru 2022) tuhle produkci přímo v Berlíně a byl jsem uchvácen. Tehdy jsem jen na facebooku vykřikl: „TO BYL JANÁČEK! Sir Simon Rattle v Berlíně potvrdil, že Janáčkovi rozumí. Věc Makropulos Unter den Linden. Bravi tutti.”
Tak tuhle produkci dávali včera (16.11.2024) na Festivalu Janáček. Jen nedirigoval Sir Simon Rattle a taky byla jiná představitelka hlavní role. Místo Marlis Petersen zpívala nesmrtelnou Elinu Dorothea Röschmann. No a chyběly preclíky.
Velkolepá scéna
Berlínské nastudování přiváží zejména náročnou obří realistickou scénu. Ústřední motiv bezčasé síně (může být sarkofágem nebo hibernační komorou) rozděluje jeviště na dvě části. Pravá část představuje advokátní kancelář plnou registratur (1. dějství) nebo hotelový pokoj/chodbu (3. dějství), levou část pak divadelní chodbu kdesi v technické části divadla (2.dějství). Celá obří scéna je schopná posunů do stran, čím odhalí právě tu část, která je pro děj třeba. Zároveň také budí v divácích otázky, zda-li v onen moment netrčí část scény někde na boku z budovy Janáčkovy opery ven. Do Rooseveltovy ulice k soudu advokátní kancelář, do Koliště pak divadelní šatny. Fungování scény umožňuje, krom již zmíněného, odehrát celou operu v celku, protože přestavby scény nejsou v podstatě třeba. Scénické obrazy prostupuje jen Elina Makropulos a mezi dějstvími se s ní můžete v bezčasí její hibernační komory vydýchat.
Ve Věci není balet, přesto v Berlíně namíchali do opery pantomimické/taneční kusy v podobě advokátních koncipientů, hostesek a hotelového personálu. A tím vnesli do tohoto závažného kusu i prvky komiky a jakéhosi světského frmolu a bláznovství marnosti nebo naopak formalizované úřednické byrokracie v advokátní kanceláři. Nemuselo to být, ale myslím, že to neškodilo. Divák se mohl pousmát, nebo to prostě ignorovat. Dělal jsem obojí.
Zároveň představením už od počátku prochází postava mladé dívky v historickém kostýmu, později stařenky o berli a také podivné zneklidňující nálezy vlákna/niti z klubíčka života. Ty dvě další ženy vidí jen Elina/Elian a diváci. To aby jim na 100 % došlo, že to celé není jen tak a že to bude celé nějaké zamotané.
Funguje to skvěle a po představení můžu, stejně jako před dvěma lety v Berlíně, i v Brně volat: „To byl Janáček!”
„Lidi řvali, já myslel, že to všecko zbořej. A viděli ty kytice?”
„Lidi řvali, já myslel, že to všecko zbořej. A viděli ty kytice?” mohl bych si ukrást citaci z libreta. Řvali i tleskali zaslouženě. Kytice v koši prosím nedávat! Nicméně k bravi tutti tam bylo pár vad na kráse. A ne, nebyly to ty chybějící (berlínské louhované) preclíky v příjemném brněnském divadelním bistru.
První výtka směřuje k představitelce hlavní role. Dorothea Röschmann je jistě velká zpěvačka, která sice nemá knedlík, ani nepíská (zase kradu obraty z libreta), ale zato totálně vyhořela na češtině a pak taky vůbec nepůsobí jako femme fatale, které osudově a neodvratně podléhají muži i chlapci. Ano, vím, čeština je těžká; a také divácká představa o té či oné divadelní postavě a tom, jak ji pěvkyně, či pěvec naplňují, je věc ryze subjektivní. To druhé beru, tu češtinu úplně ne. Čeština Dorothey Röschmann byla naprosto nesrozumitelná, místy spíše zvuk češtiny napodobovala, aniž by se snažila o výslovnost. Byla to velká škoda. Jiné zahraniční zpěvačky ukazují, že to česky jde mnohem lépe a lepší češtinu nabízelo i berlínské obsazení. Nicméně i v Brně mi v závěrečném dějství na dřeň obnažená Elina vehnala slzy do očí. „Ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste, a nemůže dál!”
Druhá výtka směřuje k produkčnímu týmu festivalu, který bohužel nebyl schopen k produkci připravit důstojný a obsáhlý program, a spokojil se pouze s tzv. festivalovým. Což je takové obsáhlejší obsazení. Škoda, dal se aspoň třeba přeložit program z Berlína, doplnit to fotografiemi. Janáčci mají vždy obsáhlé programy, nechybí libreto – proč tady servírovali jen sešitek se jmény a CV umělců, navzdory mimořádné zahraniční inscenaci?
Skvělý Adam Plachetka
Nemá se ale končit výtkami, takže…
Pořád platí, že tohle nastudování je skvělé. A to brněnské mělo bonusy v podobě výborných mužských partů Aleše Brisceina (Albert Gregor) a zejména pak Adama Plachetky v roli Jaroslava Pruse. Byl úchvatný. Za mne skutečná hvězda brněnského nastudování.
Díky za to, že jsem mohl tenhle kus vidět znovu a báječně si ho užít.
Preclík jsem si koupil v neděli.
Leoš Janáček | Věc Makropulos
Staatsoper Unter den Linden, Berlín
provedení 16.11.2024 Brno, Janáčkovo divadlo, Festival Janáček
Režie: Claus Guth
Dirigent: Robert Jindra
Scéna: Étienne Pluss
Kostýmy: Ursula Kudrna
Světla: Sebastian Alphons
Choreografie: Sommer Ulrickson
Dramaturgie: Yvonne Gebauer, Benjamin Wäntig
Emilia Marty – Dorothea Röschmann
Albert Gregor – Aleš Briscein
Vítek – Stephan Rügamer
Kristina – Natalia Skrycka
Janek Prus – Linard Vrielink
Jaroslav Prus – Adam Plachetka
Dr. Kolenatý – Jan Martinik
Strojník – Dionysios Avgerinos
Poklízečka – Adriane Queiroz
Hauk-Šendorf – Jan Ježek
Komorná – Sandra Laagus