Přehnaně realistická, ale velmi promyšlená a dokonale fungující scéna nového berlínského nastudování Rusalky v první polovině večera (záměrně nepíšu o jednáních, protože s těmi nakládá režie volně) nenechává příliš prostoru divákově představivosti. Ano, k dokonalosti výjevů tu občas opět chybí, aby postavy odcházely správnými dveřmi. Na tuhle režijní nedůslednost jsem háklivý, u dokonale detailu věrných scén dvojnásob. Nicméně jinak je to filmový výjev bez chyb.
Sledujeme nájemní dům kdesi v Berlíně. Podle výhledu z terasy ve střešním apartmánu by znalec této metropole jistě určil i přesnou čtvrť, kde se děj odehrává. Na nebi občas proletí holub, plynule zde ubývá denního světla. Filmová režie a promyšleně vystavěná scéna umožňují vyprávět děj opery zcela plynule bez přerušení pro nějaké scénické přestavby. Snad i proto není dodrženo členění na dějství tak, jak je Kvapil s Dvořákem plánovali. Představení by se klidně mohlo odehrát i bez přestávky, kdyby…
Rusalka – horor
Kdyby nebylo potřeba provést něco, co režisérovi na Rusalce prý vadí. A to, fyzickou proměnu. Skutečnost, že zapuzená Rusalka má svou další existenci trávit jako bludička a přesto prý je na scéně fyzicky neproměněná, dráždilo režiséra natolik, že z ní udělal obří larvu. Ta opouští vodníkův zanedbaný přízemní byt a následně se přesouvá do sklepa, kde začíná hororová část děje posledního aktu.
Ve sklepě už nic není jako na počátku. Původní, téměř filmově dokumentární, sonda do života jednoho berlínského činžáku se mění v horor. Za mne i horor páchaný na díle Dvořákově a Kvapilově. V momentě, kdy Rusalka jako obří černá larva opouští vodníkův byt, kam vtrhne hajný s kuchtíkem (zde snad princovi kolegové z byznysu nebo příbuzní. Vystupují zde totiž i statisté v roli princových rodičů a dokonce jeho sestra), hledající ježibabu (ta na ně následně vyskočí z vany), a z klimatizace začnou padat další a další úhoři, opustil jsem v rozčilení hlediště. Více bych nesnesl, nejsa milovník hororu. Sklepní scény, které se následně odehrávají, znám tedy již pouze z vyprávění a fotodokumentace.
Sklep je prý sídlem nevědomí, říká v rozhovoru režisér. Vyjdou zde najevo věci skryté. Proto už asi ani lesní žínky, zde rusalčiny sestry a vodníkovy dcery, nejsou “tím, čím byly prve”, ale vše se rozplizne do deformované slizské podívané.
Jistě, ona ani smrt v močálu v původním libretu není nic krásného, leč to poselství je, řekl bych, dost jiné.
Symbolika nebo režisérské ego?
Za mne je nepochopitelné, jak režie nejprve naprosto opustí symbolickou rovinu (nechci psát pohádkovou, protože to u mnoha českých diváků vzbuzuje troškovské pohádkové asociace, které jsou mi stejně protivné, jako Rusalka-larva), aby se na závěr k něčemu, snad soudobě symbolickému vrátila, když neví (nebo ví, a já tomu prostě nerozumím), jak z té celé aktualizace ven.
Zároveň první, zásadní proměna, z vodní víly na člověka byla v režijním pojetí Kornéla Mundruczó jakási nedotažená – zkrácení vlasů, trochu jiné šaty. I když vlastně i ty šaty Rusalce nejspíš patřily už předtím, Ježibaba žádné nové nepřinesla, ani si žádné (“průsvitný vodní šat”) neodnesla. Rusalka-víla (ta víla by měla být s otazníkem) a Rusalka-člověk je krom účesu a začerněných/zalepených úst to jediné, co se změnilo. V kontextu berlínského činžáku je to sakra málo. Nic, co by v ulicích téhle metropole mohlo vzbudit nějakou zvláštní pozornost. Symbolem proměny je tu spíše přítomnost oněch úhořů. Z biologického pohledu jistě zajímavý symbol, leč scénicky to v první chvíli vypadá, že Ježibaba tahá ze záchodové mísy staré ponožky nebo snad nějaké dildo. V poměrně alternativní a zanedbané vodníkově domácnosti, kde tři dcery (lesní žínky) jedou z párty na párty a sám vodník má daleko do spořádaného otce, by to, narozdíl od macatého úhoře, nebylo žádným překvapením.
Problém toho představení rozhodně není naprosto současná scéna s berlínským činžákem. V žádném případě neplatí, že klasická a stará nastudování oper jsou vždy dobrá a nová, do současnosti posunutá, vždy špatná, a naopak. Vždyť, kdo by chtěl (krom mnoha zarputilých konzervativců) stále dokola vidět zeleného vodníka s pentlemi a do omrzení opakovat, jak ten páně Hakenův byl nejlepší. Nebo, vypůjčím si jiné oblíbené dílo, kde režiséři/režisérky v Čechách končí na pranýři: Prodanku s topornými sbory s hrablemi a v krojích.
Problém je, když režisér příliš tlačí na pilu svého ega. Když čtu v rozhovoru, že se mu něco nelíbí v předloze a proto… rozsvítí se mi varovný majáček. Děje se i v naší, konzervativním pojetím (zvláště českých oper) prosáklé kotlině. Stačí odkázat na poměrně čerstvého olomouckého Modrovouse, kde se režisérce nelíbil závěr opery a tak si ho prostě na sílu změnila. Proč? Protože chci!
Co ale na berlínském nastudování stojí za to?
Herecké výkony. Jak jsem již říkal, nastudování je až dokumentárně filmově přesné (ostatně režisér Kornél Mundruczó má k filmu snad blíž než k jinému žánru) a to klade na herecké dovednosti účinkujících obzvláštní nároky.
Christiane Karg v roli Rusalky však bez problémů naplňuje tyto požadavky měrou vrchovatou. A to jí režie nakládá řádnou porci činohry i tance navíc. Zrušený svatební balet (milované “Květiny bílé po cestě”) musí odehrát Rusalka na terase princova střešního apartmánu sama. A pravda, pokoří v tom hravě mnohé nudné upachtěné operní balety, kterých jsem viděl nepočítaně. Hlasový projev Christiane Karg je civilnější, do nastudování se ale hodí perfektně, příliš lyrická a něžná Rusalka by tu neobstála.
Taktéž ježibaba i vodník jsou skvělí. Anna Kissjudit sice nemá úplně uchvacující hlas a srozumitelnost její češtiny vázne, leč její ježibaba (sousedka od vedle) je herecky přesvědčivá a výtečná. To Mika Kares jako vodník je hlasově božský. Má nádherný bas, který jsem si zamiloval od prvních tónů, a výbornou výslovnost. Zkrátka vodník vynikající po všech stránkách.
Do role prince režisér obsadil českého tenoristu Pavla Černocha. Ten je v zahraničí víc než na domácích scénách a prince nezpívá rozhodně poprvé. Tentokrát mě sice zpočátku pěvecky neuchvátil, ale v průběhu večera se rozezpíval a pak už to byla radost.
Ani další charaktery nebyly vůbec špatné, snad jen cizí kněžna Anny Samuil ve vyšších polohách nezněla moc libě, ovšem sedělo to k roli zhrzené ex-manželky/přítelkyně tak, jak ji berlínská režie pojala.
Orchestr Staatskapelle Berlin pod vedením Robina Ticciatiho měl jasný a čistý zvuk, i když tempo na můj vkus někdy moc spěchalo.
Jiný příběh
Jak to celé shrnout? V Berlíně je to po mnoha výborných představeních teprve druhá střelba vedle. Kdyby režisér méně tlačil své vidění a nechal více prostoru pro diváka a hlavně pro autory díla, mohlo to být povedené. V tomto případě platí, že méně je někdy více. A určitě platí, že diváctvo v Berlíně může rozumět tomuto pojetí lépe než u nás, byť jsem tedy měl někdy pocit, že bez porozumění tomu, co se zpívá, si divák zvládne snadněji ospravedlnit mnohé režisérské záseky a někdy si asi ani nevšimne, že sleduje úplně jiný příběh. Titulky nutně nemusíte číst a ani s nimi – překlad není poetický – nemáte šanci prožít plně krásu Kvapilova libreta, které, na rozdíl od těch Vrchlického, stále mnoho neztratilo na srozumitelnosti.
Zkrátka Kornél Mundruczó podle mého vypráví jiný příběh než vyprávějí Kvapil s Dvořákem. S berlínskou Rusalkou jsem nebyl schopen se identifikovat a prožít naplno ten silný příběh.
Antonín Dvořák | Rusalka
Staatsoper unter den Linden, Berlin, 18.2.2024
režie: Kornél Mundruczó
scéna a kostýmy: Monika Pormale
Rusalka | Christiane Karg
Princ | Pavel Černoch
Cizí kněžna | Anna Samuil
Vodník | Mika Kares
Ježibaba | Anna Kissjudit
orchestr Staaskapelle Berlin řídí Robin Ticciati