Měním se – zůstávám stejná/ý.

Co se stane, když muž je najednou žena. A jak se to proměňuje během čtyř století. Od Alžběty I. po královnu Viktorii. Je zajímavé, i když nepřekvapivé, že dvě velké ženy anglické historie rámují tenhle zvláštní příběh o proměně, a přesto stále o jednom. O člověku.

Orlanda jsem nečetl, a není to zdaleka můj jediný dluh k Virginii Woolf. Ale snad zatím není pozdě.

Janáčkova opera má dar dobrého časování a dar uvádění dobrých kusů. Orlando je dalším z řady dobrých, odvážných a slibných počinů této naší (nejlepší) operní scény. Jen sám sebe přistihuju, že jsem asi staromilec a nějak se v těch soudobých kusech nenacházím. I když ne, není to docela pravda.

Můj problém s brněnským Orlandem je hudba.

Je tu krásná a bezpochyby dokonale funkční scéna, kterou dovedou u Janáčků vždy měnit krásně, dynamicky bez rušivých přestaveb. Jsou tu povedené pěvecké sbory, které hrají (!). Jsou tu dobrá světla, kostýmy (až na Rosinu Pepitu a Eufrosyne – to je pohádka Československé televize ve Studiu Kamarád, 80. léta, papundeklové kulisy – a Saša – nic mi nebylo cizejší než slyšet “bílá ruská liška” a patřit na příšerný kostým Saši). 

Jen ta hudba. Ne a ne se do ní dostat. Monotónně se převaluje, navzdory ději ve mně nevyvolává žádné emoce. Tiká jako metronom nebo hodiny a časem ji přestanu vnímat. Jako metronom a hodiny. Občas se vzedme, ale pak, jakoby si to uvědomila, položí se zpět do tvaru, kterému nerozumím a vlastně mě nudí. Navzdory skvělému pěveckému obsazení Markéta Cukrová a Maayan Licht si nejvíc užiju krásný mluvený monolog Magdalény Vášáryové (Alžběta I.) a říkám si, že indispozice Daniely Strakové-Šedrlové v roli Soudní zapisovatelky je vlastně dobrá. Mluvené slovo té roli sluší (jen tedy ta výslovnost by zasloužila jazykového poradce, nebo je to záměr?) a klidně bych to tak dělal vždy.

Orlando, kterému bych lépe rozuměl, by byl v tomto případě Orlando činoherní, s hudbou, která nutně není tou stěžejní linkou. Své (pravděpodobné) staromilství si uvědomuju naplno ve scéně z alžbětinské Anglie, která je komponována ve stylu staré hudby. Tam je to svěží. Až tedy na toho trapně křepčícího krále Jakuba na scéně (pokus o komiku, který mi unikl). 

Měním se, zůstávám stejná/ý.

Brněnský Orlando/ brněnská Orlanda je působivý kaleidoskop obrazů ze čtyř století lidského života poznamenaného proměnou muž/žena rámovaný jako soudní proces s Orlandem/Orlandou. Neb když jste muž, nejste žena! To je proti přírodě! A vůbec, když už budete ženou, nemůže vám oblékání trvat méně než deset minut, nemůžete mít ráda hazardní hry a hlavně, hlavně nesmíte psát. 

Je to soud naruby. Žalovaní jsou ti, kteří halasně pokřikují zpoza zábradlí soudní síně:  „Teplouš! Úchyl! Sodomita! Jaká to naprosto chorá mysl!‟

Duch doby.

Pravda, dnes máme 21. století a ženy už mohou psát, milá Virginie. S tím oblékáním už je to horší. Stále nás guru společenského chování přesvědčují, že „žena smí přijít pozdě, ale musí výborně vypadat‟. 

Proto mě těší, že opeře plné vašich myšlenek, milá Virginie, v Brně tleskají a dokonce u toho někteří stojí. Kéž by je nadšení pro ty myšlenky neopustilo ani po opuštění divadla. V dnešní pokrokové době 21. století! V době, kdy hlásat placatost Země může politický program. V době, kdy můžete s vážnou tváří tvrdit v televizi, že homosexualita je nemoc, nebo pořádat v parlamentu  konference o škodlivosti genderových teorií.   

Veřejně se už zase volá, stejně jako u Virginie:  „Teplouš! Úchyl! Sodomita! Jaká to naprosto chorá mysl!‟ Případně se k podobným výrokům raději korektně mlčí.

Here I am, Orlando | Ľubica Čekovská

libreto Viktorie Knotková, podle románu Virginie Woolf Orlando

režie: Jiří Heřman

scéna: Dragan Stojčevski

kostýmy: Alexandra Grusková

Orlanda | Orlando: Markéta Cukrová | Maayan Licht

Soudce: David Nykl

Soudní zapisovatelka: Daniela Straková-Šedrlová

Kapitán: Richard Šveda

Harry: David Hoza

Královna Alžběta I.: Magdaléna Vášáryová

Sbor a orchestr Janáčkovy opery, dirigent: Robert Kružík