Letos poprvé jen jako návštěvník. Lehké moderování diskuze s biskupem Václavem Malým se nepočítá.
Neběhat mezi kostely, neřešit program, překlepy ve skládačce. Jen nasávat atmosféru. Ne, nelituji těch více než deseti let organizování. Ani náhodou. Jen můžu poprvé prožít Noc jinak.
A mám velkou radost, že při ohlédnutí za Nocí můžu dát tentokrát prostor i někomu jinému. Pozvání do Kozího notesu přijala Martina Plátová. A vy se můžete s chutí vrhnout na dva texty, zápisky z deníků, dojmy z Noci. Texty doplňují parádní fotky Miloše Bučinského.
Martina Plátová | Dveře dokořán
Netopýři, komáři, okna kostelů zářící výjimečně do tmy a dveře dokořán. Knihy, víno a dobrá společnost – tak většinou končí soběslavská Noc kostelů.
Už pár let to tu tak běží. Pár lidí to zorganizuje a pár dalších lidí přijde. Nejsou to davy. Ale nevadí. Podstatná je energie a pocit z toho všeho. Zvláštní bezčasí mezi nocí a ránem, které v běžných dnech slastně prospíme.
Bývá tu pro každého něco – trocha hudby na koncertech, hra pro děti s putováním po kostelech, diskuse s váženým hierarchou, loutkové drama o beznadějném hledání spravedlivých v Sodomě, nakouknutí do varhanních střev i čtení. Konec Školy Malého stromu je těžký, skoro všichni umřou. A ten beránek s trnovou korunou to poslouchá úplně klidně. Stejně jako předtím jména ruských spravedlivých, kteří riskují úplně všechno.
Tma milosrdně zakrývá denní hrůzy i propady. Ale paměť povolává děsivé obrazy znovu do akce. Mlýnské kolo dne a noci pak semele všechno na jemný prach, z kterého si upečeme každodenní chleba. Pomíjivost, utrpení, radost, život, smrt a místo soli naděje. Bílá jako ohlodaná kost a stejně holá. Těžce nalézaná. Vytažená až z paty. A znovu ztrácená. Na kolena.
Noc kostelů není náplast na všechna zranění světa. Ale naději dát dokáže. Aspoň těm pár putujícím, kteří jsou ochotní ji stále bolestně ztrácet a znovu hledat. Pár spravedlivých bychom snad našli.
Zdeněk Kozlíček | Zápisník Noci, strana 11, datum: 2.6.2023, místo: Soběslav, kostel ČCE
Poslední stránka ze Školy Malého stromu. Zaklapnutí desek, šoupání židle. Čtrnáctiletý Šimon právě dočetl úryvek ze své oblíbené knihy. Lidský hlas nahradí během pár okamžiků zvuk varhanních píšťal znějící do noci. Dorazila totiž poslední skupina poutníků po trojici soběslavských varhan a už nervózně přešlapují na kúru evangelického sboru. Přerušíme na chvíli Čtení u sklenky vína, tradiční součást soběslavské Noci. Pro Noc je příznačné, jak se jednotlivé programy přelévají jeden do druhého propojené putujícími návštěvníky.
Po půlnoci Noc pokračuje už jen dlouhými debatami o podstatě víry, smyslu života a vůbec. Odpověď může být 42, ale také Noc. Dar společenství sdílený nejen v jedné noci kolem svatodušních svátků. Noc v Soběslavi začíná vždy společnou bohoslužbou. Místo se každý rok mění, stejně jako se měnili mluvčí Charty 77. Jeden z nich, biskup Václav Malý, člověk pokory a pravdy, je letošním vzácným hostem Noci. Vypráví o tom, že svoboda není zadarmo, a také odpovídá v besedě na dotazy návštěvníků Noci.
Tady, ve sboru ČCE, mají zase světovou (jak jinak) premiéru divadelní hry. Ve hře zdejšího souboru Drak n’Roses O zkáze Sodomy se hledá deset spravedlivých. A jak je pro divadelní duo Drak n’Roses typické, je to vtipné, trefné a netradiční. V Sodomě sice deset spravedlivých nenašli, ale v Rusku jsou. Ještě než shoří Sodoma, čtou se jména ruských spravedlivých. Maša Moskaljovová, Ilja Jašin, Guzel Jachina…
Soběslavská Noc dávno neuchvacuje jen architekturou dvoulodní gotiky a historií chrámů. Je to každoročni mozaika příběhů, hudby a divadla, ale především otevřené dveře a otevřená atmosféra. Tradice, která se mění. Tradice, která roste s místními sbory a v nich. Ne jako konkurence, ale jako partnerství, živé tělo. Každý rok jiné a přece stejné. Plné radosti a sdílení. Není noc evangelická a katolická, je Noc, která laskavě a vlídně přikrývá všechny a ukazuje cestu ke Světlu.
