Caminho Português - Lisabon-Tomar-Fatima

Středa 14.6.2023, přílet.

Let byla, slovy jednoho kluka z letadla, ta nejlepší horská dráha, a Lisabon je fakt docela queer město. Tedy jsem dalek hodnotit po jedné jízdě metrem a pár ulicích, které člověk za večer zvládne nahoru a dolů a nahoru a dolů, ale za tu chvíli jsme tu potkali už docela dost typů, ze kterých by leckterému zaprděnému našistovi i paní Jochové praskla nejedna cévka. Právě prošel týpek v županu. Portugalština plná „ž“ a „š“ je krásná, ale nerozumím ani „š“ .

Lisabon je nahoru dolu, směs architektury dvacátého století. Kachličky, ale i chátrající ruiny.

Náš pokoj na zastávce Alameda je víceméně nárožní trojúhelník na obrovském travnatém náměstí zakončeném gigantickou fontánou. Obří digestoř v kuchyni připomíná krb. Stejně jako kuchyně jsou i koupelna a záchod přes chodbu, sdílené s dalšími pokoji. Podlahy v celém domě, včetně chodeb jsou parketové, stěny obložené korkem. Barevné květinové štuky zdobí strop ve vchodové hale. Výtah zdaleka nesplňuje normy, ale je kouzelný. Ne ovšem tak, abychom v něm chtěli strávit 3 hodiny, a proto, poslušni majitele, nelezeme do kabiny více než dva.

Lisabon – Tapas a oranžové víno, foto: Michal.

Čtvrtek 15.6.2023. Lisabon – Santa Iria de Azóia. 29,6 km.

Vyrážíme. Z Lisabonu mám pořád smíšené pocity. Zatím nemůžu říct, že by mě město uchvátilo. Jdeme kolem obřího hřbitova (Cemitério Alto de São João). Funerální architektura je fascinující. Bohužel na hřbitov nás ještě nepustí, do otvíračky zbývá půl hodiny a strážný u vchodu je nekompromisní.

V nedaleké kavárničce-bistru (obvykle se tyhle podniky jmenují pastelaria nebo padaria) si dáme kafe. 80 centů za velké. Miluju země s opravdovou kávovou kulturou! Radek mezitím na parkletu před bistrem, kde jsme zakotvili, zjišťuje, že mu teče camelbak. Batoh plave. Odbočka do Decathlonu je jistá a nutná. Do toho se mu v tašce vysypaly kousky grilovaného salámu ze včerejšího posezení u stánku na náměstí. Den jak malovaný.

Dole u přístavu první značka žlutých a modrých šipek. Caminho. Zde spojené i s poutní cestou do Fatimy. Procházíme starými doky a industriální zónou čtvrti Beato z počátku 20. století. Rozklad, ale i noblesa industriálního stavitelství zlatého věku. Tehdy nešlo jen o funkci, ale i vzhled. Mnohé z tehdejších skladů a fabrik se mění v útočiště umělců. “Ne stroje, ale ruce tvoří krásné věci”, stojí na jednom z velkých plakátů na fasádě.

EXPO 98. Nevím, tyhle výstavy jsou jak olympiáda. Spousta humbuku, krásná architektura, ale jaksi krátkodobá. V roce 2023 už mnoho z toho pozlátka roku 1998 vypadá dost unaveně. Dojmy rozpačité. Češi tehdy chyběli. Prý odtažité téma. Oceány. No jo, naše kotlinka. Kdysi jsme taky odmítli memorandum o desertifikaci, páč prý nemáme pouště.

Točej tu ale dobrý pivo – Super bock. Zatímco Míša s Radkem vybírají hydranty, loví mysterky a virtuálky a kdoví, co ještě, já si dám ještě Super bock.

Nad hlavou lanovka, pohrobek Expa, nekonečná piniová alej na pobřeží, ústí Rio Tejo s dlouhatanááánským mostem* nesoucím jméno slavného portugalského mořeplavce Vasco da Gamy – objevitele a místokrále Indie. Vedle u stolečku… slovenština.

*po Krymském mostě je tenhle most se svými více než 12 kilometry nejdelším v Evropě. Otevřen byl právě u příležitosti výstavy EXPO 1998, což shodou okolností vyšlo i na 500. výročí objevitelské námořní plavby Vasca da Gamy do Indie kolem afrických břehů.

Most. Nekonečný, obří, vlnící se. A v jeho stínu Boží kostel. Boží na druhou. Igreja de Nossa Senhora dos Navegantes – nádherná soudobá architektura. Vážně pecka. Krásná práce se světlem, tajemstvím a společenstvím. Vše prosté katolického kýče, který tak často zaplaví i architektonicky čisté nové kostely.

Úsek Sacavém – Santa Iria de Azóia vede po polní cestě podél řeky Trancao. A je to pekelná únavná vypíkačka. 33°C ve stínu. Ovšem ten není. Vše končí výstupem přímo kolmo po vrstevnicích o nějakých 120 výškových metrů. Slunce bez milosti peče. Někde jsem ztratil svůj duhový náramek.

Ovšem nahoře přichází vykoupení v podobě bistra s chladným pivem. Dá se tu i najíst. A je tu skvělá společnost. Na parkovišti prdlá nastartovaná poštovní dodávka, zatímco pošťáci do sebe klopí piva. Nadšení, že vidí nějaké poutníky, objednávají rundu. A druhou. „A všem řekněte, že Portugalci jsou skvělí. A ve Fatimě se za nás pomodlete a zapalte svíčku.“

„Já jsem šel až do Santiaga,“ přidává se jeden z nich a ukazuje fotku s kilometrovníkem.

„Jo, leda tak autem, a pěkne sis zastavil a vyfotil se,“ dobírají si ho kolegové.

„Nene, vážně, koukejte…“ a ukazuje celou galerii dokumentačních fotek v mobilu.

Radek s Michalem už mají naplánované nějaké CITO* (rozuměj keškařský event) v nedalekém parku, tak se musíme rozloučit. Na CITO dorazí pár lidí, včetně největšího portugalského kačera. Pro mě je to událost trochu z jiného vesmíru, poslouchám zajímavosti. Park je v místě bývalé skládky, taková řekněme forma rekultivace, takže událost spojená se sbíráním odpadků je jaksi dvojnásob zajímavá. Po akci opouštíme park a kousek pod ním najdeme příhodné místo na dnešní nocleh. Ostatně tak to vlastně Radek naplánoval.

*CITO event je setkání, na kterém se geocacheři snaží vyčistit vymezené území od odpadků a nepořádku, který v přírodě zanechali lhostejní lidé. Myšlenka Cache In Trash Out (CITO) se objevila na podzim roku 2000 jako způsob, jakým mohou geocacheři pomoci místním parkům a přírodě.

Pátek 16.6.2023, Santa Iria de Azóia – Vila Franca de Xira. 28,24 km.

Vstáváme brzo. Ne snad, že bychom s někým soutěžili. Ostatně stejně jsme toho času jediní poutníci široko daleko. Chceme se ale vyhnout sluneční výhni a stejně už to tu začíná hučet. Pod námi rušná silnice – spojka dvou rychlostních silnic – nad námi jedno letadlo za druhým*. Takže vlastně na cestě nejsme zdaleka sami.

*lisabonské letiště je v podstatě ve městě, takže hluk letadel je všudypřítomný a to dokonce až dlouho do noci a také brzo ráno. Výhodou je, že na letišti jste z města za chvíli – je to stanice metra. Zdá se, že úvodní část trasy camina se dost shoduje s letovým koridorem.

Sestupujeme z kopce po pěšině. V údolí se napojíme zpět na trasu camina, ze které jsme včera kvůli noclehu a kačerskému eventu odbočili. Na druhé straně údolí je zaslíbená krajina soběslavského starosty Bláhy. Logistické haly svírají pár domů, nad tím ještě velký solární park a na hřebenu větrné elektrárny. Dálnice. Zdalipak se tu taky šmelilo s pozemky jako v Soběslavi. Při pohledu na krajinu logistiky moje myšlenky letí zpět domů. Ten pocit zmaru a vlastně odporu vůči malosti, hlouposti a skeťáctví maloměsta.

Dnešní cesta bude stříhat ostrým střihem krásu a bídu. Sestupujeme z bývalé skládky, která se proměnila v místo odpočinku a volnočasových aktivit. Dokonce je tu park věnovaný alternativním zdrojům. Nehodnotím, nakolik je to opravdové přesvědčení realizátorů a nakolik úlitba, výkupné nebo nějak využité dotační peníze.

V údolí nás od skladů trochu odstíní vegetace, ale jsou tam. Jdeme mezi sklady a dálnicí. Zvažujeme alternativní cestu tunelem pod dálnicí. Trasa camina vede ještě kousek dál. V sázce je, kdy budeme mít kafe. Nakonec rozhodneme, po teologické disputaci, že půjdeme po trase camina a svěříme se Prozřetelnosti. Radek konstatuje, že já říkám Prozřetelnost a realita má pak podobu tři pošťáků, kteří nám včera koupili pivo. Jojo, jako u Abrahama.

Podejdeme dálnici a po krajnici silnice dojdeme do města. Forte da Casa. Shluk výškových bytových domů. Nic, co by lákalo. Kavárny u cesty jsou ještě zavřené. Najdeme ale jednu vpravdě luxusní stranou od silnice nahoře v kopci. Tenhle způsob kombinace pekárny, cukrárny a kavárny je skvělý. Po ránu je tu šrumec. Míchají se tu dělníci, policajti, mámy s dětmi i důchodci. Dát si ráno kafe a něco k tomu někde v kavárně je tu normální a běžné. Není to ani hipsteřina, ani žádná zaplivaná ušmudlaná špeluňka. Jednak máte sociální kontakt, jednak dáte vydělat, a tak podnik vlastně udržujete i ke své spokojenosti v chodu. Ceny jsou legrační.

Z města musíme přes budoucí developerský projekt, kolem páchnoucí stoky k řece. Tedy Tejo je řeka, na kterou nejsme zvyklí. Jednak se tu ještě projevuje příliv a odliv, jednak svými rozměry dosahuje, a možná v těchto místech i předčí, třeba Dunaj ve Vídni. Je obří. Břehy jsou teď obnažené a bahnité. Vlhké bahno je cítit a bahnitá čára ukazuje, kde všude bude za přílivu voda. Nízké křoviny s převahou lebedy šruchovité (Halimione portulacoides) lemují širokým pásem koryto řeky. Cesta vede po vyvýšeném náspu. Za ním jsou taková třeboňská Mokrá luka. Louky a pole protkané systémem kanálů. Násep brzy přejde v dřevěnou lávku. Je to krása, byť po levé ruce za mokrými loukami vede trať, dálnice a mozaika skladů, městeček a překladišť. Kousek dál se už vnoříme do zeleného lesa tvořeného rákosinami. Rákosí nahradí obří Arundo donax (trsť) se skočcem, diviznami, dokvétajícími akanty. Ozývají se ptáci, drobní pěvci rákosin, ale průhledy do bahnité zelené houštiny vidím jen kachny a slípky rychle mizející ve vegetaci.

Před Alvercou nás cesta odvede od řeky. Obcházíme leteckou základnu portugalského letectva. Krásné muraly na zdech základny (muraly jsou esencí Portugalska) upomínají na nedávné stoleté výročí základny. V Alverce přejdeme na nádraží trať. A dáme se v nádražím bistru (ó, jak mi tohle v Čechách chybí) naše oblíbené pivo. Zvládnou tu i kafe a nějaký ten sendvič a sladkosti. Vlastně sendvič vám tu připraví snad všude. I ta nejmenší kavárna na malé vsi má kontaktní gril, kde vám prodávanou housku nebo chleba promění v chutný toast, případně vám připraví omeletu.

Alverca – nádražní bistro, foto: Michal.

Z městečka Alverca nás čeká nejodpornější úsek. Nejdřív vypadá nevinně, ale brzy nás vrhne mezi sklady a podivnou směs nové krajiny logistických hal, kde pro poutníka není místo. To, že tudy vede důsledně značená trasa tzv. stezek víry (Caminhos da Fé) – tedy Caminho Português central a Caminho de Fatima – je tak bizarní. Spolu s Františkovou encyklikou Laudato si můžete cestou přemýšlet o vztahu člověka a krajiny, o nové krajině a o tom, jaké místo poskytuje člověku. Je to nezbytné, ale nemůžu říct, že by mi to dělalo radost. Připojíme se na rušnou silnici, kde budeme inhalovat výfukové plyny až do Alhandry. Tenhle úsek je opravdu odpudivý a asi i trochu nebezpečný, protože silnice je opravdu rušná.

Ale pak přijde ostrý střih. Alhandra. Město u obří cementárny. Pasovka, jakou si pamatuju z Bíliny, vede na vysokých pilířích kamsi nad námi, nad dálnici o něco výš. Výroba se stoletou tradici. Věže továrny, bizarní a svým způsobem přitažlivý labyrint na pobřeží propojující silniční, železniční i lodní přepravu. V jeho stínu jsou dělnické domky i opuštěné vily pod obřími platany. Snad sídla mistrů, vedoucích, někdejších majitelů. Následuje nádraží zapuštěné zvláštně malebným způsobem do útrob fabriky. A za nádražím zatím nejhezčí městečko na naší cestě. Na náměstíčku je rušno, v pastelarii si dáme gáblík a pivo. Tousty z hutného chleba. Jednotlivé ingredience nám usměvavá obsluha nosí ukázat, aby domluva byla jasná. Vstřícnost, pohoda. Navzdory tomu, že camino tu není středobodem života, se k cizincům a poutníkům chovají vřele a nadmíru vstřícně. Radost.

Z Alhandry vede trasa camina po nové stezce mezi mohutným Rio Tejo a železničním koridorem. Pěkná kombinace pěší / běžecké / bruslařské /cyklo stezky vybavené výhledy na řeku, odpočívkami a pítky. Odpočívky navíc, jak jinak, zdobí muraly s motivy stezky a aktivit na ní. Stezka, která se necyklí, ale spojuje a vede odněkud někam.

Přicházíme do Vila Franca de Xira. Půvabné město. Mám skvělý puchýř na plosce pravé nohy. Bolí nás nohy a jsme pečení vedrem. Dolezeme tak do kempu nad městem a dálnicí. Umýt, vyprat, odpočívat. V kempu mají dobré víno a jsou posedlí fakturami. Večer začíná pořádně foukat. Možná budu dnes potřebovat i spacák.

Poznámka: opět z neznámého důvodu nefunguje platební karta. Kemp jde zaplatit v pohodě, ale automat na pochutiny a bagety kartu zatvrzele odmítá. Čistě prakticky, je dobré na to myslet a zkrátka mít hotovost.

Sobota 17.6.2023, Vila Franca de Xira – Valada. 35,8 km.

Ráno mrtvých nosorožíků. Jeden bez hlavičky je za koupelnou, druhého porcují mravenci přímo v koupelně. Třetí na zádech třepe nožičkami a vypadá tak bezbranně. Pancéřový kolos. Než ale doběhnu, no dopajdám, pro foťák, obrátí se na nohy a stihne zmizet.

Fouká chladný vítr. Je to i na triko s dlouhým rukávem. Na chvíli. Vždycky fouká jen přes noc. Žhnoucí kotouč už stoupá po obloze a brzy jistě změní den v pekelnou výheň. Blahoslaven buď vynálezce hydrogelové náplasti. Alespoň na startu nového dne vypadám, že se jako kapucínek obrátím na nohy a dám to. Snad večer neskončím bez hlavy. Půl sedmé, nejvyšší čas zajet zase na hlubinu. Ultreia! Bom caminho!

Uf. Dnes je to náročné a dlužno dodat, že ne příliš atraktivní. Čas na výpeku odměřují vlaky pendlující po trati sem a tam. Rychle. Včetně pendolina. Za tratí jsou logistická centra vyplňující prostor mezi vesničkami. Na naší straně jsou pole rozdělena zavlažovacími kanály. Aspoň, že ta zatopená rýžová jsou tak svěže zelená. Slunce peče. Puchýře se ozývají. Nejvíc při přestávkách. Je třeba jít a jít. Někde od někoho jsem včera obdržel štípance, které se nalily do velkých puchýřů. Alergie nebo špinavý sosák či kusadla. Místa svědí a jsou nateklá. Míša má bolestivě spálený krk, a to i navzdory tomu, že spotřebuje denně litry opalovacího krému a vypadá většinu času jako špatně nalíčený klaun. Jsem rád, že tímhle jsem si letos prošel při putování na Krétě, teď už se opravdu jen opaluju. A krásním. Slunce se mi krásně obtisklo do vrásek kolem očí.

Kolem kanálu létají zlaté vážky.

Jinak je to poměrně bezútěšná na maximum člověkem vytěžená krajina. Docházíme první poutníky po třech dnech. Dánku a Němce, oba milí. Pak nás mine ještě mladík. Není moc společenský, takže jen obvykle „buen camino“, na portugalské „bom caminho“ jsme si ještě nezvykli, a maže dál. Získáváme také první razítko do credencialu. U Manuela na nádraží v Castanheira. Dva pořádní řízci, bratři, tu vedou bistro. Jejich otec prý včera oslavil devětasedmdesáté narozeniny a předtím tu patnáct let pracoval, říká jeden z nich, když nám vypisuje datum do credencialu. Na baru zatím probíhá divoké stírání losů. Asi výplatní den.

Dál pokračuje nudná a nezajímavá cesta mezi tratí a poli a sklady. Jsou tu zavlažovací nádrže, ale i laguny, které mi připomínají odkaliště v Olešníku nebo na Koramu. Jen to páchne trochu míň.

Azambuja. Nejdřív logistika, pak malebné městečko s amfiteátrem pro koridu a nádherným kostelem, který výzdobou připomíná velkolepé koloniální baroko. Zlato a nezbytné kachličky (azulejos). Dáme si oběd. Heslo na WiFi je „Versatil“, byť to tu vede malá starší Portugalka, co nedá ani slovo anglicky. Opět se tu shledáme s našimi známými z Dánska a Německa. Přibude skupina Italů. Kdoví, kde se tu vynořili. Plánují nocleh a mají obavu, abychom jim nevyfoukli jediný místní albergue.

Azambuja – u Versatila(lky), foto: Michal

My ale machrujeme a chceme jít dál. Trochu si zkrátit zítřejší plánovanou dlouhou trasu. Chceme dojít až do Valady k řece Tejo. To bohužel znamená další ubíjející kilometry na přímém úpalu beze stínu. Tentokrát to budou nějaké tři hodiny mezi rajčatovými poli se dvěma zastávkami na krátký odpočinek. Jedna na malém letišti. Druhá u „Kyselého ksichtu“ v Ruengo da Valada. Kyselý ksicht je zpruzelá majitelka malého bistra a krámku v jednom. Vesničku tvoří řada titěrných domků jako ze Zlaté uličky na Pražském hradě. Jediný milý člověk v krámku je stařenka, která sem dorazila na nákup. Ani jí Kyselý ksicht nevěnuje moc pozornosti. Babča ale neztrácí úsměv a s nákupem se šourá domů. Pomoc odmítne, bydlí o tři domky vedle.

Jihoafričtí poutníci se na cestu vybavili reflexními parasoly. Prý to funguje skvěle.

Pokračujeme rajčaty. Lezeme z posledních sil. Slunce dál peče.

Valada. Hurá. Krám má už zavřeno, prý máme jít na benzínku. Tam vyrazí Michal a nás s Radkem čeká highlight dnešního dne.

Nikdy, nikdy si neleč puchýře nebo štípance na veřejnosti. Hrozí, že přijde šamanka, co jde kolem, a začne ti nohy matlat bahnem, které právě v misce vytáhla z igelitky. Na důkaz, že je vše ok, zvedne zástěru a ukáže ti své nožky křečové a začne si je mazat bahnem též. U toho na nás mluví portugalsky. Nerozumíme ani slovo. Ale jí to nevadí. Nedá se odbýt a už mi bahno matlá na nohu, ponožka neponožka. Kluci se tlemí a babča už se taky zula a maže si bahnem nohy a ruce. Říká něco asi o tom, že to nemám umývat – no lavar – a ukazuje, že se to po zaschnutí odrbe. Následně Radka donutí něco googlit, aby mu ukázala, že pro poutníky je nejlepší jitrocel a kostival. Michal, který se mezitím vrátil s nákupem, se směje jak pominutý. Dnes už toho máme plný brejle, takže je to ten neutišitelný hysterický smích z únavy. Jestli tohle dáme, tak už asi všechno.

Dodatek: když jsem si přečetl o kouzelné babičce na Michalově facebooku – Jo, holt ne vždy má Prozřetelnost podobu tří pošťáků, co vám koupí pivo. Někdy má podobu kouzelné babičky s miskou bahna.

Spíme v takovém obecním parku za Zdí. Zdí myslím ochranný povodňový val kolem řeky Tejo. Zeď vymezovala limity obce i v Ruengo da Valada a zde ve Valada to není jiné. Za Zdí je piknik area, bar, vodní radovánky na řece, záchody, sprchy. Jednu záhy ucpu léčivým bahnem. Pardon no. Míša ten hegeš po mně později z dobroty srdce uklidí. Já jsem rád, že s těma nohama lezu a trnu, jestli mi kouzelná babička tím bahnem nezanesla do ran nějakou infekci. Bahno chladilo sice příjemně, ale přesto s vděčností přijímám Radkovu nabídku třídenních antibiotik. Jednak kvůli bahnu v živých ranách, hlavně však kvůli tomu, jak vypadají ty kousance. Není to moc pěkný pohled.

Je sobota, takže v parku je živo, piknikuje se a kalí a my budeme muset počkat, až to tu trochu ztichne a budeme moct postavit stany. Poslední skupina mizí a my se setměním stavíme pod stromy kousek od řeky.

Neděle 18.6.2023, Valada – Santarém. 29,6 km.

Ráno začíná tradičně o půl šesté. Sbalit. Přelepit puchýře. Lehká snídaně. A už se jde.

Dnes ve znamení Zdi a obřích statků mezi rajčatovými poli a vinicemi. Poslední vesnička na a dokonce i pode Zdí (v záplavové zóně) a pak už jen nekonečné rajčatové lány a vinice. Na víno je brzo, ale rajčata právě začínají dozrávat. Aspoň nějaké zpestření. Kilometry jsou nekonečné a kvůli monotónní krajině naskakují pomalu. Zato nohy jsou těžké a puchýře pálí. A pálí zase i slunce. Přestože ráno svítilo přes záclonu z mraků, takže to bylo chvílemi snesitelné. Potkáváme staré známé poutníky. Párek Jihoafričanů, který nám včera ukázal, že na letišti mají pivo a který se proti slunci chrání reflexními parasoly. Němec opustil svou dánskou spolupoutnici, ta prý chodí jen 15 km denně. Italové. Nemluvný mladík – sprinter.

Když už jsem u těch poutníků. Dánka byla vůbec zajímavá. Při společné cestě prozradila, že jde celou cestu až do Santiaga. Vypnout na šest týdnů je prý fajn (no aby ne, že?). Po návratu si prý vezme ještě týden dovolené (chci taky!). Je překvapená, že existuje něco jako Rádio Svobodná Evropa a vůbec netuší, co vysílá, když teda ne muziku. Myslím, že ani po Radkově vysvětlení pořád moc nerozumí, o co jde. S překvapením se diví, že RFE obnovila vysílání do Maďarska. Byla prý v Budapešti a je to tak pěkné město. Jinak ale schopná poutnice, v Santiagu už byla, šla Camino Francés. Letos jde s manželem portugalskou cestu. Manžel ale odmítl jít to celé a tak se připojí až v Portu.

Rajčata, vinice, obří usedlosti, tzv. quintas. Zeď. Rajčata, vinice. Dejá vu. Tenhle most už tu jednou byl. No dobře, tenhle je výrazně kratší. Santarém. Město dvou tváří. Jako z League of legends. Horní město: Chlubí se gotickými kostely, uličkami, zbytky citadely shlížejí na mohutný proud řeky Tejo. Dolní město – Poříční Santarém je tak trochu jako Josefov. Krásný, ale rozpadající se, sociálně vyloučený. Přeťatý dvoukolejnou tratí, která vede přímo mezi domy. Vůbec na caminu potkáváme denně chudobu venkova a odlehlých městských částí. Ostatně i v horním Santarému je dost opuštěných domů i paláců. Krása a užitečnost camina je i v tom, že vidíte vše, nejen atraktivní místa doporučená bedekry.

Cestou do kopce do horního města míjíme obecní prádelnu. Jinde bývají už opuštěné, tady ne. Skupina žen pere prádlo. Muž hlídá povoz s koněm. Hned na nás volají, ale ne na pozdrav. Chtějí peníze. Tipujeme je na místní romské etnikum „ciganos“.

V Santarému nakoupíme, dáme prvni dnešní pivo. A burger a druhé pivo a pak se únavou svalíme do trávy v parku. Následuje krátká prohlídka, nějaké to razítko (v Santarému tedy až na jednu výjimku nejsou vůbec vynalézaví a razítko má vždy podobu gotické rozety z průčelí kostela de Santa Maria da Graça) a přesuneme se o kousek dál, abychom si nadešli kousek na zítřek. Stanování v zemědělské krajině mezi rajčaty, vinicemi a kukuřicí není úplně snadné, ale nakonec najdeme místo, kde jde postavit stany a kluci si zřídí i mramorovou koupelnu. Dezinfekce nohou, ohledání nových puchýřů, kontrola otoků po štípancích. S potěšením musím říct, že třídenní antibiotika, která jsem začal brát, asi zabírají. Ty odporné rudé nateklé boule se zmenšují. Ovšem přibyl luxusní puchýř na malíčku. To bude bolet.

Víno, rybičky, houska a rajčata.

V Santarému se odpojuje poutní stezka do Fatimy. Odtud už půjdeme jen po Caminho Português central.

Z hradeb citadely v Santarému vyhlížíme místo na stanování.

Hledat místo pro dva stany mezi poli není úplně jednoduché.

Pondělí 19.6.2023, Santarém – Golegã. 34,5 km.

Ráno je vlhoučké. Rosa a trochu pod mrakem. To je dobře na chůzi, hůře na mokrý stan. Ale nemám obavy, slunko vyleze a bude zase žhnout, takže stan doschne někde při pauze nebo večer. Začínají mě žrát vousy, ještě, že dnes budeme spát v albergu, tak snad bude příležitost na kultivaci poutnického nebo spíš loupežnického vzhledu. Puchýře se tváří lépe a štípance už zase trochu splaskly a zarudnutí mizí. Díky za antibiotika. Čeká nás nějakých třicet kilometrů, tak s chutí do toho. Bom caminho, peregrinos!

Mezi vinicemi s naším německým spolupoutníkem.

Dnes se to jde. Nechci to zakřiknout, ale pohoda. Nevím, jestli je to těmi vinohrady, které převládly nad rajčaty, nebo tím, že zatím nepeče slunce. Krajina se stává jaksi malebnější, rozuměj objevují se vlnky kopců a pahorků. Po prvních osmi kilometrech přicházíme do Vale de Figueira. A čeká nás kafe, koláček, sendvič a malý Sagres na nastartování režimu.

Snídaně ve Vale de Figueira, Míša je nadšený z chipsů podáváných k toustu. foto: Michal.

Dnes se střídáme s naším německým poutníkem. Ráno nás předešel (ještě když jsme v polích balili stany), pak zase my jeho. Teď už pauzírujeme spolu. Protože mu Radek nesl kafe, hodila nám nesmírně milá a ochotná kavárnice vše na jeden účet. Nevadí, poutníci jsou si oporou a při zdejších cenách si občas připadám jako bohatec.

Když už píšu o těch laskavostech, cestou z Azambuje po silnici nám u krajnice zastavilo auto a paní měla starost, zda nepotřebujeme vodu. Tahle pohostinnost k poutníkům je krásná. Ne nadarmo už dávní papežové vydávali nařízení o tom, jak je poutník požehnáním a musí s ním být náležitě nakládáno.* Tady to lidé vědí i bez papežského dekretu a nemyslím, že se bojí trestů. Je to prostě pohostinná nátura.

*Průvodce poutníků do Santiaga z 12. století dokonce popisuje varovné případy na pomezí legend, kdy nepohostinnost došla zaslouženého trestu – chleby proměněné v kámen, požáry obcí. „Poutníky, kteří se vracejí od hrobu svatého apoštola Jakuba nebo k němu přicházejí, ať bohaté nebo chudé, nechť všichni přijímají s láskou a úctou; neboť každý, kdo je přijme pohostinně a pečlivě se o ně postará, bude mít jako hosta nejen svatého Jakuba, ale samotného Pána; vždyť Pán v evangeliu říká: Kdo vás přijme, mne přijme.“ – tolik Codex Calixtinus.

Tak moje nadšení z kopečku bylo předčasné. Za vsí jsme sice dokonce šli chvíli alejí korkových dubů (samozřejmě s pečlivě skalpovanými kmeny) a pak byl dokonce les. Blahovičníkový, fuj, ten já nerad, ale dnes nevadí. Poprvé les a větší skupiny stromů a jako na potvoru dnes moc nesvítí a sem tam dokonce trochu mrholí. Jen lehce, na osvěžení. No to víš, Bože, Češi!; furt mrlají na počasí, těm se nezavděčíš.

Les končí, kopečky taky. Cesta nás vrací zpět k mocné řece Tejo. Chvíli jsou vinohrady, ale pak zvítězí kukuřice. Nekonečné lány. Už jen čekám na Toho, co chodí mezi řádky z Kingovy povídky Kukuřičné děti. Kukuřice snad ve všech fenologických fázích. Od čerstvě vyrašené s prvními listy až po třímetrovou s naditými klasy. To vše díky portugalskému podnebí. Jediný háček je voda. V podstatě tu nenajdete pole bez závlahy. Je to ukázková škola závlahových systémů. Od kapkové závlahy v hnusných černých hadicích mezi rajčaty, přes elegantní kapkovou ve vinohradech až po monstr řešení v podobě pojezdu s mnoha tryskami, rozstřik trvale umístěný v polích, nebo černé tlusté hady, které z kohoutku z nenafouknuté petky pouštějí vodu do rýh mezi řádky. Černé hnusné hadice po sklizni zmizí, ale často se potrhají, takže pole jsou toho sajrajtu plná. A nejen pole. Udržitelnost zemědělství v těchto oblastech v horizontu treba dvaceti let, to je výzva. Jak se s těmito změnami vyrovná naše zemědělství je také s otazníkem.

Vodní hyacint je sice invazní rostlina, ale když kvete…

Cesta už zůstane mezi poli až do Golegy. Na zastávce v Azinhaga se potkám s naším německým poutníkem a dáme pivo. Mini Sagres má dvě deci. Teď platí německý kolega.

V Azinhaga je krásný gotický kostel u řeky, o tom ale mapy.cz mlčí, asi proto, že je stejně zamčený. Stejně jako další dvě kaple ve vsi. Na vše jsou sice ukazatele, ale je vám to stejně na houby. Úsek Azinhaga Golegã vede po silnici, kluci jdou klasiku po značkách, já si odbočím na nesměle jednou šipkou označené alternativo s menším provozem. Slunečnice, kukuřice, rajčata a novinka – papriky, amarant a brambory.

Azinhaga – prejzové střechy poskytují ideální prostor pro jiřičky

Golegã je městečko koňských dvorců seskupených do ulic kolem gotického kostela s impozantním portálem. Vzpomínám na přednášku Ivana Folettiho. Ano, tady je poutník při vstupu do centra obce ohromen. Je to převeliká krása.

Ovšem po těch 34 km jsme zralí na židli a pivo. A pak ubytování. Dnes pěkně v posteli. Sprcha. Vysušit stan, vyprat. Bydlíme v jedné z těch obřích usedlostí. Stáje přestavěli na pohodlné pokoje. Čisté, příjemné. Paní domu nám uvolní místo na sušení prádla na šňůře, ukáže, kde je valcha a voda.

Večer zajdeme do místní restaurace s podivným režimem, ale luxusní kuchyní. Dívka, která tu obsluhuje nedá ani slovo anglicky, ani španělsky a i s překladačem to vypadá, že není z nejbystřejších. Po každém pivu přiběhne hned s platebním terminálem (služba pre-payment, tedy platba ihned po objednání, je v Portugalsku dost rozšířená). Kuchyně otevírá až za hodinu. To je běžné, což o to. Na jídlo se chodí v poledne a večer, mezi tím má personál kuchyně pauzu. Řekneme, že počkáme.

“Ok, ale musíte si udělat rezervaci,” říká slečna.

“Rezervaci? Vždyť tu sedíme,” nechápeme.

“No to je jedno, ono se jí vedle v sále a musíte mít rezervaci,” setře nás.

“Aha, ok, no tak nám ji udělejte.”

“Takže teda tři osoby na půl osmou?”

Šéf podniku už bude ovšem navždy „Buzerantka od škeblí“. Je nafrněný, hubený a dost vykroucený postarší pán, který nás povýšeně přehlíží. Holt nejsme nóbl hosté. Zatímco s jinými návštěvníky švitoří, byť i tam je znát notná dávka předstírání, našemu stolu se krouživými pohyby s výrazným kroucením zadkem vyhýbá.

Po všech těch bizarnostech je ovšem večeře luxusní. Kluci mají mísu mořských plodů s výtečnou omáčkou. Já myslel, že jsem si objednal rizoto s chobotnicí a zírám na obří kastrol plný rýže, chobotnice a neméně výtečné omáčky. Obří porce nakonec zvládneme, ale přiznávám, že by se z toho najedlo asi jednou tolik lidí. Stěží dovlečeme plné pupky do ubytování.

Úterý 20.6.2023, Golegã – Tomar. 34 km.

Dnešek byl dramatický a zase jiný. Míša se odpojil na vlakové dobrodružství, protože jeho noha už nechce úplně fungovat dalších třicet kilometrů.

Poslední den letošní etapy camina. Na konci dne templářský gotický Tomar a taky půjčovna aut Hertz kdesi na předměstí Tomaru. To vše je třeba spojit v harmonii. Podaří se?

Ráno vstáváme klasicky. Dohodnutý odchod v šest trošku zhatím tím, že ze zapomnětlivosti (a možná taky z toho vína večer) ignoruju večerní dohodu o kaši. Tím pádem znejistím kluky, jestli jsem nezaspal. Inu nezaspal, jen jsem se rozhodl vypustit ranní kaši s tím, že snídani dám až cestou.

Začátek je tradičně kukuřičný, ale brzy přijdou ořešákové a mandloňové háje s čapími bytovkami na sloupech elektrického vedení. A taky smutně opuštěná panství, kde prázdné stáje vzpomínají na ržání koní a po chodbách už dávno neznějí kroky. Míša se odpojí a maže na vlak do Tomaru, aby dnes trochu šetřil nohu. Já s Radkem pokračujeme nejprve na kafe do „Kafe chráněná dílna nebo senior dům“ s nesmírně milou majitelkou a hosty, co pajdají podobně jako my. Svůj k svému. Majitelka je celá nadšená z poutníků. Vyptává se portugalsky… aha, tak co třeba francouzsky? No trochu. Ve finále její francouzštinu zvládne nejen Radek, ale i kupodivu já. Rozhovor se dá přepsat asi takto: Letadlo. Lisabon. Jít Caminho Santiago. Ano. Skvělé. Šťastnou cestu. Palec nahoru. Jo!

Potkáváme nečekaně staré známé italské spolupoutníky. Vždy se odněkud vynoří tak podivně, že si vytvoříme vlastní příběh o tom, že jistě podvádějí a jezdí autem nebo vlakem. Pravda, už několikrát přišli z jiného směru, než by se na trasu camina slušelo, a pak, už Karel Hynek Mácha psal ve svých denících o tom, že Vlaši jsou podvodníci.

Fotka u Památníku pyrotechnikům a pak už zvlněnou krajinou blahovičníkových lesů. Já vám tedy s těmihle lesy beze stínu a bez podrostu nevím. Jsou vlastně docela hnusné a svým způsobem mrtvé. V podrostu nic. Sem tam zbytky borovic a dubu, ale vesměs stejně jako kukuřice je to velmi rychlá výroba biomasy pro výrobu papíru.* Nicméně je to zase změna oproti polím. A hlavně jsou tu kopce. Krajina se zvedá a vlní. Vymanili jsme se z úrodných nížin kolem řeky Tejo. Před finálním Tomarem nás čeká kus rušné asfaltky. Dálniční přivaděč. V takových situacích si člověk uvědomí, jak jsou mnohdy naše města nepřívětivá k poutníkům a chodcům obecně. Sepjetí s okolní krajinou už realizujeme autem. Často už ani nejde jen tak si vyjít za město. Vysídlili jsme tam průmysl a logistiku a takové ty věci, na které se nechceme dívat, a mezi nimi jsme už nepočítali s lidmi, ale jen s auty. Průchodnost krajiny se ztrácí. Moudrá města na to pamatuji a obnovují staré cesty, které mají dokonce stále ve vlastnictví, jen existují už jen jako plochy a linie v katastru. Hloupá města je prodávají developerům a utahují si oprátku za třicet stříbrných.

*o blahovičnících se dá psát ale i pěkně. Ty lesy mají i své kouzlo. Mladé stromy mají téměř stříbrné listy a kůra stromů odlupující se v dlouhých plátech mění barvu od šedé přes hnědou, cihlově červenou až po sytě oranžovou. Blahovičník je hospodářsky ideální dřevina. Rychle roste, když ho sklidíte, tak z pařezů brzy vyraší nové stromy. Problém jsou požáry. Kvůli velké vrstvě listí a kůry tyhle lesy snadno a často hoří, takže zaměstnávají místní bombeiros (hasiče). Nicméně podobně jako po vytěžení, i po požáru blahovičník velmi rychle regeneruje.

Nazval jsem si to Chrám vodního ducha – poutnicky friendly vyvedená pitná voda s kohoutkem

Před Tomarem se ale dá najít i úsek, který se mi zalíbil. Mezi fotovoltaickou elektrárnou a železnicí vede stále stará polňačka. A možná právě camino ji zajistí přežití. Je hezké, že vedle sebe mohou existovat cesty pro lidi, železné oře i auta.

Předchůdce artyčoku – Cynara cardunculus / artyčok kardový

Dnes končíme camino. Máme domluvené auto na předměstí. Už na něj čeká Míša, který přes všechny peripetie dorazil vlakem. Na dráze mu odmítali prodat lístek, nefungovala ani appka. Nejspíš jedna ze stávek drážního personálu. Místní zuřili, Míša to nakonec uhrál na to své poutnictví. Zaměstnanec na kase mu lístek nakonec po telefonátu s vedením prodal, ručně přepsal datum a bylo.

Scházíme se tedy všichni v autopůjčovně. Já tam odložím batoh, vezmu si jen nezbytnosti a vyrazím do města pěšky. Kluci mají domluvené další zeměskrýšské CITO*, takže pojedou autem na místo, aby to stihli.

*zeměskrýše – tenhle termín, který jsme dali během neustálého lovení kešek dohromady, mě tak zaujal, že jej přidávám do svého slovníku. Protože chci! (A teď by tu měla být poznámka v poznámce, protože nové motto rozvážkové služby Foodora – Protože chci – nás svou trapností drtí už několikátý den).

Tomar je krásné město. Nad centrem je obří komplex templářského Kristova konventu z 12. století, který to dotáhl až do UNESCO. Není divu. Já mám tedy všemi těmi záhadology a vinnými sklepy templáře znechucené, ale tohle je vážně krása. A to jsem ani nebyl uvnitř na prohlídce. Neměl jsem sílu a taky čas. Tomar byl od pradávna významnou zastávkou na cestě do Santiaga. Opevněný konvent zajišťoval ochranu poutníků mezi Lisabonem a Portem. I dnes je to krásná zastávka, která má co nabídnout. Jen teda v infocentru jako na potvoru nemají brožuru průvodce po Caminho Português. Průvodce jsme viděli v infocentrech už dřív, ale protože je to docela tlustá knížečka, nechtělo se nám s ní tahat. Teď už bychom ji mohli vozit v autě. Kdyby ovšem byla k mání. No a pak v infocentru nejde platit kartou, protože zdejší terminál pamatuje snad ještě dávné velmistry řádu.

V Tomaru právě probíhají přípravy na desetidenní červencové oslavy Festa dos Tabuleiros. Už cestou před Tomarem potkáme u vesnice Asseiceira podivný pár. Dívka nese na hlavě obří konstrukci z rákosu zdobenou kvítím a… chleby. Ano, třicet bochníčků chleba po 400 gramech, šest sloupců po pěti chlebech. To vše proloženo květy a zakončeno korunou. Unést tohle na hlavě během slavnostního průvodu chce cvičení. Úloha mužů, partnerů, matek, kamarádů a kamarádek je jen doprovod, to když si dívky potřebují od zátěže odpočinout. V Tomaru pak stačí sedět u piva na hlavní ulici, každou chvíli se zpoza nějakého rohu vynoří pár – korunovaná královna a doprovod. Některé dívky zatím cvičí jen s konstrukcí bez chleba. Jiné už mají koruny v plné polní – chlební. Tradice tohoto svátku sahá až do 13. století a byla spojena s Letnicemi. Proto některé koruny nesou nahoře holubici. Koruny symbolizují nebeský Jeruzalém, chléb pak obětní dar každé rodiny ke stavbě chrámu Ducha. Nyní se oslavy Festa dos Tabuleiros posunuly na začátek července a slaví se v této podobě od roku 1950.

Ubytování máme kousek nad městem ve velkém sdíleném apartmánu. Majitel je starší pán, trochu vtipálek, trochu čekáme, jestli se nepřevlékne do županu a nebude to takový ten typ ubytování – svlíkněte se, hošové. Ale ne, vážně, je to tu dobře zařízené, cenově vlídné a dokonce je k dispozici plně vybavená kuchyň. Nejen nádobím, ale i jídlem. To vše v ceně.

I přes nabídku ledničky vyrazíme na večeři. Plán je Itálie. Zvolená pizaria je pěkná, snad až příliš na to, jak obnošeně poutnicky vypadáme. Ale nehrajou na to, na rozdíl od “Buzerantky od mušlí”. Jsou milí, profesionální a dlužno dodat, že i sexy. Jídlo je skvělé, víno též. Mám svou milovanou kombinaci artyčoků a sardelek, nebe.

Středa 21.6.2023, Tomar-Fatima. 28 km.

Ráno ještě vstávám brzy. Čeká mě poslední chodecký úsek do Fatimy. Tentokrát už jen s lehkým batůžkem na jeden den. Kluci mi zbytek vezmou autem. Jaké je to překvapení, když zjistím, že venku leje jako z konve. Skvělý. Jdu přibalit pláštěnku. Radek už taky vstal a odveze mě na konec města za hradby konventu, aby mi ušetřil pár kilometrů, které jsem stejně včera šel. Než posnídám, přestane pršet.

Hned na počátku pecka. Akvadukt zásobujíci kdysi templářský konvent. Z původních 6 km zůstalo stále dost. Na vysokých obloucích překlenuje údolí ve výšce až 30 metrů. A co víc, dá se po něm jít. Pravda, nahoře mi není nejlíp. S věkem mám nějak větší a větší závratě, ale tohle je nádhera. Rozhodl jsem se, že si budu broukat “Vesel se nebes královno”, protože to je jediná a navíc nejhezčí mariánská píseň, co znám. No a pak ještě, trochu z legrace “Maria, o matičko… ustavičná pomoc tvá, útěchy nám dodává”. Ta má tak vlezlou melodii, že ji pak nemůžu dostat z hlavy.

Cesta je krásná. Pinie, duby. Kraj je kopcovatý. S lehkým batohem skoro letím. Připadám si svěží a plný energie.

V druhé vesnici na cestě právě otevřela kavárna. Jasná volba. V potemnělém prostoru je pusto. Majitelka teprve chystá kuchyni na nový den. S úsměvem mi ale udělá kafe. Dám k němu ještě tradičně Sagres. Těžké počty 0,8 plus 1,2 řeší paní pomocí součtu na papírku a prstů. Ke dvěma eurům jsme se nakonec ale dostali. Když srkám kafe mezi mokrými stolečky na terase, začnou se trousit první návštěvníci. Kavárna je start nového dne pro všechny i na malé vsi.

Začíná znovu pršet. Než ale dopiju pivo, déšť ustane. Cesta pokračuje přes údolí s tratí a vesničky Fagulhos a Fungalvas. Pak následuje rozsáhlý zalesněny masiv, kde se dá volit víc cest. Krom klasické modré značky do Fátimy, tu jsou stezky za poznáním místního kraje. Tvoří okruh a dají se zvolit jako alternativa k modré. Když zjistím, že vedou skalnatým kaňonem říčky Ribeira da Beselda a vidím fotky na infotabuli, je volba jasná. Říčka je už v tomto období roku vyschlá, ale údolí je půvabné. Klikatý had zelených tunelů v bujné vegetací na dně kaňonu se vlní sem a tam. Občas se otevřou výhledy na okolní skály.

Opět začíná pršet. Chvíli jdu vzdorovitě bez pláštěnky s přesvědčením, že to zase nepřeje. Déšť zesiluje. Nepřejde. Vytáhnu pláštěnku a jdu dál. I tak je krásně. Cesta stoupá vzhůru z údolí, aby se připojila na trasu do Fatimy. Terra rossa. Červená hlína se mění v červené bahno a to se matlá na boty. Kluzké vápencové kameny a krásná vegetace. Potkám prvního a jediného poutníka. Drobný usměvavý Asiat se vynoří ze zeleně proti mně. Bom caminho! Pokračujeme každý opačným směrem. On po žlutých šipkách do Tomaru a dal do Santiaga, já po modrých do Fatimy. Nesleduju čas, ale pršet přestane až před další vsí.

Cestou procházím starými olivovými hájky, ukrytými vinicemi v udolíčcích. Do vsi vede cesta mezi kamennými zídkami. Výhledy na blízký hrad Ourém, kam, jak se později dozvím, vyrazili na motorizovaný výlet Radek a Míšou.

Pláštěnka rychle schne, jenže je to houby platné, než přejdu ves, už zase leje. Na políčku oře traktorista. S deštníkem. Až do další vsi jdu kouzelnou krajinou v dešti. Tam si dám pod střechou u kostela sváču. Déšť ustane. Pro dnešek už opravdu definitivně.

Poslední výstup z údolí na kopec. Po levé ruce obří skládka suti či co, na vrcholu kopce dva polámané větrné mlýny. A pak už Fatima. Příchod do města se opět potýká a tím, že na poutníky se zapomnělo. Vlastně celá Fatima je zařízená na tisíce motorizovaných mariánských ctitelů, ale ani náhodou na pěší. Místo je to podivné. Marně hledám nějakou atmosféru, která by mě oslovila. Masová mariánská turistika. Záplava katolického kýče se v přízemí hotelů se jmény svatých mísí s fotbalovými dresy, soškami psíků, ubrusy a nevkusem. Jak zvláštně uprostřed toho působí drobní ptáčci na hrobě malých pastorinhos v bazilice Panny Marie Fatimské. Přímluva za všechny, kdo nám po cestě pomáhali, za pošťáky, ale nejen za ně, taky za všechny ty nynější pastorinhos. Ostatně celou pouť mě provází a cestu ukazuje Černá madona čenstochovská se šrámy na tváři a duhovou svatozáří a stužky v barvách nejen camina – žlutá a modrá.

Letošní putování po caminu je u konce. Tečka tu ale není na místě. Spíš tři tečky. Příběh nedopsaný, do kterého se snad brzy zase vrátím. Vždyť cesta je cíl a může proměňovat.

Další dny už budou motorizované. Bude koupačka, bude velký kačerský event v Cadavalu, budou památky UNESCO a taky se zamiluju do Lisabonu, kde nakonec v katedrále získáme úvodní razítko do credencialu.

Caminho Português – Lisabon-Tomar-Fatima