Patetická, upocená a přeplácaná.
Taková je nejnovější inscenace Dvořákovy zřídka uváděné opery Armida v Národním divadle v Praze.
České operní domy se z nepochopitelných důvodů rozhodly vrátit tuto operu na jeviště. Nic nedbaje toho, že Armidu provází nedobrá pověst už od počátku. Na vině není ani tak Dvořákova hudba, která naopak umně vytváří orientální kouzlo a hraje si s lyrikou, ale spíše příběh a nesrozumitelné libreto Jaroslava Vrchlického.
Po katastrofě v Plzni jsem myslel, že už téhle opeře nedám šanci. Před pár dny mi ale volala kamarádka celá rozhořčená z nové pražské inscenace. Důvodem byla scéna znásilnění, která je prý v tomhle nastudování dost naturalisticky zobrazena. Diskutovali jsme, nakolik to je, nebo není oprávněné a jak to může být zraňující. Bavit jsme se mohli ale jen obecně, pražskou Armidu jsem neviděl. A mělo u toho zůstat.
Jenže téma vzbudilo zájem. A pak, dělá to brněnský tým hvězdného režiséra Heřmana. Třeba prolomí smutný osud téhle Dvořákovy opery a najde způsob, jak se vypořádat se všemi těmi nevýhodami, které Armida dostala do vínku.
Inu, ani brněnský tým smůlu neprolomil.
Naopak, režijní pojetí se roztříštilo do podivné směsi výjevů, symbolů a jevištní veteše, která nedrží pohromadě stejně jako kostra draka, která představením šněruje sem a tam, přičemž se díly dračího těla rozpojují, to když tanečníci nesoucí jednotlivé dračí kosti nestíhají. Vzpomněl jsem si při tom na nácvik spartakiády s modrými polystyrenovými bloky. Pamatujete? Mělo to takové gumičky, aby se nám to při pobíhání nerozpojilo. Tak ta dračí kostra je nemá, ale zase vypouští mlhu.
Jednotlivé scény Heřmanova nastudování přitom vydají na působivou lákavou fotodokumentaci. Fotografie z představení jsou přitažlivé. Celek se ale sype, bloudí a zamotává. Opravdu netuším, co chtěl režisér tímto představením sdělit.
Křižáci jsou bandou upocených stréců, kteří ani meč neudrží. Motají se mezi kulisami neschopní synchronizovaných pohybů. Práce s choreografií je vůbec šílená. Účinkující by potřebovali mapu a kroužky jako děti v mateřince na vycházce. Sbor je katastrofální.
Snad jen Bohumír působí jako vůdce. Kněz Petr je něco mezi severským Lokim a komiksovým Jokerem. Proč? Jak do toho zapadají velké lyrické pasáže o Boží velikosti a oddanosti Kristu? Má to být karikatura? Co pak ale Rinaldo, který má bojovat s vnitřním rozkolem mezi následováním Krista a láskou k ženě, a Armida, jež se nakonec nechá pokřtít a dojde spásy? Ostatně tento moment režie s obřím důrazem inscenuje v závěru opery. Armidina duše s až přehnaným symbolismem stoupá, tolik podobná Kristu, k nebi.
Vypadá to, že i režie má zamotanou hlavu, a tak každé prázdné místo, každou nelogičnost musí zaplňovat vířící dervišové, jejichž suknice bohužel neustále zachytávají o kulisy, protože scéna je zkrátka přeplácaná. Vrší se tu zbytečné pohovky, přes která musí hlavní postavy skoro přelézat. V představení jsou ale nanejvýš k tomu, aby na nich odpočívali starší členové sboru, kteří už nezvládnou stát. O nebohé monsteře (existuje týrání zvířat, proč nedefinovat i týrání pokojových rostlin), konferenčním stolku plněném vodou (křest v závěru totiž vypadá, jako když si Rinaldo myje ruce a přesně a jenom kvůli tomu je půl děje ve stolku nalitá voda), překážejícím servírovacím stolku, zbytečných textiliích s potisky evokujícími schodiště nebo suchem rozpukanou půdu snad ani nemá cenu psát. Možná v Brně, na obrovském jevišti Janáčkova divadla by přeplácanost scény byla méně nápadná a na obtíž, ale zlatá kaplička je zralá spíš na práci s vertikálou. A pak, stejně myslím, že by to nefungovalo, protože tady zkrátka nefunguje příběh, motivace postav jsou nečitelné a režie je tlačí do výrazů, které nedávají smysl nebo působí trapně. Třeba to upocené chlapáctví křižáků je už za hranicí trapnosti béčkových seriálů a je úplně zbytečné.
Zatímco u Dvořákovy Rusalky v závěrečné scéně pláčete dojetím s duší rozbouřenou, u Armidy se prostě těšíte na konec trápení a vůbec konec celého toho kusu. A stejně jako Rinaldo v podání Aleše Brisceina (je mi líto, že si během představení něco provedl s nohou – beztak kvůli té zaneřáděné scéně) v závěru opery skončíte bezradně hledíc na mapu – rozuměj režijní záměr – a říkáte si, proč to všechno?
A o moc moudřejší nejste ani po přečtení slov o inscenaci. Opět bezradnost ztracená ve víření dervišů a stesky po tom, jak si Armida zaslouží být uváděna. Proč?
A to znásilnění, které bylo takovou rozbuškou k návštěvě inscenace? Zbytečné, bohužel jako celé nové nastudování.
Symbolickým vyjádřením Heřmanovy Armidy bohužel není snad jediná povedená scéna z předehry, kde Boží světlo dopadá na všechny a má dynamiku a poetiku víření dervišů, ale drak. Kostra, která nedrží pohromadě, ale zvládá vypouštět mlhu nenaplněných příslibů.
Antonín Dvořák | Armida
libreto: Jaroslav Vrchlický, inscenační úprava: Patricie Částková
Národní divadlo Praha, představení 26.5.2023
Dirigent: Robert Jindra
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Zuzana Štefunková Rusínová
Světelný design: Daniel Tesař
Orchestr Národního divadla
Armida | Alžběta Poláčková
Rinald | Aleš Briscein
Ismen | Svatopluk Sem
Bohumír | Martin Bárta
Sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla