Sice jsme se v pátek zařekli, že víkend bude relaxační, což tak nějak předjímalo, že v sobotu ráno z postele spěchat nebudeme, jenže když vám ráno nakoukne do pokoje podzimní slunce, nezbývá než uposlechnout volání a vyrazit. Kdo ví, kolik takových dnů ještě bude.
Cílem byla tentokrát druhá, polská, strana Kladského pomezí. Inspirací nádherná kniha Jana Ježka O Kladském pomezí.
Stříbrná Hora. Už několikrát jsme cestou z Kladské kotliny přes Bardo | Vartu chtěli odbočit podle směrovek k obří barokní pevnosti Stříbrná Hora. Dnes Srebrna Góra, dříve Silberberg. Na leteckých a dronových snímcích vypadá neskutečně. Vynikne na nich krása a preciznost řešení tohoto klenotu vojenského stavitelství z konce 18. století. Její stavbu inicioval sám pruský král Fridrich II., když už nemohl snést neustálé výpady rakouské armády do Slezska. Právě tento úsek tehdejší hranice se ukázal jako velmi zranitelný. Tudy do Pruska vpadl slavný generál Laudon. Během dvanácti let usilovné stavební činnosti tak na vrcholu této stříbrorudné výspy Sovích hor vyrostla díky několika tisícům dělníků (dokonce prý i těch z nepřátelského Rakouska, tedy z české strany hor) a nákladu téměř 1,5 miliónu tolarů (tehdy prý třetina státního rozpočtu Pruska) horská pevnost, která neměla v tehdejší Evropě obdoby. Srdcem pevnosti je sice mohutný donjon, ale soustava olbřímích obranných valů a menších pevnůstek korunuje nejen vrchol Stříbrné Hory, ale zasahuje i na okolní kopce.
Na Stříbrnou Horu můžete prostě dojet autem. Poslední úsek musíte po svých, nebo vás za nějaký ten złotý vyveze golfové vozítko. Je tu ale ještě jedna cesta. Stříbrná Hora totiž zdaleka není jen pevnost. Dole pod kopcem se údolím k pevnosti táhne malebné městečko, kdysi centrum hornictví. Název samozřejmě napovídá, co stálo u slávy a rozkvětu tohoto městečka na úpatí Sovích hor. Ale ani hornický odkaz není to poslední, co je na tomhle koutu Sovích hor zajímavé.
Ze Stříbrné Hory můžete jít k pevnosti po stopách zubačky. Ano, v těchto končinách vedla na přelomu 19. a 20. století ozubnicová železnice. Unikátní technické řešení umožňovalo překonat Soví hory a jeho hlavním účelem byla přeprava uhlí z Nové Rudy (Nowa Ruda) do dnešního Dzierżoniowa (tehdy Reichenbachu). Technicky náročné a nákladné řešení bylo nakonec zvoleno místo původně plánovaného, ale nepředstavitelně drahého tunelu. Vzhledem ke sklonu trati bylo třeba využít instalace ozubnice systému Abt a pro jistotu ještě vždy lokomotiva celý vlak tlačila, aby se předešlo případným nehodám s uvolněnými vagóny. Železnice vedla na mohutných náspech, zařezávala se hluboko do boku kopců a dvě hluboká údolí překlenuly dva vysoké viadukty s výškou 24 a 27 metrů. Nadšení pro novátorské řešení a pro železnici vůbec vedlo k tomu, že se Soví dráha (Eulengebirgsbahn) stala vyhledávanou i pro turisty. V době největšího rozkvětu tu jezdily i panoramatické vozy nabízející výhled do kraje. Rozkvět ale netrval dlouho. Přišla první světová válka, hospodářská krize. Doprava uhlí přes hřeben Sovích hor se přestala vyplácet. Ehm… prameny uvádějí, že vlastně nikdy nebyla nijak závratně zisková. Soví hory se zkrátka vyplatilo objíždět. Bylo to sice na kilometry delší, ale propustnost trati a možnost zapojit za pořádnou lokomotivu více vagónů umožňovaly mnohem levnější přepravu uhlí. Turistika v krizi netáhla. Dráha upadala a peněz na nezbytné opravy se nedostávalo. Roku 1931 byl provoz na této unikátní dráze ukončen. Po třiceti letech provozu byla železnice úplně rozebrána. Nechat totiž v časech předválečných jen tak ležet stovky tun oceli ladem, byl prostě zbytečný luxus. Zbyly tedy jen náspy, zářezy a viadukty. Železniční těleso je přesto i po téměř století patrné v krajině a dá se po něm komfortně, rozuměj se sklonem 60 ‰, vystoupat v ladných křivkách až pod stříbrnohorskou pevnost.
Násep bývalé ozubnicové železnice vychází hned ze Stříbrné Hory. Namísto bývalého velkého nádraží je tu dnes sídlo strojírenské fabriky. Dlužno dodat, že budovy podniku Kordas respektují proporce staveb a charakter městečka nikterak neruší. Pozor ale, trať vzhůru k pevnosti nebyla jediná a tak je třeba hned zkraje výšlapu dát pozor, abyste se nevypravili po bývalé trati do Frankenštejnu (Ząbkowice Śląskie), jako se to stalo nám. Jakmile jste na správné trati (náspu), není kam odbočit. Cesta je dobře schůdná a teď, když se stromy podzimně barví, je to velká krása. Listnaté lesy voní houbami a hýří odstíny žluté a červené.
Nejprve překonáte Ždánický viadukt s výškou 24 metrů a později, po několika hlubokých zářezech ve skále, i o tři metry vyšší viadukt Stříbrohorský. Ten první je částečně zrekonstruovaný a jeden z jeho pilířů slouží jako lezecká stěna. Stříbrohorský je možná více autentický, nahoře není zábradlí a je vidět téměř století opotřebení. Nicméně, při porovnání s fotografiemi z doby někdy před deseti lety, i zde je vidět trocha péče. Samozřejmě, stejně jako u pevnosti, zde platí, že nejlepší výhled na viadukt je někde z údolí nebo z dronu. Z viaduktu samého si zručnost stavitelů a eleganci cihlových oblouků užijete jen částečně. Přesto je to krása. I když výhledy, které zažívali cestující v letech slávy Eulengebirgsbahn nečekejte. Krajina je dnes lesnatější. Na dobových fotografiích je dobře vidět, jak málo stromů tehdy v krajině bylo. Pod viadukty se dá sejít, to v případě toho Ždánického, nebo slézt, pokud máte správné boty (což my neměli), šusem dolů podél Stříbrohorského.
Za Stříbrohorským viaduktem už je to jen kousek podél rybníčku a bývalá trať se zanoří do vlhkého skalnatého zářezu překlenutého jiným viaduktem – tentokrát nýtovaným příhradovým mostem s horní mostovkou z prken. Právě zde, ve Stříbrohorském sedle (Górne Miasto) bylo tehdejší nádraží, kde se přepřahaly lokomotivy tak, aby byly vždy pod vagóny ve směru z kopce a bránily tak případnému uvolnění vagónů. I tohle přepřahání bylo kromě nízké rychlosti a propustnosti trati jedním z důvodů, proč byla přeprava přes Soví hory tak neekonomická.
Z bývalého nádraží stačí vyšplhat po zanedbaných a místy pobořených dřevěných schodech nahoru na silnici. Odtud se můžete vydat k výše položené pevnosti Silberberg buď po silnici, což je trochu nuda, nebo to střihnout lesem, což je zpočátku trochu boj s vegetací, ale nakonec narazíte na lesní cestu, která vás vyplivne u malého pobořeného bastionu (rozvaliny z části rozebrané a zarostlé vegetací) mezi pevnůstkou na Malém Chocholu a Rohovým fortem, který už patří přímo k pevnosti. To vše je součástí několikakilometrového systému opevnění monumentální horské pevnosti.
V těchto místech je dnes ráj cyklistických dobrodruhů, kteří se po značených stezkách různé obtížnosti vrhají přes kořeny, kameny a systémy lávek a mostků dolů do údolí. Srebrna Góra je ráj singletrailů a odvážných adrenalinových jezdců na horských kolech. Tyhle týpky obdivuju, ale zároveň mám závrať, když vidím, jak se beze stopy bázně řítí členitým a vlhkým terénem.
Na kole ovšem minete místa, kde se z džungle dubů, habrů, buků a javorů vynořují zbytky obřích zdí. Ve svahu se zejí ústí temných tunelů z pečlivě vyskládaných cihel. Celý kopec je provrtaný jako ementál. Poté, co pevnost ztratila svůj vojenský význam, opevnění posloužilo částečně jako zdroj stavebního materiálu právě pro Eulengebirgsbahn. Vlastní pevnost se stala cílem romantických vycházek. Bývala tu krásná výletní restaurace s ubytováním. Později za druhé světové války také vězení se spoustou legend a příběhů. Po válce začala pevnost chátrat. Tahle část Evropy byla postižena velkým stěhováním a vysídlováním, hranice se přesouvaly a o starou pevnost nebyl zájem. Nově příchozí měli jiné starosti. Obnova pevnosti přišla až díky nadšencům v roce 1966. Se společenskými změnami se k tomuto mimořádnému architektonickému a historickému dědictví přihlásil i polský stát a roku 2002 zahrnul Stříbrnou Horu do programu obnovy pevnostních památek, o dva roky později pak pevnost získala statut historické památky a dnes tu probíhá rozsáhlý program rekonstrukce.
Právě kvůli, nebo svým způsobem díky, dlouhodobému chátrání pevnosti je dnes vycházka kolem ní, po starých valech a zdech trochu jako výletem za tajemnými chrámovými komplexy kdesi v asijské nebo americké džungli. Rozhodně stojí za to si pevnost obejít, aspoň část, protože celou nemáte šanci během jednodenního výletu stihnout, a pokochat se. Při kochání se však dávejte pozor na pády do hlubokých suchých příkopů nebo uvolněné balvany. Na několika místech v lese je vidět, jak rekonstrukce pokračuje a dnešní dělníci s pomocí mechanizace dobývají zpod kořenů prastaré stavební dědictví pruského vojenského stavitelství.
Část pevnosti, zejména centrální donjon, je již zrekonstruovaná, ale vzhledem k rozsáhlosti areálu mají restaurátoři před sebou ještě roky a desetiletí práce. Ze střechy donjonu jsou krásné výhledy do kraje až k památné hoře Sléze, která prý dala Slezsku jméno, na Jeseníky, Orlické hory i Hejšovinu a Bor. V podzimním čase je pak tento výhled zvláště půvabný.
I ti, kdo nemilují vojenství, jistě ocení stavitelské finesy dávných zednických mistrů a také třeba promyšlené hospodaření s dešťovou vodou. Ta byla z celé pevnosti důmyslným systémem kanálů a vpustí odváděna a shromažďována v jímkách. Pravdou ovšem také je, že některé podzemní kasematy (je jich tu prý na 151 ve třech podlažích) byly časem shledány jako špatně větrané a vlhké, a to i navzdory systému, který právě s odvodem vlhkosti počítal, a proto bylo nutné postavit rozsáhlé kasárny. Pevnost prý vydržela odolávat nepřátelům několik měsíců, přičemž plná posádka představovala téměř 4 tisíce mužů. Jakkoli to tehdy nebyl žádný luxus, jsou monumentalita a řešení celé pevnosti obdivuhodné. Ne nadarmo se jí pro její nedobytnost přezdívalo slezský Gibraltar.
Prohlídkou vnitřního areálu pevnosti (vstupné kolem 30 zł , platba kartou je samozřejmostí) strávíte určitě přes hodinu a stojí to za to. My měli štěstí na zvláštní víkend plný doprovodných programů v rekonstruované části. Bylo tu k vidění leccos z historie, bohatý byl i dětský program plný her a divadla. V pevnosti je i občerstvení, zážitková střelnice a jiné vylomeniny. Můžete ale také jen tak sedět úplně nahoře na travnaté střeše donjonu a pozorovat plující mraky a kochat se krajinou. A zimomřiví návštěvníci v chladných dnech ocení, že zrekonstruované části jsou vytápěné.
Cestou z pevnosti dolů do městečka je možné zajít na chutný oběd/večeři do chaty Hubertus. Servírují mj. velmi rafinovaný a chutný výběr z pirohů. Touto chuťovou korunou se sluší zakončit krásný podzimní výlet.
Tak na viděnou na Kladském pomezí.
zdroje:
Ježek, Jan: Kniha o Kladském pomezí, Pavel Mervart, 2021
Eulengebirgsbahn – Überblick (wuestewaltersdorf.de)
Dobové fotografie jsou z výše uvedených webů.