Podél Lužnice tam a Židovou strouhou zase zpátky.

Roads go ever ever on,

Over rock and under tree,

By caves where never sun has shone,

By streams that never find the sea;

Over snow by winter sown,

And through the merry flowers of June,

Over grass and over stone,

And under mountains in the moon.

Kolem Lužnice zase jinak. Z Bechyně do Tejna a zase zpět. 

Je to trochu delší cesta, nějakých 36 km, ale zase nic moc převýšení (asi 510 m), takže to za den zvládnete a nožičky vám neupadnou. Možná.

Samostatně si lze projít Židovu strouhu tam a zpět.

Bechyňka – jezdíme elektricky už od roku 1903

Do Bechyně můžete dojet i autem, ale vlakem to má styl a je to navíc zážitek. Už od roku 1903! Nejspíš sice nepojedete ani s Elinkou, ani s Bobinkou, potáhne vás žehlička, ale to je fuk, protože jde o cestu kochací, zážitkovou.

Bechyňka je dítětem geniálního českého vynálezce a vizionáře Františka Křižíka a byla první elektrifikovanou tratí u nás. Dokonce vůbec první tratí, která byla od počátku budována pro elektrický provoz. Trať má vyšší sklon a menší poloměr oblouků, takže provoz není nikterak rychlý. V obloucích, které už za doby stavby musely dostat výjimku, se jezdí 10 km/h, tedy ideální kochací rychlostí. Z Tábora vlak musí vyfunět do kopce skoro až k rozhledně Hýlačka na Větrovech, takže si užijete překrásné výhledy na Táborské Staré město. A v Bechyni pak unikátní Duhu. Most, který spojuje levý a pravý břeh Lužnice od roku 1928 a který také umožnil dovést dráhu až do města. Vlak sdílí most s auty, což sice pro lidi zvyklé na tramvaj není nic nového, ale pro vlaky je to mimořádnost. A vy si ji taky užijete. Ve směru do Bechyně to chce sedět vlevo.

Duha a Zářečí

Z nádraží k Lužnici to vezměte právě přes Duhu. Stihnete tak i z nejbližší Náprstkovy vyhlídky pár foteček vlaku na mostě. To chcete a nemusíte být nutně šotouši. Vlaky pendlují mezi Táborem a Bechyní v dvouhodinovém taktu, což přesně vychází na focení. Cestou Bechyňských výhledů dojdete do Zářečí, malebné čtvrti města, která je tak trochu sama pro sebe. Prostě tam chcete bydlet pod dohledem krásného dovozového (z východních Čech) barokního Johánka z roku 1727.

Národní památkový ústav praví: „Monumentální sochu sv. Jana Nepomuckého vytvořil roku 1727 významný barokní sochař Jiří František Pacák (kol.1670 – 1742). Později byla převezena z východočeských Smiřic na nynější místo v Bechyni – Zářečí. Podle nejnovějšího názoru (1999) vytvořil sochu samotný Matyáš Bernard Braun a dynamicky prohýbaný sokl měl vzniknout spoluprací sochaře s Františkem Maxmiliánem Kaňkou.„

A u toho kochání se Johánkem a Zářečím a bechyňským zámkem nahoře na skále si můžete třeba číst nebo listovat v Brémově Životě zvířat – ze Zářečské necenzurované knihovny.  Nemít před sebou ještě pár desítek kilometrů, snad bych ho z té opršelé police zachránil. Ale cesta volá. Hned za Zářečským mostem doleva podél vody, přes další most přes říčku Smutnou a pak už pořád podél Lužnice až do Kolodějů k mostu na druhý břeh a pak dál k Soutoku.

Zatímco na levém břehu řeky je pro drsňáky ferrata, na pravém břehu je cesta komfortnější, takže pro mě. Někdy odpoledne tuhle lávku uvidím z druhého břehu, to až se vynořím z ústí Židovy strouhy. 

Překvapení v Kolodějích

Překvapení. Tak se jmenuje tahle překvapivě pěkná vyhlídka nedaleko překvapivě nepěkných Kolodějů nad Lužnicí (zámek Mitrowitz to nezachrání). Legendy o vzniku pojmenování vyhlídky jsou jako z pera (lépe řečeno tisku) páně Váchalova zvaného Krvavý román (vyšel teď v reedici v Pasece, doporučuju). Vesměs je v tom milostné dostaveníčko a překvapení, které dotyčné na vyhlídce nad řekou zastihne. Od žárlivého manžela, po kusy těl vojáků, které jsem prý dopadly po obřím výbuchu v nedalekém, leč balisticky stále dost vzdáleném, Velkém depotu nad Týnem (dočtete se dále). Já zůstanu u překvapivě pěkného výhledu. 

Soutok

Kouzelné místo. Soutok Vltavy (vlevo) a Lužnice (vpravo). Johánkova kaple, kde si můžete na plastikách ve výklencích zopakovat místopis jižních Čech, resp. místa/města podél toku obou řek. Schválně, jestli je dáte všechna.

Semenec

Rozhledna Semenec. Příjemné místo s výhledy na Tejn a chladící věže ETE. Původně tu stávala dřevěná kráska pořízená místním okrašlovacím spolkem. Leč ani současná podoba (cca 50.-60. léta 20. st.) neurazí. Teda, neurazí cit pro krásu, urazit ovšem může nám vyšším hlavu při „náročném“ výstupu, bo nízký profil.  Nedaleko je přírodovědné muzeum, které se zdá být hodné prozkoumání, zvláště s dětmi.

Velký Depot

Kalvárie, Velký Depot. Vůbec jsem netušil, že v Týně (resp. nad Týnem) bývalo obrovské c.k. tereziánské cvičiště dělostřelectva a vozatajstva. Taky jsem netušil, že v Týně byl poslední most přes Vltavu, další byl až v Praze.

A úchvatná barokní kalvárie? Ta upomíná tragédii spojenou s návštěvou císařovny a všech těch šarží c.k. armády. Ohňostroje byly zkrátka marný dycky. Při přípravě toho císařského došlo ve zdejších laboratořích dělostřelectva k explozi, která rozmetala do kraje přes 40 vojáků, přičemž další čtyřicítka zemřela na následky zranění v pozdějších dnech. Bylo i množství vážně zraněných. Tvrdí se, že to prý bylo celé chystané jako atentát na samotnou císařovnu Marii Terezii, ale spíš to bylo “jen” tragické zanedbání výrobních postupů, řekl by dnes bezpečák.

Kalvárie prý byla zřízena na popud císařovny. Autorství je připisováno i žákům Brokofovým nebo Braunovým, ale doklady nejsou ani k jednomu, a dokonce ani k tomu donátorství císařovny (ostatně, vymlouvala se na to už c. k. dvorská kancelář v roce 1845, když odmítla přispět na údržbu kalvárie). Nesedí také datace vysekaná na kříži. Nicméně příběh o tragédii je pravdivý a kalvárie k tomu jaksi sedí.

Z Týna na Velký Depot vede naučná stezka. Není teda nikterak kochací, z depotu nezbyla než bývalá hospoda Na Bídě (a to se tu prý v dobách vojenské slávy uživilo 17 šenků!), ale naučná stezka to teda je, i proto si můžu dovolit tady takhle mudrovat. No a kalvárie je prostě krásný kus barokního sochařského umění, který stojí za vidění. 

Židova strouha

Dost kochání, čas na hnusný úsek po silnici Týn-Tábor k mostu přes Židovu strouhu. Hned zkraje si můžete všimnout starého hraničníku. Připomínky toho, že Týn byl do roku 1960 okresním městem.

Židovu strouhu znáte. Kdo ne, tak si povinně udělá výlet aspoň tam a pěkně si ji projde. Je to krásný zaříznutý kaňon potoka, který pravděpodobně s židy nemá nic společného, i když pověsti samozřejmě říkají něco jiného. Prý se tam ukrývali před pogromy v Bechyni a v Týně. Ti, co těmto výkladům moc nefandí, zase odvozují název strouhy od žita (přeneseně obilí všeobecně) a celé se to prý zkomolilo. I bez etymologie si strouhu užijete. Připravte se na pár… deset… dvacet… no prostě dost brodů. Podle stavu vody je můžete buď přeskákat po kamenech a větvích, někdy po popadaných kmenech, nebo pěkně brodit. 

Vegetačně je to, stejně jako celý tenhle výlet, trochu nuda, žádné botanické špeky se nekonají. Strouha je cenná právě jako přirozeně meandrující tok a kaňon, plus tedy lišejníková a mechová společenstva. Krom přírody je tu zase jedna kulturní stavební památka – starý kamenný most a torzo bývalé silnice z Týna do Bechyně. Sukcese jede a příroda si bere zpět, co jí člověk kdysi vzal. Má to samozřejmě kouzlo, jen ten most je tedy rok od roku v horším a horším stavu.

Opět cituji Památkový ústav: „Most je dokladem umu, řemeslné dovednosti a estetického cítění našich předků. Svou hmotou a tvarem, použitým přírodním materiálem a svým nenásilným zakomponováním do terénu je součástí naší kulturní krajiny.”

Jak dlouho bude ještě most bez konzervačních zásahů dokladem umu a dovednosti, je otázkou. Návodní strana se totiž rozpadá rok od roku stále víc. 

Přívoz? Zatím pěšky

Židova strouha vás vyplivne do Lužnice. A to se už jako bájný Uroboros skoro zakousnete do vlastního ocasu. Zbývá dopsat tu pomyslnou osmičku v mapě. Ze Židovy strouhy do Bechyně se plánuje  přívoz. Zatím zbožné přání v podobě sbírky na Donio. Názory na potřebnost této aktivity se různí. Nemyslím si, že je to marné a že to nějak zvýší turistickou zátěž Židovy strouhy. Ta je už teď dostupná autem, ergo pro každého. Přívoz by tomuhle neradostnému automobilovému fenoménu mohl naopak ulevit. Nerozumím spíš tomu , proč by použití přívozu mělo být zdarma, jak píší pořadatelé sbírky. Obolus pro převozníka je přece známý už z dávna. Netřeba pod jazyk, nejedeme přes Acherón. Přívoz by umožnil naplánovat si trasu jako okružní, s dostupným poznáním jak Židovy strouhy, tak třeba lávky na pravém břehu Lužnice. Šlo by to spojit v jednu procházku/plavbu bez chodecky náročnějšího výkonu.

Třeba já bych přívoz teď ocenil. Leč zatím musím po svých. Podél Lužnice to ale po tomto břehu nejde, skály jsou až do vody, takže je třeba jít vrchem, což není tak pěkné. Drsňáci tu mají na skalách ferratu. Cesta po žluté turistické značce vede opět do Zářečí (modrá vede hnusně po silnici). Ze Zářečí to můžete přes centrum města (uf těch schodů) a občerstvení až gáblík v hospodě vzít na nádraží na vlak zpět. A nebo můžete jít rovnou (to je ta modrá značka)  a město vynechat, ale to by byla velká škoda a navíc hnusná cesta. Bechyně je totiž krásná.

Tak do toho šlápněte, ať vidíte kus světa. 

Roads go ever ever on…