Že Rusalka není pohádka, nebo přesněji „jen pohádka“, ale nabízí i další mnohovrstevnatá čtení, není nic nového. Rusalka Daniely Špinar mi otevřela další oči k dalšímu možnému. Tohle čtení se přímo nabízí, ačkoli… ona to možná Daniela myslela jinak.
Pozor, kdo si chce Rusalku uprostřed vltavských vod ve Vile Štvanice užít, nebude již číst dál a vystačí si s tím, že tahle Rusalka je trans. Je mi líto, bez jistého odhalení děje a jeho zvratů tuhle dojmologii prostě neumím napsat.
Kdo se trochu orientuje, tuší, že Rusalka, kterou premiéruje Daniela Špinar ve Vile Štvanice, by mohla být trans. Za mne je to skvělý postřeh v materii operní předlohy. Na pomezí světů, rozdělených průhlednou a prostupnou vodní hladinou, která ale může představovat zásadní neporozumění a bariéru, kde jinde, než tam, se má znovu prožívat změna – proměna – přerod. Myslím, že tahle Rusalka je tak trochu zpovědí, nazíráním vlastního příběhu Daniely Špinar. Možná právě v tom tkví i úskalí celé inscenace, udržet rovnováhu mezi obecnou srozumitelností a sdělností a niterným osobním vypořádáním se s vlastními životními peripetiemi.
Leč od počátku. Alternativní a velmi příjemný prostor Vily Štvanice je jako stvořený pro experimenty na pomezí. Sedíme v kruhu a já se dost děsím případné interaktivity. Snad záměrně – nebylo by divu, protože téma tomu nahrává – představuje uspořádání prostoru divadla jistý komfort a diskomfort. Není druhá nebo třetí řada, kde by se člověk mohl skrýt a jen pozorovat. Je jedna jediná řada, jeden kruh. Interaktivita visí ve vzduchu, vtipkujeme o ní s divačkami po pravici i levici. Možná trochu sdílíme ty obavy, nejistotu a legrace je prostředkem k oslabení mírné nervozity.
Nenucený úvod moderátorky a kolující mikrofon. “Chcete-li, řekněte něco o sobě. Nemusíte, klidně pošlete mikrofon dál a mlčte.” Jak snadno to zní, že? Teprve s obíhajícím mikrofonem si uvědomím, že publikum toho večera je úžasným celospolečenským průřezem. Mladí i starší, ženy i muži, pražští i mimopražští, učitelé, studenti, milovníci čokolády, lidé, co nestihli před divadlem povečeřet i ti, kteří objevili chuť maďarských klobás. To vše se o sobě dozvíme v jednoduché sociologické sondě zeleného a oranžového mikrofonu, které zpovídají kolem dokola první řadu. Jedinou řadu! Moderátorka brzy hovor stočí na téma trans-lidí. V naší první a jediné řadě nikdo takový nesedí. S povědomím o trans-lidech už je to jiné. “Znáte ve svém okolí někoho?” ptá se moderátorka. Objevují se první ruce.
Po několika dalších otázkách a odpovědích, kdy si už přestávám být jistý, kdo je divák a kdo účinkující, z naší řady vystoupí Rusalka i Princ. Jsou tu, mezi námi. Nepřekvapivě a přesto trochu skrytě.
Začne příběh jedné proměny. Nebo vlastně proměn dvou, nebo tří? Příběh Rusalky, příběh Cizí kněžny, příběh Prince. Moderátorka se stane Ježibabou, která dramaticky posouvá děj. Když ji sleduji a poslouchám, vkrádá se mi myšlenka, že tahle Ježibaba je jakousi personifikací celého toho šíleného aparátu kolem tranzice – je úřednicí, která sestavuje seznam povolených jmen, je neuctivým sexuologem z prehistorie, který se až s patologickou chutí vrtá v životech lidí a hrozí stále nepochopitelnou a neospravedlnitelnou kastrací. To nejsou hrůzy kdesi a kdysi v pohádkách, to jsou pro naši zemi stále platné děsy, stálé ježibaby a ježidědkové nočních můr trans-lidí. Tady a teď.
Rusalka odvrhuje průsvitný vodní šat a stává se ženou. Nejistá chůze, nové pocity, naplnění, úžas, následně šok a zklamání.
Cizí kněžna. Nešťastná žena toužící po lásce. Opakovaně zklamávaná muži a opakovaně se vrhající do nových dobrodružství hnána touhou po objetí a něze, touhou po stálém partnerství. Ve skutečnosti však zmítána ve víru mužských vášní a chtíče jde z jedné náruče do druhé zhnusena sama sebou. Zoufalá a ponížená.
A Princ? Nejprve okouzlen krásou a křehkostí nové bytosti, později zklamán a neukojen, hledá divoce rozkoš a její naplnění v jiné než Rusalčině náruči. Princ je tu ten, kdo v podstatě zneužije/využije ženu. Trochu jiné čtení než to Kvapilovo/Dvořákovo, kde je spíše Cizí kněžna ta, která si s Princem pohrává. Pevná v kramflecích. Byť nenaplněná Princova vášeň je i silným motivem i v operní předloze. Jiné pojetí u Špinar nevadí, může to tak být. Jenže…
Jenže celou dobu Daniela Špinar pracuje s Kvapilovým libretem a doslovně přebírá jeho citace a pak přijde finále, kdy už to přestane být o Rusalce a veškerou pozornost na sebe strhne Princ. Princ, který vždy toužil být ženou, který jí byl od počátku, ale až nyní, tváří tvář Cizí kněžně pochopil, že už nemůže v mužském těle dál. Tady Špinar Kvapilovo libreto opouští. Právě v tenhle bezpochyby silný moment – a pro Danielu Špinar jistě ještě silnější a velmi osobní – jsem hodně zapochyboval o celkovém vyznění inscenace. Moje Rusalka se zhroutila…
Špinar vypráví tři příběhy. Ten Rusalčin, pro mne nejsilnější, je vlastně nedovyprávěný. Slibně načatý, sedící výborně k trans-čtení předlohy a přitom v závěru tak nějak odhozený. Nejsilnější momenty operní předlohy se nekonají. Žádné “chci věčně trpět, leč on musí šťasten být” ani “vyrvána životu”…
Příběh Cizí kněžny je oproti původnímu opernímu libretu trochu naruby a akcentuje ženu ve světě mužů. V dnešní době velmi aktuálně. Trefně.
A příběh Prince, který celou dobu plně zapadá do škatulek toho mužství, které touží, dobývá a zahazuje, aby se následně zlomilo a proměnilo, nebo, přesněji řečeno, aby se Princ stal sám sebou. Jenže tady zkrátka nevím. Ta proměna muž/žena, jakkoli dobře ztvárněná Patrikem Děrgelem v roli Prince, na mne zdaleka nepůsobila tolik, jako původní proměna Rusalky – z vodní víly v ženu – , kterou jsem si spojoval právě s tématem trans-lidí a která mi úplně v pohodě seděla i do Kvapilovsko-Dvořákovské Rusalky. Však i tam Princ dojde do bodu zlomu, k poznání a nalezení sebe sama. Jenže tohle poznání je na úrovni vnitřního obrácení k obětavé lásce.
Nevím, nakolik je velmi osobní příběh režisérky Daniely Špinar v předložené divadelní podobě sdělný divákům a nutný. Zvláště se nemohu ubránit jistému zklamání z očekávání. Možná je to moje chyba. Rusalka je známý příběh, lze očekávat, že diváci ji budou dobře znát, a někteří, minimálně o jednom dalším z publika vím, ji budou znát výborně. Možná si budou, jako já, i přehrávat celé pasáže v hlavě. Špinar jim to umožňuje právě poměrně důsledným používáním Kvapilova libreta v první části. A potud to klape. To, že slavná árie “Měsíčku na nebi hlubokém” je zařazena v ději úplně jinde, je odpustitelné. To, co za mne není úplně přesvědčivé, je právě ten zvrat z roviny víceméně neosobní a popisné – zaměřené na téma vymanění se ze škatulky a přechod do naprosto jiného světa – do roviny, která se mi zdá velmi osobní právě pro Danielu Špinar, jakkoli ona sama má právo vyprávět ten příběh takto. Zkrátka přemýšlím, zda by pro publikum nebyla jedna tranzice (Rusalka/žena) v tomhle operním cover formátu představení dostačující. A jedním dechem dodávám, že pro mne byla.
Ale co, zkuste to sami, uvidíte. Vlastně zažijete, pokud se do vln vypravíte a ponoříte se pod hladní vodinu. Herecké výkony všech protagonistů i atmosféra tohoto experimentálního večera za to stojí. A třeba si v tom najdete i to své čtení.
Daniela Špinar a Jaroslav Kvapil | Hladní vodina – Rusalka
režie: Daniela Špinar
hrají: Marie Machová (Rusalka), Patrik Děrgel (Princ), Zuzana Onufráková (moderátorka, Čarodějnice, Cizí kněžna)
Divadlo Letí | Vila Štvanice | 30.10.2022