Odvážné a vizuálně působivé nastudování Händelova oratoria Belshazzar z doby babylonského zajetí Židů nakonec ztroskotá. Na vině ovšem není přílišná odvaha režisérky (Marie-Eve Signeyrole), ale naopak nedodržení schématu, které si vytkla. Velmi netradiční a scénicky náročné provedení v MusikTheater an der Wien tak paradoxně uzavírá velmi tradiční „svíčkový“ sbor a nastolené výzvy nechává tvůrčí tým ležet ladem v poušti. Škoda.
Tohle představení je totiž v mnoha ohledech skvělé. Odvážná aktualizace dávného a přitom velmi zásadního náboženského tématu do podoby, v níž klíčové role hrají klima aktivismus a vlastně i feminismus, si rozumí s předlohou a dělají ji srozumitelnou pro dnešního diváka (no dobře, rakouského, na české prostředí jsou klima témata stále dost na okraji).
Händel a jeho dvorní anglický libretista a přítel Charles Jennens si vybrali ke zpracování příběh o vyvedení Židů z babylonského zajetí. Soustředí se na otázky pevnosti víry v Hospodina, která je tak “nakažlivá”, že vlastně stojí v pozadí pádu Babylonu. Sama Belšazarova matka přestoupí na víru Izraele, stejně tak perský král Kýros, dobyvatel, chová Hospodina ve veliké úctě. To on povolí Židům návrat do vlasti a stavbu nového (druhého) Chrámu. Naopak Belšazar je ukázán jako dekadentní král, vladař, který přehlíží problémy a čelit novým výzvám je to poslední, co ho zajímá. A to se mu stane osudným. Pro dnešního diváka neznalého dávných dějin Izraele je to téma obtížné a nepříliš srozumitelné. Režisérka Marie-Eve Signeyrole proto sáhla k aktualizaci. Inspirována legendou o tom, jak Kýros dobyl Babylón díky tomu, že přeložil tok Eufratu, který město protékal, a vysušeným korytem řeky tak jeho vojska vstoupila do města, a také samotnou zásadní rolí vody v životě pouštních národů (a dnes už nejen jich), posouvá Marie-Eve Signeyrole celé oratorium směrem k dystopické nepříliš vzdálené budoucnosti. Babylón žije v hojnosti, protože král Belšazar ovládá všechny vodní zdroje, v Babylónu byla zbudována obří přehrada, král a dvůr tyjí z nadbytku a zbytek světa za hradbami strádá suchem. V Babylóně působí mj. známá klimatoložka Daniel(a) – v původním libretu a biblických pramenech prorok Daniel – která se snaží vyvinout řešení klimatické krize. Její výzkum zaujme Belšazarovu matku, která nejen že má jistou slabost pro Danielu, ale hlavně jí leží na srdci budoucnost říše. Na druhé straně za hradbami povstalci se svojí vůdkyní Kýrou (to není nikdo jiný než přeznačený perský král a dobyvatel Kýros) připravují sabotáž na přehradě a snaží se dostat vodu ke všem lidem. Kýra dokonce formuluje zásadní “vodní chartu”, ne nepodobnou Evropské vodní chartě ze Štrasburku (už v roce 1968!).
Za mne naprosto skvělá a funkční aktualizace. Podtržená navíc výborně vystavěnou scénou (Fabien Teigné), která umožňuje pohodlnou přestavbu během děje, aniž by to rušilo. Obří betonová stěna přehrady se otevírá a odhaluje život v bohatství Babylónu, zatímco svět živoří o úroveň níž a sbírá vodu na ojedinělých prasklinách ve zdi přehrady. Zároveň scéna umožňuje jednoduchou proměnu, kdy se druhá polovina děje odehrává již přímo v Babylónu. Legendární scéna Belšazarovy opulentní hostiny u vodní nádrže v arkádách paláce je nezapomenutelná.
Divadlo na Vídeňce nyní hraje v prostorách bývalých koníren a jízdárny v MuseumsQuartier, protože stará budova divadla prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Musí se proto vyrovnat se specifikem nedivadelního prostoru. Hlediště není kukátkového typu, takže ze zadních řad už musí být viditelnost výkonů na jevišti velmi chabě viditelná. Tomu v představení Belšazara pomáhá předejít neustálá přítomnost kamer na jevišti. Kameramani “Royal TV” neustále přinášejí hlášení a zpravodajství ze života královské rodiny. Je to bizarní show, ne nepodobná těm, kterými nás krmí komerční televizní stanice. Je to obraz našeho světa, kdy vše potřebujeme mít on-line nebo alespoň zdokumentováno ve fotografiích ve svých chytrých telefonech. Nejinak je tomu na Belšazarově dvoře. Detailní online záběry z kamer jsou přenášeny na velkou plochu zdi v horní části scény. Dotvářejí celý obraz, zvyšují působivost scény a zároveň umožňují i divákům v zadních řadách užít si do detailu dění. Obdivuhodná je koordinace všech pohybových složek na jevišti – sólistů, sboru, dvou kameramanů (Andreas Deinert a Georg Eisnecker). Ti jsou vždy tam, kde mají být, a jejich záběry jsou tak přesné, až se člověk zdráhá uvěřit, že to celé není předtočené. Za tuhle koordinaci klobouk dolů.
Celý koncept funguje až po zlomový okamžik. Tím je, jak v Händelově oratoriu, tak v jeho vídeňském nastudování právě Belšazarova hostina. Tady se objeví tajemné znaky a varování – “mene tekel”. Nikoli na zdi paláce, ale přímo na Belšazarově těle. Vzbouřenci vedení Kýrou následně dobudou palác. V těchto klíčových momentech jakoby režii došel dech. Nic z pečlivě vystavěného klimatického dramatu již není použito. Čekal jsem spojení Kýry a Daniely v budování nového lepšího klimaticky spravedlivého světa, nic takového se nestane. Otroci jsou sice propuštěni, Belšazar je zabit a svoboda je tu, ale dění na jevišti už je rozpačité, nepřesvědčivé a ztrácí drajv. Finální scéna je už čistě konvenční a typická pro provádění oratorií s náboženským obsahem – sbor se svíčkami. V kostele jistě působivé, ale na vystavěném půdorysu klimatického dramatu, kde svět křičí sužován suchem a vedrem a lid volá po spravedlnosti, je to prostě rezignace na původní myšlenku. Čekal jsem plán na zelenou planetu, vodu všem… ostatně na tom snad pracovali klimatologové v laboratořích.
Nepřesvědčivosti Kýry jistě nahrává i herecká neschopnost její představitelky (Vivica Genaux). Těžko si představit, že za takovou zmatenou lídryní by šli vzbouřenci, že taková lídryně by dosáhla úspěchu. Vivica Genaux by do Babylónu ani netrefila. Za mne byla největším zklamáním celého obsazení a to, bohužel, včetně pěveckého projevu. Pamatuji si ji dávno před léty na koncertě, byla výborná. Její výkon Na Vídeňce byl ale vpravdě ubohý po všech stránkách a tohoto operního domu nedůstojný. Po pravdě, žádný z pěveckých výkonů nebyl, k mému velkému zklamání, hvězdný. V tomhle divadle jsem zvyklý na onačejší ptáčky zpěváčky, laťku tady mají tradičně velmi vysoko. Nitocris (Jeanine De Bique) se rozezpívala až ve druhé polovině představení, Belšazar (Robert Murray) naopak spíše hlas ztratil, takže dekadentní show zhýralého panovníka ve scéně hostiny stála jen na jeho herectví – hlas byl daleko daleko… Herecky byl ale Murray bezchybný a viditelně si roli užíval. Asi nejlepší pěvecký výkon předvedla jako prorokyně/klimatoložka Daniela (Eva Zaïcik).
Neuvěřitelný byl Gobrias, jehož role musela být ze zdravotních důvodů rozdělena mezi herecký a pěvecký part. Původně avizovaný Michael Nagl bohužel ve čtvrtek onemocněl a inscenační tým byl necelých 24 hodin před představením postaven před nezáviděníhodnou volbu – zrušit představení, nebo sehnat náhradu. To, že píšu dojmologii svědčí o tom, že zvítězil plán B. Nový pěvecký představitel role Klemens Sander dorazil v pátek ráno do Vídně, dopoledne nastudoval roli, odpoledne měli jednu zkoušku a večer už jeli na ostro. A výborně. Na scéně jej herecky zastoupil asistent režie Taro Morikawa, protože nastudovat roli komplexně za jeden den není možné.
Po pěvecké stránce je vídeňskou hvězdnou stálicí Arnold Schoenberg Chor – jsou neuvěřitelní a skvělí. Vždy.
Velkým lákadlem tohoto nastudování byla hudební složka. Ve Vídni jsme zvyklí na špičku. L’Arpeggiata pod vedením Christiny Pluhar mezi ni patří. Navíc slibuje netradiční zvuk, protože Christina Pluhar je velká aranžérka a improvizátorka. K nově a navýsost aktuálně pojatému představení se svěží a nový (byť na staré nástroje) zvuk souboru L’Arpeggiata naprosto hodil.
Celkově není vídeňské nastudování Belšazara žádnou tragédií, spíše jen režijně a taky pěvecky ne úplně dobře zvládnutou výzvou. Dlužno ale říct, že výzvou velkou, odvážnou a dobrou. Prvním úskalím je sama povaha díla – je to oratorium, nikoli opera. Scénická složka tedy původně nebyla zamýšlena a už na tom si může leckdo vylámat zuby. Udělat oratorium scénicky, navíc s naprosto novým obsahem, vyžaduje i soustředění divácké a také, myslím, jistou poučenost a otevřenost právě na straně diváka. Znalost originálu a jeho historického pozadí může velmi napomoci neztratit se v tom, že dění na scéně nekoresponduje s doslovným textem árií, ale že je třeba aplikovat jistý výkladový klíč. Množství dění na scéně pak může odvádět diváckou pozornost (ta původně měla patřit pouze hudbě a textu). Sám jsem se několikrát přistihl, že jsem pro přílišné soustředění se na scénu zapomněl vnímat hudbu, jindy jsem zase příliš zaujatě sledoval video přenos z on-line kamer a nevnímal jsem skutečné dění na scéně (jak příznačné pro dnešní dobu).
Sečteno podtrženo (mene tekel, chtělo by se zvolat) je to představení dobré. Aktualizace dává celému oratoriu jiskru a smysl i pro nenábožensky založeného člověka, aniž by nutně muselo dojít k umenšení toho náboženského vyznění jako oslavy Hospodina a jeho podivuhodného díla. Však odpovědnost za dílo stvoření a tedy tu odpovědnost ekologickou najdeme zakotvenou i v Bibli.
Vídeňskému Belšazarovi by však rozhodně prospělo lepší pěvecké obsazení a větší věrnost vytčenému cíli ve druhé polovině díla. Přesto je to nastudování, které má, i přes četné výhrady, smysl vidět a dá se doporučit.
Georg Frideric Handel | Belshazzar | Music Theater an der Wien
provedení 24.2.2023
Hudební nastudování: Christina Pluhar a L’Arpeggiata
Režie: Marie-Eve Signeyrole
Scéna: Fabien Teigné
Kostýmy: Yashi
Světlo: Sascha Zauner
Video: Céline Baril
Dramaturgie: Leyli Daryoush
Belshazzar: Robert Murray
Nitocris: Jeanine De Bique
Cyrus: Vivica Genaux
Gobrias: Klemens Sander
Daniel: Eva Zaïcik
Arnold Schoenberg Chor řídil Ervin Ortner