Násilí, sex, vraždy, trest, smrt…
Zdá se to jako ideální program na začátek roztouženého adventu, že?
Lady Macbeth Mcenského újezdu.
Další z „nepěkných“ oper, kde sbory nerámují velkolepé barevné scény, a kde hlavní hrdinové/hrdinky neumírají s nádhernými áriemi na rtech po dobu deseti minut. “Šmik, fik a hotovo!” řekl by Bulgakovův Azazelo.
Ve třicátých letech dvacátého století vzniká nejen Bulgakovův Mistr a Markétka, ale i Šostakovičova opera Lady Macbeth Mcenského újezdu.
“Šmik, fik a hotovo!” Opera, která řeže jako břitva, duní jako lebka rozbíjená kladivem a na velkých hudebních plochách zní vzdechy rozkoše a sex se neděje se souhlasem. Syrová a smyslná. Příběh o ženě a jejím šíleném osudu, o touze a hledání smyslu života. Příběh, který nekončí nadějí, ale zalknutím se ve hlubokých temných vodách, příběh, kde zničené životy rozfoukává vítr v širou step. Versty a versty prázdnoty a beznaděje.
Vždy fascinovaně hledím a poslouchám. Proměna, která vlastně proměnou není. Katěrina z vězení kupeckého dvorce, prostoru vymezeného zdmi statku, uniká do zdánlivé volné a svobodné širé stepi. Vězením je jí obojí, chladné svírající zdi bohatého dvorce i nekonečná pustá step. Krutost a nedostatek lásky je společný oběma a zoufalé ženy dělají zoufalé věci…
„Vy chlapi jste hodně namyšlení.
To jen vy jste silní, stateční
a spolkli jste snad všechnu moudrost?
A o tom, jak ženská někdy živí celou rodinu, nevíš?
A co ženské, které svého času
ve válce s nepřítelem bojovaly?
Někdy také ženské pro své muže
a milé obětovaly své životy,
ale to pro tebe nic neznamená.
Proto ti pořádně naložím, abys věděl, čeho je ženská schopna.“
zdroj: Národní divadlo a Státní opera Praha. Foto: Zdeněk Sokol
Ve Státní opeře nastudovali Lady Macbeth syrově, industriálně, a přestože se neubránili zaplevelení scény zbytečnostmi, docela se jim to povedlo. Stojí to a padá s výbornou Alžbětou Poláčkovou jako Katěrinou Lvovnou a Denysem Pivnickim jako Sergejem. Tenhle pár se věru povedl.
Scéna Hanse Hoffera volí jako ústřední motiv místo kupeckého dvorce industriální prostředí fabriky. Centrem je jakýsi baťovský výtah, který má být vyjádřením touhy po lepším životě, ale je spíše vězením. Dnes bychom mohli Katěrinu Lvovnu přirovnat k zelené vdově. Má zdánlivě vše po hmotné stránce, chybí jí ovšem něha a společnost. Drsný tchán i slabošský manžel a syrové prostředí fabriky a chování zaměstnanců má k útulnosti i něze daleko.
Prvotní myšlenka pražského nastudování v režii Martina Čičváka je veskrze dobrá a nosná. Jejím problém je to, že realizační tým se jí vždy nedrží. Výtah tedy není ani tolik výtahem, jako spíš prostředkem změny obrazu. Ovšem někdy jezdí nahoru a dolů trochu samoúčelně. Nepřidává tomu nadužívání točny a už vůbec tomu nesvědčí zcela samoúčelné videoprojekce na plátně v pozadí. Hloupě tříští divákovu pozornost, a tak díky mizerně cílené kameře vidíme i to, co bychom vidět spíš neměli – třeba odkládání masek a kostýmů pod jevištěm, to když výtah se sboristy zmizí dole pod prkny, která znamenají svět. Naopak ve scénách, kde by projekce mohla navodit přízračnou atmosféru, připraví režie trapný pochod nabíleného Františka Zahradníčka vlekoucího rakev, coby zjevení zavražděného tchána Borise. Tady už mi opravdu cukaly koutky, protože tento Boris vypadal podobně, jako svého času postava ducha krále Verence v představení Pratchettových Soudných sester v Dlouhé. Tam byl ovšem vtip cílený a chtěný.
Nepřesvědčivá byla i choreografie Silvie Belákové v první polovině večera. Marně jsem si lámal hlavu, co se nám snaží sdělit, ale vlastně to bylo jedno.
Vadí mi, když režie nedodržuje pravidla hry. Má-li divák uvěřit, že tady je pokoj, tady je sklep a zde jsou dveře, musí režie tahle pravidla dodržovat. Má-li být tajemstvím a překvapením, mrtvola ve sklepě, nemůžou se v tom sklepě předtím promenovat jiné postavy. Má-li se klepat na dveře, nemůže se do místnosti padat po požárním žebříku (bohužel v sobotním představení doslova a díky Bohu bez zranění). Naprostou tragédií, která v představení nemá co dělat, je raketové inženýrství. Šostakovičova opera odhaluje ruskou duši dostatečně, nepotřebujeme zbytečné násilné aktualizace v podobě raket s nukleární hlavicí, opravdu ne. O tom Lady Macbeth není ani v divokém snu opilého popa ve ztvárnění Ivo Hrachovce, jak se nám snaží režie vnutit.
Co naopak musím krom výborných hlavních postav pochválit, jsou povedené satirické obrazy ruské policie a čtvrté jednání, kde ty krásné sbory a Starý trestanec Petera Mikuláše rámují dokonání zkázy, byť vězení tu nemá být z mříží, ale z nekonečné stepi táhnoucí se versty a versty daleko.
„Ach, vy stepi rozlehlé, dny a noci bez konce,
myšlenky bezútěšné a četníci bez srdce!“
Srovnám-li nyní premiérovanou státněoperní Lady Macbeth s nastudováním z Litomyšle roku 2019 (Nekvasil/Dvořák, Národní divadlo moravskoslezské, 2018), je Praha o versty a versty dál. Dávám nějakých šest až sedm z deseti, k té sedmičce to táhne hlavně tandem Alžběta Poláčková a Denys Pivnickij. Nenechte se odradit hloupoučkým grafickým designem s houbičkou, který pro vizuál zvolilo Národní divadlo, s operou souvisí pramálo, je to taková grafická rychlovka.
Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič | Lady Macbeth z Mcenského újezdu
provedení 2.12.2023, Státní opera Praha
režie: Martin Čičvák
dirigent: Hermann Bäumer
scéna: Hans Hoffer
Boris Timofejevič Izmajlov | František Zahradníček
Zinovij Borisovič Izmajlov | Josef Moravec
Katěrina Lvovna Izmajlova | Alžběta Poláčková
Sergej | Denys Pivnickij
Sbor Státní opery a Orchestr Státní opery