Zbrusu nový klenot v Ostravě. Vila Grossmann na ulici 28. října, snad nejdelší ulici v Ostravě. Za opravou luxusní prvorepublikové vily stavitele Františka Grossmanna a jeho ženy Otýlie stojí hodně práce a úsilí. Výsledek patří bezesporu do must see v Ostravě už proto, že je to pro mnoho lidí něco, co nejsou zvyklí s městem s bohatou industriální historií spojovat. Přepychové bydlení přece k černé Ostravě nejde.
Ale jde. A sluší jí.
Vilu se podařilo zrekonstruovat víceméně v podobě, jak je dokumentována na mnohých fotografiích pořízených právě pro manžele Grossmannovy. Inu, bylo to reprezentační sídlo stavitele a dokonce i jeho firmy, takže kde jinde se měl František Grossmann předvést, než právě na svém domě. Proto jsou tu vychytávky, které měly dokumentovat dovednosti Grossmannovy firmy.
Nicméně Grossmannovi si vily moc neužili. Příběh jejich rodiny ukazuje svým způsobem divoký počátek století plný velkých změn. Vila odráží touhu bohatých průmyslníků a podnikatelů po lesku aristokracie.
Syn z rodiny předáka na stavbách se vypracoval v předního stavitele Ostravska. Nicméně překotné investice do nejistých podniků skončily nakonec obrovským zadlužením. Z něj viděli Grossmannovi jediné východisko. Jedné listopadové noci roku 1933 se pohodlně usadili v lenoškách v předpokoji, na stole nechali dopisy pro bratra, policii, advokáta, kuchařku a pokojskou, 2000 československých korun na obyčejný pohřeb a pustili si svítiplyn. Našla je ráno pokojská. Františka se již zachránit nepodařilo, Otýlie tento pokus o sebevraždu přežila, nicméně jen o týden, pak už sebevraždu spáchala úspěšně.
Vila zadluženého stavitele šla do dražby, přišla doba poúnorová a noví majitelé museli prodávat, protože si takové nóbl bydlení nemohli dovolit. Došlo tedy k rozdělení vily a dalším prodejům. Někdejší reprezentativní obydlí Grossmannových tak plnilo po mnoho let funkci školky, což se podepsalo na původním zařízení i stavebních dispozicích.
Naštěstí na mnoha místech se dochovaly původní stavební a interiérové prvky. Tato skutečnost, společně s bohatou fotodokumentací značně napomohla při rekonstrukci vily. Současná rekonstrukce se týkala pouze vlastní vily, tedy obydlí manželů Grossmannových. Druhá část, tvořená někdejším sídlem Grossmannovy stavební firmy a bytem Františkova bratra Richarda, je v soukromém vlastnictví a to ještě rozděleném na dvě poloviny s několika vlastníky. Takže tam je odkup a rekonstrukce ještě v rovině zbožného přání.
Aktuálně se do vily chodí s průvodcem. A dojem z návštěvy? Velmi rozpačitý. Hlavně proto, že naše průvodkyně byla úplně mimo. Jako by nestačil zmatený a nezáživný přednes, informace, které podávala, byly z velké části úplně špatně.
Například mezi Grossmannovými realizacemi zmínila kostel Nanebevzetí Panny Marie, který ale neví, kde je, protože není z Ostravy (sic!)… “Jak prosím?!” ptáte se určitě společně se mnou. Onen kostel je Panny Marie Královny v Mariánských Horách a jestli jste nebo nejste z Ostravy je úplně jedno, stačí se trochu zajímat. Takže jste mimo, milá průvodkyně. Navíc nešlo o stavbu kostela, ale o jeho dostavbu, protože stavbu zrovna tohoto kostela provázely problémy a podezření na korupci. Ale to už je přece detail, že? Je to kostel někde v Ostravě a má něco společného s Marií, nač se obtěžovat přesností informací.
V zimní zahradě nás pak, po chvíli hledání v paměti, přesvědčovala, že rohatý bůžek na fresce je Faustus. Faun jako Faustus, obě slova jsou přece na “f”. Ve sklepě se prý chladilo, stejně jako v pivovarech, “umělým ledem”. Myslím, že ledaři z počátku století by ji hnali. Další snůšky polopravd se dočkáme u pogrossmannovské historie vily. A tak bychom mohli pokračovat… K čemu je taková průvodkyně?
Přitom by stačilo mít připraveno více jazykových verzí tištěných průvodců se stručnou historií a vypíchnutím zajímavých prvků v interiéru a návštěvníci by si mohli vilu projít. Instalovat pár kamer a občas mrknout, zda někdo nepáchá nějakou nepřístojnost. Za mě win/win strategie pro všechny.
Na samotné rekonstrukci mě zarazilo pár věcí. Naprosto nevkusné osvětlovací sloupky v zahradě, které působí rušivě. Absence laviček. Věřím, že se časem nějaké objeví a připisuji to zatím opravdu skutečnosti, že vila je otevřena opravdu krátce. V interiéru pak opravdu nepovedené lustry. Rekonstrukce prý, jak nám bylo mnohokrát řečeno, kladla maximální důraz na věrnost původnímu vzhledu dokumentovanému na fotografiích. Tak si schválně dávejte pozor na ty lustry. Tady věrnost asi ustoupila možnostem rozpočtu. Škoda. Tak třeba časem se společně s kousky mobiliáře dočkáme i věrnějších lustrů.
Vila slouží, krom prohlídek, k reprezentačním účelům města a kraje, doufám, že u toho nezůstane a veřejného využití se dostane i krásným půdním prostorám. Říkají si o kulturní program – koncerty, divadlo, autorská čtení, výstavy. Sušit ubrusy po rautech a společenských akcích tam snad zastupitelé nebudou.
Držím vile palce. Našlápnuto má slušně, ale je třeba neusnout na vavřínech. Kvalitou průvodcování bych začal. Vila si to zaslouží.
