Podoba první | Alcina.
Nejspíš jste o ní už slyšeli. Dokonce i média, která o operu sotva zavadí, psala o nevídaném spektáklu v Brně. Velmi mě pobavila poměrně hloupá otázka v jednom rozhovoru s Václavem Luksem. Jak prý k tomu přijdou pražané, že Alcina bude v Brně a pak ansámbl odcestuje s produkcí do Versailles a do Caen. Praha v seznamu jaksi chybí – jaká troufalost! V Praze je možné slyšet skvělou barokní muziku a to i právě díky Václavu Luksovi a jeho Collegiu 1704. Pražská operní scéna je ovšem… ehm. No zkrátka, Janáčkova opera v Brně je světová a to je skvělé.
Ostatně Alcina není první spolupráce Brna s odborníky na barokní muziku. A je to opět spolupráce vydařená. Hvězdný tým režiséra Jiřího Heřmana, scénografa Dragana Stojčevského a právě Václava Lukse a jeho Collegia 1704 uchystal v Brně kouzelnou a vizuálně i hudebně nesmírně působivou inscenaci Händelovy opery Alcina. Skorem čtyři hodiny nádhery. Alcina přetéká krásnou hudbou a skvělými áriemi. A Collegium 1704 pod Luksovým vedením představuje skvělé a nesmírně citlivé nastudování této opery. Ve scéně ožívá tajuplný ostrov kouzel, kde vládne mocná kouzelnice Alcina. Mocná, ale nešťastná. Ani kouzly nelze přičarovat lásku. V Heřmanově režii sledujeme nejen pohádkový a záměnami/poblouzněním prošpikovaný příběh. Mohli bychom jej sice snadno odbýt jako souboj dobra a zla, ale jde především o drama lásky, drama ženy, která zoufale touží a miluje a nakonec zůstane opuštěná a zlomená.
Dům na pobřeží ostrova, který na brněnské scéně tak geniálně otevírá svá tajemství, může být opravdu vhledem do lidského srdce. To ostatně zaznělo i v jednom z rozhovorů s realizátory. Srdce může být bohatým sálem nabízejícím rozkoše a potěšení smyslů, ale také bludištěm, kde mezi temnými cypřiši bloudí lidské touhy, nebo vyprahlou pouští, kde si člověk zoufá. Ano, vždyť přece všechny tyhle podoby má láska. Naplněná, i ta neopětovaná, láska otcovská/synovská, ale i ohnivé a vášnivé milenecké vzplanutí. Tohle vše mistrně Händel vetknul do partitury a to vše neméně mistrně pro diváka zprostředkovali v Brně.
Scéna i kostýmy (Dragan Stojčevski a Alexandra Grusková) toť harmonie, včetně výrazné změny kostýmů ve třetím dějství, kdy jsou Alcinina kouzla zlomena, stejně jako její srdce. Jednoduchý, ale geniálně promyšlený dům, který se otevírá a ukazuje své komnaty a zrcadlí je.
Vtipná a přitom stále vkusná baletní choreografie Jana Kodeta, kterou musí ocenit i zoologové, dokáže vhodně zdůraznit jak majestátní linku hudby, tak vnést do představení vtip a humor. (A možná někdy odvést pozornost od slabšího pěveckého obsazení. Ale k tomu se ještě dostanu.)
Collegium 1704 je vždy radostné slyšet. Václav Luks precizně vystihuje nálady a tempo. Srovnám-li s jinými slyšenými interpretacemi, je to krása, jak emoce v hudbě zrcadlí emoce na scéně. V Brně je snadné opojit se hudbou!
Jedinou slabinou celé té nádhery je obsazení. Opera je nastudována ve dvou. Jedno, řekněme světovější (rozuměj mezinárodní), druhé více domácí. Kanadskou sopranistku Karinu Gauvin v roli Alciny jsme bohužel neměli. Směle ji zastoupila domácí Pavla Vykopalová. Hvězda, která podle mého už dávno překročila hranice Brna. Je obdivuhodné, kolik rolí v brněnském operním repertoáru zvládne. Alcina je ale jiná – barokní. A barokní hudba chce své a Händel zpěváky nešetří. V sobotním představení bylo vidět, že Pavla Vykopalová je zde na hraně možností a sil. Vyčerpání bylo viditelně patrné. Ruggiero (americký kontratenor Ray Chenez) vůbec nezaujal. Hlas byl slabý a dokonce už i v páté řadě uprostřed velmi špatně slyšitelný. Taktéž u rolí obsazených domácími zpěváky, Bradamante (Monika Jägerová) a Oronte (Ondřej Koplík), mám o dispozicích, jinak dobrých pěvců, k baroknímu způsobu zpěvu pochybnosti. Koplíkův Oronte měl krásný hlas v recitativech, v áriích ale selhával. Naštěstí tu zaskakovala působivá choreografie Jana Kodeta a jeho zvířata – proměnění milenci Alcinini. Oproti tomu naprosto excelentní byl výkon Doubravky Součkové v roli Morgany! Za mne to byl suverénně nejlepší hlas i herecký výkon na scéně. Brava! Tomáš Král jako Melisso má sice zkušenosti a krásný hlas, ale na tuto postavu Mistr Händel moc nemyslel, takže jsem si jej bohužel nemohl užít dostatečně. A trochu mě mrzela choreografie, která jej nějak nepochopitelně nutila k jakémusi pobíhání po scéně sem tam tak nějak beze smyslu. Protože to celé klapalo jako na drátkách, byla tato podivnost dost vidět pro svůj nelad se zbytkem dění.
Shrnuto podtrženo, Alcina je pecka. Špičkové a odvážné představení, které si ten vývoz do zahraničí zaslouží a doufám a věřím, že to dotáhne na nějaká ocenění. Inscenátoři a Janáčkova opera pro to udělali maximum. A obsazení? Je mi jasné, že je to v našich podmínkách náročné, navíc komplikované nejistotami covidových dní. Přesto je škoda, že to úplně nesedlo. Pak by volání bravo muselo zbořit divadlo. Snad je druhé obsazení šťastnější – Karina Gauvin je toho příslibem a recenze nešetří chválou. Za mne obdiv a hodně sil Pavle Vykopalové a ještě jednou bravo Doubravce Součkové.
Dlouhotrvající ovace ve stoje jsou zaslouženou odměnou za mimořádný operní počin, o kterém se bude ještě dlouho mluvit a psát.
Georg Friedrich Händel | Alcina
Národní divadlo Brno, Janáčkova opera, provedení 12.2.2022
režie: Jiří Heřman
scéna: Dragan Stojčevski
kostýmy: Alexandra Grusková
choreografie: Jan Kodet
hudební nastudování: Václav Luks, Collegium 1704
Alcina | Pavla Vykopalová
Ruggiero | Ray Chenez
Morgana | Doubravka Součková
Bradamante | Monika Jägerová
Oronte | Ondřej Koplík
Podoba druhá | Mrtvé město (Die tote Stadt).
Že nevstoupíš dvakrát do téže řeky platí i v případě města. Já do něj poprvé vstoupil v působivém nastudování Semperovy opery v Drážďanech. Tehdy to byla naprosto neotřelá scéna a práce s pramenem Mariiných vlasů jako hlavním motivem příběhu ztracené lásky. Píšu o tom na Notesu zde.
No, a protože Korngoldova hudba je krásná a podmanivá, a protože jisté nabídky vstupenek do Staatsoper Wien se neodmítají, a také, protože linka Korngold a Brno je jasná, zkusil jsem provedení původně nastudované pro Salzburger Festspiele roku 2004. Willy Decker (režie) a Wolfgang Gussmann (scéna, kostýmy a světla).
A co k tomu říct? To, že se narodíte pro Salzburger Festspiele a ještě v roce 2022 vás po šestadvacáté dávají ve Staatsoper ještě neznamená, že jste špička. Inu, v Sasku vás strčí do kapsy už jen tou scénou.
Tak mizerné a papundeklové scény jsem se ve Vídni nenadál. Nenápaditá vizuální nuda. Když ve druhém dějství začnou po scéně jezdit, nebo snad i vířit, chaloupky jak siluety z ladovského venkova a předstírají přitom, že jsou Bruggami, ano, oním mrtvým městem z titulu opery, stanou se z nudy i muka, a vám nezbyde než zděšeně zírat nebo zavřít oči a poslouchat jen tu krásnou hudbu. To mají být mučivé vize, které pronásledují hlavního hrdinu? Ne, přátelé, vizuálním pojetím se tohle provedení míjí s dramatickou linií příběhu velkým obloukem. A to přesto, že narozdíl od drážďanské inscenace, drží linku vyprávění mnohem prostší a více věrnou příběhu a jeho vyznění. Žádné děsivé tajemství, žádné mrazivé odhalení. Celý příběh je po vizuální stránce odvyprávěn jako nudná přednáška. To, na co patříte, nesedí ani k hudbě ani ke skvostným pěveckým výkonům. Je to mrtvé vyprávění. Mrtvé v tom smyslu, že je bez emocí, nápadu a atmosféry.
Inscenaci zachraňují excelentní pěvecké výkony všech představitelů a pochopitelně orchestr Vídeňské státní opery pod vedením Thomase Guggeise.
Klaus Florian Vogt má nádherný hlas, ovšem jeho postava se na jevišti nepřesvědčivě pohybuje a belhá. Jisté ochromení by bylo samozřejmě režisérsky pochopitelné, jde přece o zlomeného muže vězícího kdesi mezi životem a smrtí, ve světě vzpomínek, ale Vogtův Paul je spíš nepřesvědčivou karikaturou, u níž skvělý pěvecký projev tak ostře kontrastuje s až neuměle amatérským pokusem o herectví. Litevská sopranistka Vida Miknevičiūtė je oproti tomu velmi dobrá Marietta nejen pěvecky, ale i herecky. Kdyby její partner sehrál zlomeného a minulosti patřícího Paula lépe, byl by to nádherný a funkční kontrast, který by snad mohl přebít, nebo alespoň utlumit, nenápaditou scénu. Takto vyznívá vztah Paula a Marietty dutě a nebudí žádné emoce, tedy krom inscenačních rozpaků. Vrcholné trapnosti je dosaženo v momentě, kdy je třeba zavražděnou Mariettu odstranit ze scény. Prostě se “jen” skutálí z plošiny. Bohužel až poté, co vydechne naposledy, takže to vypadá, že na to prostě zapomněli.
Ale…pořád je to nádherná muzika a skvělé pěvecké výkony, tak možná i proto stojí za to na Mrtvé město ve Vídni jít. I když nové, odvážnější a přesvědčivější nastudování by takové opeře, jako je ta vídeňská, slušelo víc, než udržování vyčpělé nezáživné a vrzající (doslova) scény.
Erich Wolfgang Korngold | Die tote Stadt
Wiener Staatsoper, provedení 11.2.2022
režie: Willy Decker
scéna, kostýmy, světla: Wolfgang Gussmann
hudební nastudování: Thomas Guggeis a Orchester der Wiener Staatsoper
Paul | Klaus Florian Vogt
Marietta/Marie | Vida Miknevičiūtė
Frank/Fritz | Adrian Eröd
Brigitta | Monika Bohinec